I hate repeating myself. I hate repeating myself.

(aneb Historie se opakuje. Už zase.)

Měli byste o mně vědět jednu důležitou věc. Jsem příšernej flákač. Vážně.

Už od základky se zásadně učím na poslední chvíli. Na cokoliv. Na sebeobsáhlejší písemku. Na přijímačky. Na maturitu. Na tu jsem se tehdy před čtyřmi lety učila necelé dva týdny. Když jsem pak seděla ve třídě, co jsme měli vyhrazenou na přípravu, vážně jsem váhala, jestli z ní vyjdu dveřmi a půjdu na zkoušku, nebo radši proskočím oknem. Nakonec jsem vyšla. Ale odmaturovala jsem jen díky neskutečnému štěstí na otázky.

Učení prospívá psaní

Vážně.

Konečně jsem se začala pořádně učit na přijímačky. No, tak pořádně, jak jen to dokážu, když jsem se už přes dva roky nic neučila. Věřte, že snažit se do toho zase dostat a probudit mozkový závity je těžký. Hodně těžký.

Ale víte co? Vyplácí se to.

Jelikož když jsem si vzala do palice, že budu psát jen večer a přes den se tím prostě nebudu rozptylovat, píšu po těch večerech mnohem, mnohem víc. Když se cítím nějak omezená, prostě to najednou jde. Mám pocit, že musím. Když nebudu psát, nebudu zase psát dlouho.

Čtyřiadvacet hodin JE dlouho, jasno?

Každopádně, v pondělí to bylo necelejch šest tisíc znaků. Včera něco málo přes šest. Dneska skoro devět.

Literární deníček za tenhle týden zatím vyhlíží vcelku optimisticky.

Ach, no nic. Tak abych šla spát.

A zejtra zase učit...

Tak, a teď mi zamávejte ještě jednou

No jo, sotva jsem vám napsala, že jsem zpátky, už zase mizím. Ano, zase k tý samý kamarádce, od který jsem se vrátila. Ehm, no... tak.

Myslela jsem, že vám sem před odjezdem hodím pohledy, ale od začátku minulýho tejdne mám přesně dva, a to se mi sem vážně tak docela házet nechce. Uvidím, až se vrátím. 

Pokud se teď ptáte, kdy to bude, tak v neděli navečer.

(Pokud se teď strachujete o Patrika a Lukáše, nestrachujte se. Hodím je zítra ráno. Jakože docela brzo ráno. Těšte se. A dokonce jsem vám na neděli přednastavila i povídku. To jsem hodná, co?)

No nic, tohle je jen takový krátký sdělení, abyste byli v obraze. Pokud máte rádi dlouhý články, no... možná příště. Možná.

Jen ještě jedna taková malá poznámečka. Jet s babičkou na sekáčovou hrabárnu byl blbej nápad. Dost blbej. Ne, ani mě to přehrabování nebaví, když mi je neustále nabízeno, že mi babička radši koupí normální triko v Tescu. Zejtra po pracáku tam jdu znova. Sama. Chci to pořádně projít. A za desetikačku kus...

Jen doufám, že se zase neurvu ze řetězu.

K čertu. Já vím, že urvu...

Asi jsem se malinko zapomněla ozvat, co?

Hm. Právě jsem napsala nadpis, co možná bude delší než článek. No nic.

Domů jsem se vrátila už v pátek, jak jsem psala v článku před odjezdem. Jen se mi nějak nechtělo smolit článek na tenhle blog. A nebylo to nedostatkem času. Spíš absencí zajímavých věcí, o kterých by se dalo psát. Tak nějak se tu totiž nic moc neděje.

V sekáči jsem tentokrát nesehnala prakticky nic zajímavýho. Jen nějaký věci na doma a jednu černou košili, dost volnou, která bude plnit funkci takovýho lehčího letního svršku. Jo, a jedny docela pěkný džíny, do kterejch ovšem zatím nenarvu svůj velkej zadek. Což je trochu problém. Ale bez obav, pár kilo dolů a bude to dobrý. Jen se bojím, že mi pak budou velký přes stehna. Ale to už se nějak poddá...

Pak je tu kočka. Pokyn 'krmte kočku' si Zuzanka zjevně interpretovala jako 'dejte jí tolik, aby nechcípla, ale ne víc', takže jsem se vrátila domů ke značně vychrtlýmu zvířeti s lezoucíma žebrama. No nic. Pak je tu drobná komplikace, že kočičce chutnaj jen drahý granulky, kterejch máme vzorečky, nikoliv ty, co běžně kupujeme. Tenhle problém se naštěstí vyřešil koupením Friskies. Ty čičince nijak zásadně nevadí. Sláva. Už jsem myslela, že budeme muset kupovat ty příšerně drahý, případně přejít na čistě konzervovou dietu, která by taky nebyla nejlevnější...

No, a pak jsou tu jen drobný detailky. Třeba to, že jsem se včera naprosto oddělala cvičením. Že mi ta kráva Zuzana vyhodila z lednice zbytek (tak na jedno, dvě namazání) kurva drahýho burákovýho másla, který netuším, proč jí vadilo, vzhledem k množství prošlejch a plesnivejch marmelád, omáček a kdovíjakejch dalších hnusů, co blokujou kompletně celou spodní polici lednice. Ne, to moje ani nebylo někde, kde by mohlo překážet. Prostě puf, zmizelo. Zeptala bych se jí na to, ale od soboty, kdy jsem na to přišla, jsem ji ještě pořádně ani NEVIDĚLA. Ne, že by mi to zásadním způsobem vadilo.

No... Tak nějak mě nenapadá, co sem psát dál. Třeba to, že bych se konečně měla začít učit, jinak ty přijímačky nedám? Jo, to měla. Asi si dneska odpoledne vezmu učebnici, vezmu velkou sklenici vody s ledem a půjdu si s tím učením sednout ven. Máme totiž na dvorku velice vkusný plastový stolek s židlemi. Zalezu si někam do stínu, abych se neopálila, a pokusím se narvat si do hlavy středověkou literaturu. Aspoň tak, abych mezi ABCD dokázala vybrat správnou možnost.

Uch, a teď... Teď musím jít dopsat kapitolu Upířiny. Někomu jsem ji jaksi slíbila...

Úsměv, hoši, a mávat!

Ne, nebojte, nenaznačuju, že s tímhle blogem končím. Ani náhodou. Probůh, co bych jen dělala, kdybych se neměla kde vykecávat ze svejch úplně nezajímavejch a nepatrnejch problémků, kam psát, jak jsem zase zmučená po cvičení (mimochodem, dvoukilovky na single leg squats jsou kravina, kravina, KRAVINA, bože, moje svaly na prdeli!), kde zveřejňovat pohledy z Postcrossingu? (Zcela mimochodem, dneska jsem ze schránky vytáhla jubilejní dvacátej. A je to, tramtadadá... Německo. Fotku dodám zase na konci týdne.)

Jen vám chci naprosto nenápadně oznámit, že jedu na pár dní pryč. Ne, že byste si toho při mý obvyklý aktivitě měli šanci všimnout, ehm... Ale říkám vám to. Zcela výjimečně.

A kam že to jedu?

No, pamatujete, jak jsem na začátku dubna básnila o tom sekáči? Šílená hrabárna, většina věcí použitelnejch leda jako hadr, ale já si to stejně nepředstavitelně užila a odvezla si hned několik kousků, co se mi od tý doby už desetkrát vyplatily (a maminka mi je hrozně závidí) a naprosto perfektní svetr na doma, kterej umí značně zpříjemnit chladný večery. No, takže nikoho nepřekvapí, že když je tam ten sekáč znova, já budu taky.

Takže odjíždím ke kámošce. A zejtra i pozejtří si pěkně přivstaneme, abysme tam byly mezi prvníma. Přijdu si jako cvok a socka dohromady. Jenže ony se tam FAKT dají najít perfektní značkový kousky. A já nechci riskovat, že mi je někdo náhodou vyfoukne. Kdepak. Ani omylem.

Tak, no... se tu beze mě mějte. Ale bez obav, v pátek odpoledne jsem zpátky.

(A bez obav, Patrika s Lukášem přednastavím. Jen anketa se buď zdrží, nebo bude předčasně. Jelikož v době, kdy kapitola vyjde, já budu vesele hrabat...)

Fitspiration #008

Aby bylo jasno, dneska se mi cvičit ani za mák nechtělo. Vzbudila jsem se před osmou, tak trochu mě bolela hlava, když přestala, cejtila jsem v ní aspoň divnej tlak, jsem utahaná a líná a nechce se mi do ničeho... Ale víte co? Šla jsem. I když je to Cardio 3 a poprvý mě málem zabilo. A chcete znát tajemství? Tenhle obrázek má svatou pravdu.

Lituješ jen těch tréninků, které neděláš.

P.S. A ta hlava během dvou cviků taky přestala...

18. Indonésie, 19. Portugalsko

Au, au, au. Tohle mě bude bolet. Je mi to naprosto jasný. Jo, tenhle tejden byl veskrze chudej co do počtu pohledů (došel mi jen jeden v úterý a jeden dneska), ale co se týče zemí byl absolutně luxusní. Pokud jde o ten počet, hádám, že si nemůžu stěžovat. Přece jen teď posílám jen jeden pohled týdně (i když v pondělí hodlám poslat výjimečně dva), takže jich logicky nemůže být na cestě ke mně zase tolik. Pokud jde o ty země, ani by mě NENAPADLO stěžovat si. Ani jedna není zase tak obvyklá. A jedna je momentálně nejvzácnější, co mám. Takže se na ty dva pohledy mrkneme, ju?

15. Rusko, 16. Rusko, 17. Německo

Heh, konečně mám jednou pocit, že minikdo nebude ty země, odkud jsem dostala pohled, závidět. Tentokrát totiž ještě víc než obvykle není co. Země jsou to totiž absolutně běžný, i když musím přiznat, že to první Rusko bylo... no, moje první. Takže pro mě to TAK běžná země zase není. I když hned následující den přišlo další. Jo, přesně tak. Konečně mi přišly tři pohledy ve tři RŮZNÝ dny, ne v jeden jedinej společně. Konkrétně to bylo v pondělí, v úterý a ve čtvrtek. V pátek by se mi to možná hodilo víc, ale... No, tak co už.

Jinak, víte, jak jsem říkala, že země mi závidět nemusíte? Za to, že mi nebudete závidět konkrétní pohledy, už neručím. A jen tak mimochodem, pod každým pohledem teď najdete link na daný pohled na Postcrossingu. To kdybyste si ho v případě, že Postcrossing taky děláte, mohli třeba dát do oblíbených...

News

Tak jo. Mám pocit, že je to už nějaká chvíle, co jsem se tu tak nějak celkově vykecávala, takže asi přišel čas napravit to. Zejména vzhledem k faktu, že jsem měla potřebu nacpat link na tenhle blog na blog psací. Tak ať si mají ti, co sem přijdou, o čem počíst. Zdravím, mimochodem...