Spojení - Kapitola 15

Dobře, dobře, pochopila jsem že ty úvodní kecy čtete. Děláte mi radost, jen co je pravda. =D Takže jsem se rozhodla udělat radost i já vám, a to novou kapitolou. Je ještě docela brzo po té předchozí, ale, no, asi se nenajde nikdo, kdo by se hádal. A jen tak mezi námi, tak nějak se stalo, že jsem se už propsala víceméně ke konci. Vlastně mi hrubým odhadem zbývá už jen asi, ehm... jedna kapitola. Pokud budou dvě, budu zatraceně překvapená. Takže prozatím to vypadá, že konečný počet kapitol bude 42. Což je tak krásný číslo, že by byla škoda ho zkazit jednou navíc, nemyslíte? (Vážně, kdo tuhle narážku pochopil, má u mě významné plus a one-shot na libovolnej námět. Tedy s přihlédnutím k tomu, že nepíšu OFC a v ŽÁDNÝM PŘÍPADĚ nepíšu Stony. Děkuji za pochopení.) =D (Tarinko, broučku, ty se nepočítáš, tobě se na tu slíbenou prasárnu vrhnu, jakmile dokončím tohle.)

No jo, no jo, já mlčím. Jděte si pěkně číst... =D

„Tony. Tony, poslouchej mě. Podívej se na mě.“
Miliardářovy oči byly pevně zavřené a celé jeho tělo se třáslo.
„Tak jo. Clinte, jsi IDIOT,“ zasyčela Natasha.
„Já? Všichni jste s tím filmem souhlasili. Nikdo z nás ho ještě neviděl. Kdo mohl tušit, že v něm bude zrovna-“
„Ticho!“ okřikl ho Bruce, který seděl na zemi před miliardářem. „Tony. Tony, hlavně dýchej, ano? Všechno je v pořádku.“
Ale Tony prožíval takový panický záchvat, jaký neměl už několik měsíců. Chtěl se uklidnit, snažil se, ale nedokázal to. Někde v sobě cítil jednu relativně klidnou část vědomí a pokoušel se jí chytit, ale...
Loki se zhluboka nadechl. Třásl se, když vstával z křesla, ale zdaleka ne tolik jako Tony.
„Pusťte mě k němu,“ řekl tiše. „Rychle. Mohu ho uklidnit.“
„Loki,“ zamumlal Thor. „Jsi v pořádku?“
„Co myslíš?“ Na Lokiho čele vyrazilo několik kapek potu. „Snažím se to ovládat, ale to, co Stark prožívá, je moc silné. Doktore Bannere, uhněte mi. Pokud nechcete, abych začal panikařit i já, a věřte mi, to NECHCETE.“
„Co chceš udělat?“ zeptal se Bruce. „Nepustím tě k němu, dokud mi neřekneš, co přesně-“
„Myslím to vážně,“ zavrčel Loki. „Jestli ztratím kontrolu, neručím za nic. Znáte ten pocit, ne? Není hezký. Tak mi UHNĚTE.“
Bruce se posunul stranou. Loki se prakticky svezl na kolena před Tonym, vzal jeho ruce do svých a zavřel oči. Během vteřiny se Tonyho dech zklidnil a třes se zmírnil. Tony otevřel oči a opatrně se rozhlédl kolem sebe.
„Páni,“ řekl mírně roztřeseným hlasem. „Tohle bylo... špatný.“
„To mi povídej,“ zamumlal Loki.
„Ten kousek vědomí, co se fakt snažil zůstat v klidu, jsi byl ty, co?“ ušklíbl se Tony.
„Už by mi do dlouho nevydrželo, kdybych na tebe nepoužil magii. To spojení je někdy skutečně otravné.“
„To mi povídej,“ sklonil Tony hlavu. „Díky. Za to uklidnění, myslím. Co jen bych bez tebe dělal?“
„Dál měl panický záchvat?“ pousmál se Loki.
„Jo. Nejspíš,“ zasmál se Tony. „Clinte, ZABIJU TĚ.“
„Hej. Já to nevěděl, přísahám,“ kousl se lučištník do rtu. „Tony, přece si nemůžeš myslet, že jsem TAK blbej. Nikdy bych před tebou vědomě nepustil film s mučením, o kterým vím, že jsi ho podstoupil!“
„Clinte, ty jsi fakt idiot,“ zavrtěla Natasha hlavou. „Chceš, aby měl rovnou další záchvat?“
„Bez obav. To magické uklidnění bude působit ještě nějakou chvíli,“ informoval je Loki a až v tu chvíli pustil Tonyho ruce a zvedl se ze země. „Řekl jsem si, že to bude... bezpečnější.“
„To bylo prozřetelné,“ ušklíbla se Natasha.
„Fajn. Tak promiňte, prostě jsem... idiot. Přesně jak jsi řekla. Opakovaně. Já jsem idiot, Loki hrdina. Víte co? Radši si půjdu lehnout.“
Nevydal se k výtahu, ale rovnou ke schodišti, aby nemusel čekat na otevření dveří. Natasha vzdychla a vyrazila za ním.
„Clinte. Zatraceně, netrucuj, jsi jako malý kluk...“
Když oba zmizeli na schodišti, Tony se pomalu zvedl na nohy.
„No, myslím, že taky půjdu do postele. Nějak mě to... Rozhodilo. Chtěl jsem ještě jít do dílny, ale už na to vážně nemám. Takže... Dobrou. Jarvisi, pošli mi sem výtah.“
„Jsi si jistý, Tony?“ ozval se Steve. „Chci říct... Asi bys neměl být sám, ne?“
„Klid, Kapitáne. Lokiho magickej uklidňovák je docela účinná věcička, mám dojem. A kdybych snad nemohl usnout, tak si zavolám ještě o magickej prášek na spaní. V pohodě. Klidně dokoukejte ten film, pokud se vám chce. Mě si nevšímejte. Možná si dám na dobrou noc pár skleniček...“
S tím se za ním zavřely dveře výtahu.
Steve a Bruce si vyměnili poněkud bezradný pohled, zatímco Thor si důkladně prohlédl svého bratra.
„Jsi už v pořádku, Loki?“ zeptal se pak opatrně. „Pořád jsi nezvykle bledý.“
„Já jsem obvykle nezvykle bledý, Thore,“ ušklíbl se Loki a vrátil se zpět na své původní křeslo. „A ano, jsem v pořádku. Relativně v pořádku. Ale na okamžik jsem měl vážně strach, že ztratím veškeré sebeovládání. Děsil jsem se toho, co by se mohlo stát.“
„Co by se mohlo stát?“ zamračil se Bruce. „Pokud vím, problémy nastávají jen tehdy, když se naštvu já.“
Loki se na křesle opřel a přitáhl si kolena k tělu.
„Ano. Ale hrozilo, že ztratím kontrolu nad svou magií. A pak... Mohl bych nevědomky seslat nějaké skutečně nepříjemné kouzlo. Nebo bych mohl přestat ovládat svou podobu, a pak... Ne, o tom nechci mluvit, prosím.“
Jeho oči se setkaly s Thorovými. Blonďatý bůh přikývl a Loki věděl, že chápe.
„Myslím, že by bylo lepší, aby ses také odebral do své ložnice, Loki,“ řekl tiše. „Potřebuješ si odpočinout.“
„Ano. Ano, asi máš pravdu,“ přikývl Loki. „Omlouvám se, ale bude někoho pohoršovat, když se nahoru jen... přenesu? Obávám se, že jsem líný vstávat.“
„Ehm... Posluž si?“ odkašlal si Bruce.
Loki se pousmál a byl pryč. V místnosti nastala chvíle ticha.
„No,“ řekl nakonec Steve. „Tenhle večer se zrovna dvakrát nepovedl. Předpokládám, že na ten film se nikdo dokoukat nechce.“
„Popravdě, myslím, že jediné, co teď chci, je čaj,“ vzdychl Bruce. „Dobrý, uklidňující čaj...“

Následujícího dne v půl sedmé ráno se Loki připlížil do kuchyně. Očekával, že v ní bude sám. Rozhodně nepředpokládal, že u jídelního stolu bude sedět Bruce a bude se cpát vaflemi, které mu právě naservíroval Steve.
„Ehm... Dobré ráno,“ odkašlal si Loki. „Omlouvám se, já... Netušil jsem, že tu někdo bude. Před chvílí jsem vstal a zjistil jsem, že Thor během včerejška nějakým způsobem dokázal zlikvidovat skoro všechno jídlo, co bylo v lednici.“
„V pořádku. Klidně si sedni. Dáš si vafle?“ zeptal se Steve.
„Jestli vám to nebude vadit, Kapitáne.“ Loki se posadil ke stolu. „A mohu se zeptat, proč vy jste už vzhůru?“
„Po tom, jak skončil včerejší večer, jsem nějak mizerně spal,“ pokrčil Bruce rameny. „Když jsem se vzbudil asi popáté, vzdal jsem se a vstal. Pokud jde o Steva, no... Ten vstává nekřesťansky brzo pořád. Vsadím se, že si už byl i zaběhat.“
„Samozřejmě, že byl,“ odpověděl Steve. „Jako vždycky.“
„Blázen,“ řekl Bruce. „Normální blázen. Loki, nevíš, jak na tom byl Tony? Podle všeho Jarvisovi zakázal podávat nám informace, ale ty máš... vlastní zdroje.“
„Doktore Bannere, žádáte mě, abych vám řekl něco, co Stark nechce, abyste věděli?“
„No... Ano,“ kývl Bruce. „A prosím, vážně, říkej mi Bruci. A tykej mi. To vykání mě hrozně znervózňuje.“
„Pod to se podepisuju. Já jsem v normálním životě zase Steve, ne Kapitán. Díky za pochopení.“
„Ale... Můj bratr vám přece také...“
„Toho jsme o to taky všichni prosili. Opakovaně. Ale není schopný se toho zvyku zbavit. Doufáme, že ty budeš... přístupnější domluvě,“ zasmál se Bruce. „Koneckonců, nikdy jsi Tonymu neříkal 'Muži ze železa', takže je tu jistá naděje.“
„Dobře. Chápu. Bruci.“ Loki se neubránil úsměvu. „Ale můžu ti říct jen tolik, že Stark si během půl hodiny dal několik skleniček a pak šel, mírně přiopilý, spát. To je všechno. Pak jsem usnul i já. Jestli byl Stark vzhůru, rozhodně ne na tak dlouhou dobu, aby to mě vyrušilo. A i teď ještě spí.“
„Zajímavé,“ zamumlal Steve, když před Lokiho pokládal talíř s vaflemi. „Vážně tohle všechno... cítíš? Není to trochu zvláštní pocit?“
„To si ani neumíš představit...“