Trest: Kapitola 38

Tak si začínám říkat, jestli bych neměla tuhe fanfiction až do konce (ten se blíží, mimochodem) nastavit, protože... No, zdá se, že když jsem byla pryč a kapitoly byly přednastavený, byli jste na tom mnohem líp než teď. =D No jo, prostě jsem sklerotik k pohledání. Tak abych to neokecávala, je tu další kapitola, za kterou mě asi budete mírně nesnášet. Takže, ehm... Pardon?

V uších se mi ozval Natashin hlas.
„Hlásím kolem sebe čisto.“
„Tady taky,“ odpověděl Kapitán.
„I u mě čisto,“ pokračoval Clint. „Tony, co u tebe?“
„No, ještě jich tu tak dvacet...“ Vypálil jsem na jednoho mimozemšťana. „Devatenáct...“
Přehnala se kolem mě vlna energie a všichni zbylí Chitauri, co byli přede mnou, se tak nějak... rozplynuli ve vzduchu.
„Nula,“ konstatoval Loki.
„Fajn, u mě čisto,“ prohlásil jsem. „Ale nebudu vám říkat, kdo to vyřídil.“
„Když už jsme u něj, v žádném případě mu nedovol odejít. Vrací se na velitelství,“ oznámila Natasha.
„Ty jsi neviděla, co se stalo tomu velkýmu sebevědomýmu mimozemšťanovi, co udělal něco, co se mu nelíbilo, co?“ pozvedl jsem obočí.
Loki stál vedle mě.
„Ne, ale ať to bylo cokoliv, tobě to neudělá. Takže-“
Na malý okamžik, srovnatelný s mrknutím oka, jsem měl před očima tmu. A najednou jsem stál přímo uprostřed svého obývacího pokoje. A bez obleku.
„Do prdele!“ vytřeštil jsem oči. „Co se-“
„Jarvisi?“ pousmál se Loki. „Prosím, informuj Avengers, že Iron Man bezpečně dorazil domů. A požádej je, aby nás přinejmenším hodinu nebo dvě nevyrušovali, protože pokud budou... Pomsta bude krutá.“
„Samozřejmě, pane,“ odvětil klidně Jarvis.
„Hele,“ zamračil jsem se. „Vážně bych ti doporučoval, abys mi okamžitě řekl, kde je můj oblek, protože ta hračka je fakt drahá a já nechci, aby se jí něco-“
„Bez obav. Je dole v dílně.“
„Ach. Fajn,“ kývl jsem. „Super. Děkuju. Jen tak mimochodem, proč přesně že nás Avengers nemají-“
Tohle nebylo ani mrknutí oka. Náhle jsme se ocitli v mojí ložnici. A většina Lokiho zbroje byla pryč. Vlastně mu zbyly jen poněkud těsné kožené kalhoty.
„Jasně. Tak proto,“ olízl jsem si rty.
Polibku, co následoval, jsem se rozhodně nehodlal bránit.

Leželi jsme na posteli proti sobě, já na pravém, Loki na levém boku, oba naprosto dokonale nazí. A mimochodem, očištění, aniž bychom si museli dát sprchu. Magie je vážně úžasná věc.
Nedotýkali jsme se. Jen jsme se na sebe dívali.
Už přinejmenším dvě minuty jsem se odhodlával na něco se zeptat.
Nadechl jsem se...
„Ano, to, že jsem ti musel zachránit život, jsem myslel vážně, i když to říkal jen klon,“ řekl Loki.
„Fajn. Takže teď umíš číst myšlenky, co?“ frkl jsem.
„Ne,“ usmál se. „Ale už jsem ti říkal, že umím číst v lidech. A ty se díváš tak zamyšleně...“
„Loki.“
„Ano, byl bych schopen pro tebe i obětovat život,“ kousl se do rtu. „I když upřímně doufám, že k tomu nikdy nedojde.“
„Hele, nech toho. Tohle není zdvořilý.“
„Promiň,“ zaculil se.
Natáhl jsem ruku a pohladil ho po tváři.
„Tak jak je možný, že máš zpátky svoji moc? Pokud vím, neudělal jsi nic, čím by sis to zasloužil. Chci říct, seděl jsi v cele, to není zrovna záslužnej čin.“
„Anthony, nechci přemýšlet o tom, jaký přesně byl v tomto ohledu Odinův plán. Nechci to ani vědět. Nezajímá mě to. To jediné, co mě zajímá, je to, že zase můžu ovládat magii. Nic víc.“
„Dobře, dobře. PROMIŇ,“ zvedl jsem oči v sloup.
Loki se zhluboka nadechl.
„Krom toho... utíkáš od původního tématu.“
To byla nejspíš tak trochu pravda.
„Jo, promiň ještě jednou,“ vzdychl jsem. „Ale tak nějak mi přijde divná myšlenka, že... Že by se pro mě někdo fakt chtěl obětovat.“
„Jen kdyby nebylo zbytí,“ zdůraznil Loki.
„Ach, to ti děkuju. Jenže... Víš, ještě divnější je myšlenka, že bys to měl udělat právě ty.“
Loki nebezpečně přimhouřil oči.
„Naznačuješ, že nejsem schopen k někomu... chovat tak ryzí cit, abych něco takového udělal, ano? Dobře, pro většinu Midgarďanů a Ásgarďanů to platí. Nikdy by mě nenapadlo obětovat život kupříkladu pro někoho jako Barton. Ale ty, Anthony... Ty patříš mezi těch několik málo lidí, pro které bych zemřel. Bez váhání.“
Srdce mi začalo bušit o něco rychleji. Stáhl jsem ruku, která se dosud dotýkala jeho obličeje. Nemohl jsem dopustit, aby to cítil.
„Ale proč, Loki? Já vím, už jsem se ptal toho... umírajícího klonu, ale ten mi jaksi neodpověděl.“
„Skutečně to není jasné?“ zamumlal. „Protože tě miluji, Anthony.“
Prakticky jsem cítil, jak moje srdce buší do zadní části pouzdra reaktoru. Ani bych se snad nedivil, kdyby se nabodlo na nějaký špatně umístěný šrapnel.
„Ne. Ne, ne, ne,“ zavrtěl jsem prudce hlavou. „Tohle neříkej. Tohle NEMŮŽEŠ říkat.“
„Cože?“ zamračil se. „A proč ne?“
„Protože... Protože tohle není láska. Jasno?“ posadil jsem se. Neodvážil jsem se mu dívat do očí. „Ani z tvý strany, ani z tý mý.“
„Ach. Skutečně?“ Jeho hlas byl náhle značně chladný. „A nechceš mi objasnit, co to tedy je? Když zřejmě tak dobře vidíš do mých pocitů.“
Vysmíval se mi. Samozřejmě.
„Jen fyzická přitažlivost,“ zamumlal jsem. „Spojená z tvojí strany s vděčností za to, že jsem tě nevyhodil, a z mojí strany s lítostí kvůli tomu, co... se ti všechno stalo. Nic víc. Jo, rozumíme si, ale... Láska? Ne, Loki. Takhle láska nevypadá. Bylo to jen... Ne, ne jen. Bylo to HLAVNĚ o sexu.“
„Ach.“
Nemohl jsem se otočit. V žádném případě. Do očí se mi hrnuly slzy, ten den už podruhé.
„Promiň,“ špitl jsem.
„Je to tvé poslední slovo, Anthony?“ zeptal se.
„Jo. Je,“ kývl jsem.
Matrace se zhoupla a já myslel, že Loki vstává. Ale vzápětí jsem na pravém rameni ucítil jeho ruku. Pak mě náhle strhl zpět do lehu. A hladově přitiskl své rty na mé.
„Když o sexu,“ vydechl mezi polibky, „tak o sexu.“

Ráno jsem se probudil rozlámaný, ale až překvapivě odpočatý. Vzhledem k tomu, jak rychle se mi po tom posledním sexu začaly klížit oči, skoro jsem nepochyboval, že na mě Loki použil nějakou magii.
Loki...
Otevřel jsem oči. Nepřekvapilo mě, že v posteli nebyl. Koneckonců, slunce už podle všeho stálo dost vysoko na obloze.
Zívl jsem a posadil se. Otočil jsem hlavu směrem k nočnímu stolku. Chtěl jsem se podívat na budík a zjistit, kolik přesně je hodin.
Trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, co je ta věc, co mi ve výhledu na budík brání. Můj obloukový reaktor. Zalapal jsem po dechu a ruka mi vystřelila k hrudníku, jen aby se tam setkala s dokonale zacelenou a dokonale citlivou kůží. Podíval jsem se dolů. Nikde žádná jizva, nikde ani známka po dřívějším poškození. Vytřeštil jsem oči. Pod prsty jsem cítil tlukot srdce.
„Jarvisi!“ vykřikl jsem.
„Sken potvrdil, že ve vašem těle nejsou přítomny žádné další šrapnely, co by mohly ohrozit váš život. Pan Laufeyson před svým odchodem jen vyjádřil přání, abyste se pokusil tento stav zachovat.“
„Odchodem?“ zopakoval jsem opatrně.
„V sedm hodin a čtyřicet dva minut se vrátil do Ásgardu. V lednici máte sendvič k snídani.“
Kývl jsem a zavřel oči.
„Bůh lží. Jasně, že jsi...“