Trest: Kapitola 39

Jen tak mezi náma, tahle fanfiction se vážně nějak nebezpečně chýlí ke konci. Po téhle kapitole už zbývá jen jedna další a epilog. Všechno, nic víc. A pak se tenhle blog možná vrátí k normálu. To máte radost, ne? (I když ono je možné, že se to k normálu nevrátí, samozřejmě. To je vždycky riziko.) =D Ale zatím... Co trochu utrápeného Tonyho?

Snad nikdy v životě mi nebylo tak mizerně jako ty dva týdny po Lokiho odchodu.
Teoreticky jsem měl skákat radostí. Chci říct, všechno bylo v tom nejlepším pořádku, no ne? Zbavil jsem se reaktoru (a to bez jakékoli operace), zbavil jsem se původně nezvaného hosta a Fury mě kupodivu už ani nechtěl zabít za to, že jsem toho hosta ve věži vůbec kdy měl. (Na což měla nejspíš jistý vliv Lokiho ne zrovna malá zásluha na porážce toho útoku Chitauri.)
Jenže já radostí rozhodně neskákal.
Věž byla bez Lokiho zoufale opuštěná. Kamkoliv jsem se podíval, tam jsem viděl nějaké stopy jeho přítomnosti. Hrnek na kávu, který si pro sebe zabral. Povalující se knížky, které jsem neměl energii odnést pryč. Tablet, na kterém jsem našel rozehranou šachovou partii. Borůvkovou zmrzlinu v mrazáku. Jeho parfém v mé koupelně.
Naprosto popírám, že jsem ten parfém používal na to, abych polštáři na své posteli dodal Lokiho vůni.
Dva týdny jsem byl naprosto v háji. A i když by mi to nejspíš nikdo neuvěřil, celou tu dobu jsem se ani nedotkl alkoholu. Prostě jsem na něj vůbec neměl chuť. Ani jsem neměl dojem, že by mi nějaká whiskey měla pomoct, abych se cítil líp. Možná v tu chvíli. Ale když jsem pomyslel na tu nevyhnutelnou kocovinu potom...
Ne, prostě ne.
Přiznávám ovšem, že jsem strávil pěkných pár večerů s balením borůvkové zmrzliny a lžičkou. Po té kocovina nehrozila. A připomínala mi Lokiho.
Rozhodně jsem se necítil jako naprostý šílenec. Proč bych měl? Jen proto, že jsem se s tím, jak moc mi chyběl, vyrovnával jako nějaká zatracená puberťačka, se kterou se rozešel její idol?
Až na to, že s Lokim jsem se rozešel já. A pykal jsem za to.
Přísahám, dlouho jsem se necítil tak osamělý jako v té době. Dokonce jsem přemýšlel o tom, že bych zavolal Pepper a pozval ji na kafe. Pak mi ovšem došlo, že to kvůli ní se Loki dostal do spárů SHIELDu a docela mě to přešlo.
Ono to bylo jedno. Stejně jsem se nechtěl bavit... jen tak s někým. Potřeboval jsem osobu, co by byla schopná vracet mi moje ironické poznámky. Potřeboval jsem osobu, co by mě dokázala urazit. Potřeboval jsem osobu, která by rozuměla tomu, že ani polovinu toho, co řeknu, nemyslím tak docela vážně.
Zkrátka... Potřeboval jsem Lokiho. Nikoho jiného...

Přesně po dvou týdnech od Lokiho odchodu jsem si poklidně seděl na gauči v obývacím pokoji a na tabletu si četl o severské mytologii (jen další známka mého šílenství poslední doby), když jsem koutkem oka zahlédl teď už důvěrně známý sloup barevného světla. Prudce jsem otočil hlavu a zadíval se na terasu.
Netrvalo dlouho, než sloup zmizel. A uprostřed toho ornamentu, který jsem sice z gauče neviděl, ale moc dobře jsem věděl, že tam je, stál Thor.
Srdce mi pokleslo. Abych se přiznal, upřímně jsem doufal, že na návštěvu zajde Loki.
Vstal jsem, zatímco Thor mířil k proskleným dveřím. Když vešel, byl jsem už na půli cesty k barovému pultu.
„Ahoj, svalovče,“ pozdravil jsem ho. „Dáš si drink?“
Byla to jen formální otázka, jistě. Věděl jsem, že odpověď bude...
„Samozřejmě, příteli Starku. Čím víc, tím líp!“
… velice kladná.
„Varuju tě,“ ušklíbl jsem se, zatímco jsem bral do ruky naprosto běžnou a ne zrovna malou skleničku na vodu, abych do ní mohl Thorovi nalít. „Jestli mi jdeš říct, že Loki po dvou tejdnech v Ásgardu získal Tesseract a teď je na cestě zničit Zemi, moje první otázka bude, co jste mu udělali tentokrát.“
„Neměj obavy. Z Lokiho strany Midgardu momentálně nic nehrozí.“
„Výborně,“ kývl jsem. „A nebeský království taky ještě není v plamenech?“
„I když přiznávám, že závěsy v mém pokoji už jednou hořely,“ pousmál se Thor, „větších plamenů jsme se zatím nedočkali, ne.“
„Výborně. Výborně,“ kousl jsem se do rtu a postavil před Thora jak plnou sklenici, tak lahev, ze které si mohl dolít. „Asi jsi... rád, že ho máš zpátky, co? Chci říct, když ti zrovna nepodpaluje závěsy.“
„Jsem rád i tehdy, kdy je podpaluje. Připomíná mi to dobu, kdy jsme vyrůstali. Tyhle drobné žertíky tropil vždycky.“
Zvedl sklenici a pil whiskey, jako by to snad byla voda. Zatracení mimozemšťani.
„Drobné žertíky. Jasně. No, ale dokážu si představit, že máš radost. Jasně, bráška zpátky doma, ještě abys nebyl rád. Jasně, není asi stejnej, jako bejval před tím vším, ale...“
„Myslím, že se ke své dřívější osobnosti vrátil nejvíc, jak jen to bylo možné. A to jen díky tobě, Muži ze železa. Nikdy ti nepřestanu být vděčný. Požádej o jakoukoli odměnu, pokud to bude v mých silách, dostaneš ji.“
Zařiď, ať se vrátí ke mně, napadlo mě.
Zavrtěl jsem hlavou.
„V pohodě, Thore. Rádo se stalo. Krom toho, tvůj bratříček mi už odměnu DAL.“ Ukazováčkem jsem si poklepal doprostřed hrudníku. „Zbavil mě těch šrapnelů, co mě mohly zabít, kdyby se cokoliv pokazilo. Vážně, to je ta největší odměna, co jsem mohl dostat, moct zas žít jako normální člověk...“
Ne, že bych tak poslední dobou žil.
„Dobře. Jak si přeješ,“ přikývl Thor. „Ale pokud změníš názor, neváhej mě oslovit.“
„Bez obav, hromotluku,“ mrkl jsem. „Ovšem to jediný, co pro mě momentálně můžeš udělat, je to, že budeš Lokiho pozdravovat.“
Thor si dolil celou sklenici whiskey.
„To samozřejmě budu.“
„Fajn,“ pokýval jsem a nadechl se. Taky jsem si nalil sklenku, ale vůbec jsem na alkohol neměl chuť. „A Loki... Jak se má?“
„Dobře. Velmi dobře,“ řekl Thor. „Tedy, na první pohled se to zdá. Ovšem musím přiznat, že...“
Sledoval jsem, jak do sebe obrací další sklenici silného alkoholu.
„Že?“ zeptal jsem se netrpělivě a možná trochu vyděšeně.
„Znám bratra,“ zavrtěl Thor hlavou. „Celému Ásgardu dává najevo, že je v naprostém pořádku a šťastný, ale... Já cítím, že to tak docela není pravda. Že ho něco trápí. A... Vím, co to je.“
„Víš?“ polkl jsem.
„I když si to Loki myslí, já nejsem hlupák,“ zabručel Thor. „Od svého návratu do Ásgardu se o tobě ani jednou nezmínil. Neprojevil touhu tě navštívit. Ptal jsem se Heimdalla a ten mi řekl, že ani ty nejsi zrovna... šťastný.“
„Jasně. A ty víš, co mezi náma bylo, když byl Loki tady,“ vzdychl jsem. „A došlo ti, že už to není.“
„Přesně tak.“
„A po mně chceš...“ pozvedl jsem obočí.
„Abys mi řekl, proč jsi ukončil váš vztah.“