Můj mozek se asi uškvařil

Teplota u mě v pokoji stoupá ke čtyřiatřiceti stupňům. Je tu líp než venku, ano. Zhruba o jeden stupeň.

Myšlení se stalo absolutně nemožným. Vařím se ve vlastní šťávě.

Večer jen těžko budu psát. Jsem hrozně utahaná. A v televizi půjde Království nebeské. Ach, Orlando...

Pardon. Dneska ze mě asi nic víc nedostanete.

P. S. Thorine... Orkrist NENÍ kytara...

Ach jo, ach jo, ach jo

Tak jo. Asi nejsem schopná tenhle blog udržovat. Zase se mi do něj pěknejch pár dní nechtělo. No nic, to se stává, že jo. Že jo?

Report z MoRu, respektive krátkej článek, vám neslíbím, ale ani netvrdím, že nebude. Všechno se uvidí podle toho, jak se mi ještě bude chtít. Momentálně nějak nemám psavý období. Já vím, že až v pondělí zveřejním literární deníček, dáte mi tohle prohlášení nejspíš sežrat. Ale potíž je v tom, že já momentálně nepíšu proto, že by mě to kdovíjak bavilo, ale prostě proto, že je to povinnost. Ale zas si nemyslete, že mě to přímo NEBAVÍ. Mám k tomu nějak neutrální postoj. Prostě taková práce, no. Jsem si jistá, že někde hluboko uvnitř mě to velice baví. Někde.

Dneska mám taky dost dobrou motivaci psát, a to sice skutečnost, že v Brně hraje Alice Cooper a já sedím doma na prdeli a nejsem tam, protože si to prostě nemůžu dovolit. Takže tu sedím, poslouchám playlist podle koncertního setlistu a píšu, abych se mohla stát slavnou, měla desítky tisíc měsíčně na honorářích a už si nemusela nechat utíkat věci jen proto, že nemám prachy.

Tak, teď se všichni hezky zasmějeme tomuto podařenému vtípku. Víme, že to se nestane. Možná kdybych ty svoje upíry v minulý knížce trochu přitřpytila. Teda, ty, co se netřpytí. Takže všechny kromě Marka na tom halloweenským večírku, na kterým na sebe nasypal třpytky a balil děvčata (a chlapce) na svoje zuby a zmučenou duši. Buzerant zatracenej.

Ne, já vím, buzerant je v týhle knížce.

Ne, že bych právě usilovně nepracovala na kapitole Patrika a Lukáše. Hele, k čemu jinýmu bych mohla mít jako doporovod právě Alice Coopera?

Asi bych vás neměla otravovat svejma krajně zmatenejma kecama. Takže radši končím. A jdu psát.

Víte, ať je ze mě hvězda. Hvězda literatury pro buzničky.

Kdy že má nastat ten obávanej stav, kdy 'hetero lidi budou divný a buzny budou ve většině'? Doufám, že hodně brzo...

Chápu, asi bych se mohla zase ozvat

Mohla bych vám taky napsat, jak se mám a jak jsem se měla poslední dva týdny. Mohla bych. A možná bych i měla. Faktem je, že se mi nijak extra nechce. No jo, nějak mě momentálně nebaví se tomuhle blogu věnovat. Nevím proč, nevím, jestli to přejde.

No dobře, to je kec. Náhodou i vím proč. Protože mám zkrátka pocit, že ty moje kecy naprosto nikoho nezajímají. Jsem holt počtama komentářů zmlsaná z psacího blogu, takže jednička nebo nula u poloviny článků mě prostě nějak neuspokojuje. Ne, vážně mě nebaví se vypisovat pro nikoho, to bych si pořídila papírovej deníček, nebo si to psala do textovýho editoru.

Čímž vás nenutím, abyste mi komentovali, nebo tak něco, jasno? Prostě to jen říkám. A vysvětluju, proč jsem tak málo aktivní. Nic víc, nic míň.

Tak jo, co se to dělo v posledních tejdnech...

Byla jsem u kamarádky. Byla jsem na MoRu. Užila jsem si MoR. Byla jsem ještě dva dny u kamarádky. Vrátila sem se domů. Ve čtvrtek sem hlídala malou sestřenku. V pátek jsem prala věci po MoRu. Včera jsme jeli s otcem a se Zuzanou na chatu přát babičce k svátku, co bude mít v pondělí. Dneska jsme se vrátili. Je mi pekelný vedro.

Tím bych to asi shrnula. A...  Já nevím. Mám vám napsat něco o MoRu? Chci říct, fakt to chce někdo slyšet a fakt to někoho zajímá? Jen se ptám. Když řeknete, že jo, tak sem něco napíšu, když řeknete, že ne, případně budete mlčet... Tak tu prostě nebude nic. Nějak se mi nechce okrádat se o čas na tvůrčí psaní ťukáním věcí, o který nikdo nestojí. Jak asi pochopíte. Tak prostě... Dejte vědět. Pokud možno.

A zejtra mi držte palce. Nějak jsem prohlásila Body Revolution za skončený (protože to kardio mi už lezlo krkem tak, že jsem to cvičit prostě dál nevydržela), takže si hodlám začít mixovat Ripped in 30 s Killer Buns and Thighs. Tohle bude ještě sranda. Zejména Killer. Je to spešl cvičení na nohy, a nohy jsou moje HODNĚ slabá stránka. Jo, v nejbližších týdnech dostanou pekelně zabrat.

Ale zejtra to vidím jen na Ripped. A pro sichr radši první level. Potřebuju nejdřív zkusit, co to tělo ještě zvládá a co už ne. Dva týdny jsem na cvičení ani nehrábla.

Ne, vůbec nemám absťák. To víte, že ne. Rozhodně jsem na Jill nemyslela už na MoRu, kdepak...

24. Německo, 25. Španělsko, 26. Nizozemí

Přijdu si trochu trapně, že jsem tenhle blog poslední dobou tak zanedbávala. A hodně trapně, že i když se mi tu už nějakou dobu válí malá kupička pohledů, já se prostě nemůžu dokopat hodit je sem. A to i navzdory tomu, že je mám v počítači, vyfocený a všechno. No nic. Dneska tady mám tři pohledy, a když budu mít čas, nastavím ještě další tři na dobu, co nebudu doma, což bude od zítřka zhruba deset dní, buď do přespříští středy nebo čtvrtka. Hrubým odhadem. Podrobnosti odpoledne. Každopádně, mezi dnešní trojicí není asi žádnej pohled, co by vyloženě nepotěšil. Vlastně, všechny se mi líbí. =)

Tak pozor...

*nenápadně si hvízdá*

Ano, plně si uvědomuji, že mezi sobotou a úterým je kapku rozdíl. Ale jen malinkej, ne? Půlka týdne. A úplně jinej měsíc, v tomhle případě. Ehm, ale jsem tady. Píšu. Tak. I když fakt nevím o čem.

No, asi to vezmu od začátku.