Trest: Kapitola 36

Hádám, že nemáte rádi, když kapitola skončí aspoň trochu napínavě, co? Teda, doufám, že ten minulej konec napínavej byl. Pokud ne, hluboce se omlouvám. A slibuju, že dneska se to zásadně zlepší. =D Mimochodem, pokračování bude v pondělí. Tak upřímně doufám, že to do tý doby vydržíte... =D

„Tak jaká je situace?“ odvážil jsem se zeptat chvíli po startu.
„Zhruba jako minule,“ oznámila mi Natasha. „Ty bestie jsou všude, ale aspoň se zdá, že tentokrát jim nikdo neotevřel žádný portál, kterým by sem mohli neomezeně procházet další.“
„Jak se sem v tom případě dostali?“ zamračil jsem se. „Thore?“
„Je mnoho způsobů,“ pokrčil bůh rameny. „Černá magie. Mezi světy existují tajné průchody, které zná jen několik nejnadanějších...“
„Mezi řečí,“ ozval se Barton, „není mezi nima i tvůj bratr, viď?“
„Vyprošuji si jakýkoli náznak toho, že by měl Loki na tomto útoku podíl,“ zavrčel Thor.
„Vyprošuj si, co chceš, ale upozorňuju tě, že jestli jen zahlídnu zlatou helmu, bez milosti po ní jdu.“
„Po helmě si jdi, ale tu hlavu v ní laskavě vynech,“ ušklíbl jsem se.
„Ty se nevyjadřuj,“ frkl Barton. „A vůbec, co ti Loki šeptal, když jsi byl v jeho cele?“
Bez zaváhání jsem se zářivě usmál.
„To nechceš vědět, Viléme Telle.“
„Vzhledem k tomu, jak vyděšeně ses pak tvářil, bych to taky ráda slyšela,“ podotkla Natasha, aniž by se ohlédla od řízení.
„Hele, to je čistě soukromá záležitost!“ rozhodil jsem rukama. „A mezi náma, taky byste byli vyděšený, kdybyste od někoho s otřesem mozku slyšeli, jak by vás chtěl-“
„Myslím, že to STAČÍ,“ vložil se do debaty Kapitán. „Detaily nikdo nepotřebuje.“
„Však jsem říkal, že ne,“ zakřenil jsem se.
„Musíme se soustředit,“ pokračoval Steve. „A nesmíme se hádat. V akci není místo pro malicherné spory.“
„MALICHERNÉ?“ zopakoval nevěřícně Barton. „Stark spí s Lokim. Lokiho bejvalá armáda podniká další útok.“
„Není tam žádná souvislost,“ vzdychl jsem.
„To si povíme, až ho po návratu najdu v jeho cele.“
Neodpověděl jsem. Ta diskuse mě ani v nejmenším nebavila. Ne, že bych chtěl popírat, že to mezi mnou a Lokim bylo možné považovat za špatné, ale vážně zoufale jsem si přál, aby se všichni dokázali přenést přes tu svoji příšernou zabedněnost a ublíženost a prostě Lokiho nevnímat jen jako psychopatického kriminálníka.
Ehm, chápu. To byl kapku nereálný požadavek. Možná kdyby ho měli šanci poznat...
Což se ovšem nestane, pokud to, co mi Loki v cele pošeptal, byla pravda.
„Přátelé,“ řekl Thor, podezřele tiše. „Skutečně bychom se před bitvou neměli hádat. Musíme si důvěřovat. Musíme-“
„Fury volá,“ oznámila Natasha a vzápětí stiskla tlačítko, které letoun spojilo s ústředím.
„Loki je pryč,“ zaznělo z reproduktorů. „Zmizel, ale nezapomněl si předtím vyzvednout tu svoji kouzelnou hůlku. Starku, doufám, že pro to máte DOBRÉ VYSVĚTLENÍ.“
Polkl jsem. Ten idiot. Ten zatracený idiot.
„Víte, říkal jsem si...“ odkašlal jsem si a byl v tu chvíli vážně vděčný za to, že stojím v zadní části letounu a mám tak přístup k nouzovému tlačítku, co ji může otevřít. „Neměli by ti, co můžou lítat, třeba letět napřed? Jo. Jo, to zní jako dobrej nápad...“
Jakmile byla velká vrata pootevřená natolik, abych se jimi dostal ven, zaklapl jsem helmu a vyrazil.
„Starku!“ zazněl mi v uších Natashin vzteklý hlas.
Ignoroval jsem ho. Superhrdina se musel včas dostat na pomoc Tokiu, ne?
A ignoroval jsem i myšlenku na to, kam zmizel Loki a kde se asi objeví. A ještě důsledněji jsem ignoroval strach, že až se dostanu na místo, bude přesně tam. Uprostřed té armády.
„Thore!“ vykřikl Barton v letounu.
V tu chvíli jsem věděl, že bůh letí za mnou.
A že v hlavě se mu nejspíš točí stejné myšlenky jako mně...

Vážně to bylo přesně jako minule. Snad až na ty velké létající potvory. Očividně bylo moc náročné je sem dostat, ať už nějakou tou černou magií, o které mluvil Thor, nebo tajným průchodem mezi světy.
Samozřejmě, vždycky tu byla možnost, že ty velké potvory ještě dorazí později. Ale tu jsem si raději nepřipouštěl.
Protože už takhle panoval v ulicích zmatek. Převrácená auta, kusy trosek... Civilistů jsem moc neviděl, ale to rozhodně neznamenalo, že jsou v bezpečí. Zahlédl jsem pár policistů, ale proti těm zatraceným mimozemšťanům neměli ani tu nejmenší šanci.
Zlatá helma nikde nebyla. Naštěstí. Netušil jsem, co bych dělal, kdyby ano.
Přistál jsem na jednom vyšším domě. Thor vzápětí dopadl vedle mě.
„Neměli bychom se do toho pouštět sami,“ konstatoval. „Měli bychom počkat na ostatní.“
„Jo. To bysme rozhodně měli,“ přikývl jsem.
Jako bychom snad byli domluvení, rozletěli jsme se každý na jinou stranu a vrhli se do akce.

Netuším, jak dlouho jsme v tom byli sami. Čas nějak nebyl důležitý. Zmizel ve spleti odletujících těl, létajících aut (ti zatracení mimozemšťani měli vážně sílu) a kusů betonu. Můj oblek schytal už pěkných pár škrábanců. Ne, že by to bylo podstatné. To, že ubývala energie, bylo trochu důležitější. Ale pořád zbývalo víc jak pětasedmdesát procent, naštěstí.
Kde byl Thor a jak na tom byl, to jsem netušil. Ten osel zničil každý komunikátor, co jsem se mu kdy pokusil dát, takže jsem mu je dávat přestal.
Byla to zároveň věčnost a vteřina, když jsem těsně za sebou, na momentálně volném prostranství, uslyšel motory letounu.
„Konečně!“ neodpustil jsem si. „Stavili jste se cestou na zmrzlinu?“
Vedle mě stanul Barton.
„Kdybys neutíkal před zodpovědností, nemusel ses tu rvát sám.“
„Snažím se to tu držet pod kontrolou, není zač!“ odsekl jsem.
Bestie, na kterou jsem právě mířil, odletěla pryč (stejně jako hned několik kolem ní), když mezi ně vrazil Hulk.
„Jak vypadá situace?“ zeptal se Kapitán.
„Velice, VELICE mizerně,“ odpověděl jsem. „Je jich moc. Jsou všude. Co víc chcete vědět?“
„Nic,“ ušklíbl se Barton.
„Výborně.“

Jeden z nich byl jiný než ostatní. Uviděl jsem ho, když jsem vyletěl kus nad ulici a rozhlédl se kolem. Stál uprostřed něčeho, co nejspíš bývalo parkem, ale teď bylo jen spáleništěm. Nebojoval. Stál naprosto klidně. Jeho kůže byla hnědá a byl vyšší než všichni kolem. Když jsem si přiblížil jeho tvář, nevěděl jsem proč, ale něco mi na něm šeptalo...
„Thanos,“ vydechl jsem.
„Co? Starku, co to meleš?“ zavrčel Barton. „Mimochodem, docházejí mi šípy. Nat, kdybys byla tak hodná a přiletěla na chvíli sem? Mám v letounu náhradní.“
„Je mi líto, letoun je momentálně mimo provoz.“
„Co? Co se stalo?“
Přestal jsem jejich konverzaci vnímat.
Thanos. Thanos byl tady. Ten, co Lokiho mučil, ten, co ho osobně donutil ovládnout Mid... ZEMI, ten, před kterým musel Loki klečet...
Doletěl jsem k němu. Vznášel jsem se kousek nad zemí pár metrů od něj.
„Hej, ty!“ křikl jsem. „Myslím, že spolu máme pár nevyřízenejch účtů.“
Jen mírně pohnul hlavou a zadíval se na mě. Ani se neobtěžoval odpovědět. Už jsem se nadechoval, abych mu objasnil, že mluvím o Lokim, když mi před očima začalo všechno blikat červeně. Energie náhle na nule. Naprosté selhání. Všechno se vypnulo, až na nouzové funkce. Byl zázrak, že jsem na zem dopadl víceméně bezpečně, že se mi povedlo narovnat...
Narovnat, jen abych viděl, jak se ze země zvedá dlouhá a nepříjemně široká ocelová tyč a vydává se na krátkou cestu směrem ke mně. A mířila přímo na můj reaktor.
Nouzové funkce rozhodně neobsahovaly létání.
I kdyby ano, měl jsem na reakci moc málo času. Nenapadlo mě dokonce ani sehnout se.
Jen jsem stál a zíral na blížící se nevyhnutelnou smrt.