Trest: Kapitola 32

Já vím, já vím, už jsem s tou fanfiction příšerně otravná. Co na to říct? Když mě to prostě baví, respektive bavilo, psát. =D A doufám, že někoho to taky baví číst. Ještě pořád, i když jsem tak nedůsledná, co se týče novejch dílů a... tak. Jen tak pro připomenutí, dnešní díl se tak trochu točí kolem návštěvy jistého svalnatého blonďáka s velkým kladivem. To jen kdyby někdo zapomněl, jak minulá kapitola skončila. Tak se pusťte do čtení, pokud se vám chce... ;)

„Tentokrát žádná bouře? Ani malinký deštíček? Nepatrné zahřmění? Jsem zklamaný, bratře, skutečně zklamaný.“
Zvedl jsem oči v sloup. Typický Loki. Provokoval od okamžiku, kdy vystoupil z výtahu. Ovšem Thor se netvářil, že by mu to nějak extrémně vadilo. Naopak, široce se usmál.
„Loki!“ vykřikl tím svým hromovým hlasem.
„Ano, taky tě poměrně rád vidím.“
Zašklebil jsem se.
„Jen kdybys nežvanil, sněhuláčku,“ neodpustil jsem si. „Jsi nadšenej, že je tady.“
„Anthony,“ otočil se na mě a pohled, který mi věnoval, sliboval, že sexu se v noci nedočkám. „Pokud si vzpomínám, s tebou nikdo nemluvil.“
„Ach. Jistě,“ zvedl jsem na svou obranu ruce. „Omlouvám se, Veličenstvo. Pokorný smrtelník hluboce lituje svých činů. Mám pokleknout?“
„To bych ocenil.“
Možná se toho sexu přece jen dočkám.
Zatím jsem jen padl na kolena a rozpřáhl ruce. Loki se tiše zasmál. Na druhou stranu Thor se na mě zděšeně zadíval.
„Muži ze železa?“ oslovil mě nevěřícně.
„Klídek, hromotluku. Je to jen legrace. Loki neočekává, že před ním budu skutečně klečet. Že ne, borůvková zmrzlino?“
„Další přezdívka, Anthony?“ vzdychl Loki.
„No co? Máš rád borůvkovou zmrzlinu. Umíš vypadat jako borůvková zmrzlina. A mít i stejnou teplotu,“ mrkl jsem.
„VÍŠ o jeho skutečném původu?“ zahromoval Thor.
„Ano, bratře, ví. Řekl jsem mu to. Musí vědět, s jakou zrůdou má co do činění.“
„I když Lokiho strašně vytáčí, že ho nějak nedokážu začít brát jako zrůdu,“ doplnil jsem.
„To je tvé jediné štěstí,“ informoval mě Thor. „Protože kdybys snad měl o bratrovi kvůli jeho původu špatné mínění, musel bych-“
„Nemá o mně špatné mínění. Je to v pořádku, Thore. Jotunská forma se mu dokonce i líbí.“ To malé mrknutí, co mi věnoval, jeho bratrovi snad uniklo. „Nicméně... Proč jsi přišel? Tohle není jen běžná přátelská návštěva.“
Thor se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou.
„Ale raději bych s tebou mluvil... Sám.“
V tu chvíli se pohledy obou bohů upřely na mě. No výborně.
„Fajn. Jdu zpátky do dílny,“ pokrčil jsem rameny. „Ale varuju vás. Jestli mi zdemolujete věž, poštvu na vás Hulka!“

Trvalo to skoro tři hodiny, než jsem uslyšel výtah. Za tu dobu jsem se Jarvise minimálně dvacetkrát zeptal, jestli jsou oba bozi pořád ještě naživu. Nějakým zázrakem byli. A prý spolu klidně mluvili. A Loki jim hned několikrát nalil whiskey.
Sice jsem si nevzpomínal, kdy jsem mu dovolil sahat na můj alkohol, ale říkal jsem si, že dokud jsou v klidu, tak jen ať pijí, jak chtějí.
Když se dveře výtahu otevřely, upřímně jsem nevěděl, jestli mám čekat celou bratrskou dvojku, nebo jen její pohlednější polovinu. Nakonec to byla jen ta polovina. Tak trochu bledá polovina.
„Loki?“ zamračil jsem se a odložil tablet, jehož zcela nové napájení už bylo skoro hotové. „Špatný zprávy z nebeskýho království?“
Zavrtěl hlavou.
„Thor teď nebyl v Ásgardu,“ zamumlal. „Byl tady. V Londýně. Za Jane Fosterovou.“
„Ach. Jasně. Svojí holkou,“ zaculil jsem se. „Copak ti přišel říct? Snad nebudou mít malý dědice?“
„Rozešli se,“ konstatoval Loki.
„Ach. Sakra. To je mi... líto?“
„To vůbec nemusí, Anthony. Pro bratra je to tak lepší. Jejich vztah neměl žádnou budoucnost. Koneckonců, nejsem si ani jistý tím, že ji miloval. Fascinovala ho, to ano. Víc než ostatní Midgarďané. Ale láska...“
„No, máš pravdu,“ zamračil jsem se. „Je fakt, že mi nikdy nepřišlo, že by o ní mluvil... No, tak, jak bych čekal, kdyby ji fakt tolik miloval.“
„Vidíš,“ povzdychl si. „Koneckonců, je to smrtelnice. Vztahy bohů se smrtelníky nikdy nekončí dobře. Ze samotné své podstaty ani... nemohou.“
„Nech mě hádat. My tak trochu rychle... odcházíme.“
Opřel se zadkem o okraj pracovního stolu a ruce si založil na prsou.
„Ano. Pro nás je váš život jako mrknutí oka.“
„Jako bych se pokusil udržet plnohodnotnej vztah s akvarijní rybičkou, co?“ ušklíbl jsem se.
„Dalo by se to tak vyjádřit.“
„Takže... My ubohý smrtelníci jsme prostě jen chvilkový pobavení. Ale jasně, chápu to. Budeme chvilkový pobavení, i kdybyste s náma strávili celej náš život, co?“
„Bohužel, Anthony,“ vzdychl Loki.
„No... Nevadí. S tím se dokážu smířit,“ pokrčil jsem rameny. „Ačkoliv, ty vlastně momentálně nevíš, jestli pro tebe bude můj život jen mrknutí oka, co? Protože ten TVŮJ bude možná podobně dlouhej.“
„Tohle bylo velice zákeřné, Starku. Dobrá práce,“ usmál se.
„Vážně jsi mě právě pochválil za to, že jsem na tebe byl... tak trochu hnusnej?“ pozvedl jsem obočí. „Bože, Loki, ty jsi fakt beznadějnej.“
„Možná.“
Vzdychl jsem a přistoupil blíž k němu, dlaně jsem mu tak nějak skoro automaticky položil na boky, na ty krásně štíhlé boky...
„Celou tu dobu jste mluvili jen o Thorovi a jeho rozpadlým vztahu?“
„Ne, úplně celou ne,“ zavrtěl hlavou. „Také jsme rozebírali jistou náklonnost, kterou pocítil k Sif.“
„Komu?“ zamrkal jsem.
„Jedna Ásgarďanka, Anthony. Otec si dávno myslí, že by pro bratra byla tou pravou. Upřímně, já si to myslím taky, i když z úplně jiných důvodů.“
„Ach. Spal jsi s ní?“
„Starku!“
„Takže spal. No, snad to Thor nezjistí.“
„Jsem si jistý, že nezjistí.“
Olízl jsem si rty a široce se usmál.
„Víš, Loki, jsi hroznej, HROZNEJ bratr. A příšerná děvka.“
„TY mě hodláš soudit? Ubohý smrtelník?“ zašklebil se. „Jsi tak hluboko pode mnou...“
„Ne, ještě nejsem,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale můžu bejt. To víš, tenhle ubohý smrtelník je tu jen pro tvé pobavení. A kdybys chtěl, abych znova poklekl...“
„Ach, Anthony,“ nadechl se zhluboka. „Ano, prosím.“
Bez dalších diskusí jsem se svezl na kolena. Ne, že by v nejbližších chvílích Loki nemluvil dost za nás oba...