Heh, co mě to jen napadlo, myslet si, že po zkouškách budu mít klid? Ta naivita je přímo neuvěřitelná. Od poslední zkoušky jsem se skoro nezastavila. Pořád někde lítám, pořád něco musím... A když náhodou nikde nelítám a nic nemusím, tak jsem zalezlá v posteli a buď si čtu, nebo koukám na Doctora. A jsem protivná, že není dost teplo, abych si vytáhla ven lehátko a četla si venku. Bů. Ehm, ale slibuju, že se pokusím konečně zase věnovat blogu. Teď bych totiž pár dní snad měla ten klid mít. Snad.
A když už nic jinýho, pokusím se vám další kapitolu hodit dřív, protože, no... Ehm, asi mě budete nenávidět, pokud mi to zase bude trvat skoro tejden... =D
Ani nevím, kdy jsem to mezi sebou a Lokim přestal vnímat jako něco třeba jen nepatrně problematického. Na malý okamžik mě napadlo, jestli přece jen zase nezískal schopnost ovládat lidskou mysl, protože bylo až podezřelé, jak se mi naprosto dařilo zapomínat na to malé nedorozumění s mimozemšťany a ničením New Yorku.
Fakt, že jsem věděl, že on to tak docela udělat nechtěl, asi značně pomohl.
Stejně tak myšlenka, která mě tehdy napadla prakticky vzápětí, myšlenka na to, že mě možná tak TROCHU ovládá, ale docela jinou magickou holí a jen proto, že já se tak ochotně nechávám.
Ta myšlenka mě skoro přiměla začít se hihňat jako puberťačka.
A ano, věděl jsem, že před nikým cizím (krom Thora, samozřejmě) bych to neobhájil. Nejspíš by mysleli, že jsem se pomátl. Nebo možná taky ne. Možná by mě prostě jen seřvali, že to jsem naprosto typický JÁ, nechávám se ovládat pudy a nepřemýšlím nad následky. Vrhám se po hlavě do nebezpečných situací. Je mi ukradená bezpečnost Ameriky. Blá, blá, blá.
Když jsem se tak na Lokiho někdy díval, hlavně v ty večery, kdy šel spát dřív než já, protože ráno vstával do práce, zatímco já zůstal do noci v dílně a pracoval, když jsem v posteli sledoval jeho klidnou tvář, přemýšlel jsem o tom, jaká je to škoda, že ho tak nikdy nikdo jiný neuvidí.
Protože kdyby ho viděli, třeba by POCHOPILI...
Nebo taky ne. Jasně.
Já vím, magor, šílenec, očividně se sebevražednými sklony, nezodpovědný a naprosto iracionální.
Mluvím o sobě, ne o něm.
Ale kdykoliv jsem vklouzl k Lokimu pod deku a kdykoliv se ke mně on ve spánku přivinul, což začal brzy dělat naprosto automaticky, prostě jsem nemohl mít pocit, že dělám něco špatně. Vždyť mi s ním bylo tak skvěle. Dokonce snad líp, než kdy bylo s Pepper.
Pepper...
Ach, jistě. Pepper.
S tou se to po tom Lokiho fíglu nemělo zrovna špatně. Jistě, v ten den první schůzky mi hned mezi dveřmi řekla, že kdybych si snad myslel, že bychom se mohli vrátit k tomu, co mezi námi bylo, tak jsem na šeredném omylu, ale to mi v žádném případě nevadilo.
Já ji neplánoval ani kontaktovat, jak víme, nedejbože se snažit o obnovu našeho vztahu. Dokonce jsem ji o tom i informoval. Pohled, který mi věnovala, se vyrovnal libovolnému z Lokiho kolekce vražedných výrazů. A nezmírnil se, ani když jsem konstatoval, že jsem jen upřímný, protože taky chci, aby věděla, co ode mě může čekat.
Vlastně myslím, že v tu chvíli Lokiho skoro i překonala. Na moment.
Pak mě napadlo, jak by se můj drahý bůh asi tvářil, kdyby zjistil, že jsem ignoroval všechny jeho prosby o to, ať se ji snažím hned v první minutě neodradit, a ve srovnání s tím mi výraz Pepper zase přišel jako docela nevinný a mírumilovný.
Ale přijala to. Po troše vyjednávání a ujasňování si podmínek a jedné nabídce na zvýšení platu to přijala. Byla ochotná zase pevně chytit otěže mého divoce se zmítajícího podniku a...
Aby bylo jasno, tohle přirovnání je Lokiho vina. Jen Lokiho.
Zatracený vikingský mimozemšťan.
Každopádně, Pepper vládla podniku už tři týdny. Pro mě to znamenalo mnohem víc klidu na to, abych mohl zase dělat to, co mě baví, neboli vynalézat. Bylo to fajn. Vylepšoval jsem obleky. Nikdo to nekritizoval.
Tedy, krom Pepper, která si neodpustila poznámky, kdykoli se mi snažila dovolat během dopoledne, kdy jsem zrovna dospával to ponocování.
Lokimu náš rozvrh ale poměrně vyhovoval. Dopoledne byl on v práci, já spal. Někdy během odpoledne dorazil domů. (Ano, DOMŮ.) Dali jsme si spolu něco k jídlu. Možná si zasouložili. Pak jsme se někdy koukali na filmy, někdy se povalovali, někdy byli dole v dílně. Někdy jsme vůbec nebyli spolu. Ale většinou ano. Bylo tak nějak lepší být spolu, i když jsme spolu třeba hodinu nebo dvě vůbec nemluvili. Večer jsme se navečeřeli, po nějaké chvíli si většinou (zase) tak trochu zasouložili. Po sprše šel Loki spát a já se vrátil do dílny. Někdy během noci jsem dorazil do postele. Loki se ke mně ve spánku přitiskl. A ráno co možná nejohleduplněji, tak, aby mě nevzbudil, vstal a šel zase do práce.
A tak se to opakovalo den za dnem.
Stereotyp, do kterého jsem nečekal, že já, Tony Stark, kdy upadnu, ale když už jsem upadl, nijak mi to nevadilo.
I když, jistě, pořád tu byly dny, co probíhaly jinak. Třeba ty, kdy si nějaký idiot vzal do hlavy, že ovládne svět. Nebo aspoň Ameriku. Nebo zničí Ameriku. Padouchům jde tak nějak pořád o to samé. Pak tu byly taky dny, respektive večery, kdy se očekávalo, že se Tony Stark dostaví na nějakou společenskou akci.
(Což, mimochodem, byly přesně ty, kdy jsem s úšklebkem musel přemýšlet nad tím, co by se asi stalo, kdybych se jednou na nějakém večírku objevil s Lokim po boku. Už jen ta představa mě skoro nutila mu to nabídnout, ale ovládl jsem se.)
Koneckonců, stačila mi reakce Pepper, když jsem jí oznámil, že náš nejlepší zaměstnanec je tak trochu ten bůh, jehož hlavu by Fury rád dostal na stříbrném podnose, a že to v žádném případě nikomu nesmí říct.
Jistě, jistě, jen idiot by jí něco takového řekl. Jen idiot by čekal, že někdo jako ona to vezme s klidem. Že se nebude vrhat po telefonu, aby Furymu dala možnost Lokiho hlavu dostat. Klika, že jsem ještě pořád byl ten hlavní šéf, ten, co rozhodoval o tom, kdo bude ve firmě zaměstnaný a kdo o tom v žádném případě neinformuje SHIELD.
Ale byla to dlouhá a úmorná bitva. Kterou ovšem bylo nutno vybojovat, pokud chtěl Loki v práci zůstat. A on chtěl. Až mě to překvapilo. I když...
Jistě, jistě, já vím. Po dlouhé době si díky tomu přišel užitečný. A bavilo ho využívat své výjimečné přesvědčovací schopnosti. Samozřejmě, že bavilo. Přece je to můj drahý Ásgardský princ se stříbrným jazýčkem...
Což zní poněkud dvojsmyslně. Ale mně to ani omylem nevadí. Dvojsmyslnost je moje druhé jméno.
Rozhodně ne Edward...
Ehm, ano. Uběhly tři týdny. Tři skoro poklidné týdny.
Pak se jednoho dne, zrovna byla neděle, takže Loki byl doma (konkrétně na gauči v dílně), když se ozval Fury. Podle všeho další standardní pokus o ovládnutí světa. Tentokrát až někde v Tokiu. Zatraceně.
„Víš, vážně oceňuju, že jsi měl tu slušnost ovládat svět z pohodlí mýho domova,“ ušklíbl jsem se, když jsem mířil k výtahu.
„Není zač,“ usmál se na mě Loki. „Hodně štěstí v boji.“
„Díky, kotě.“
Dveře se zavřely a výtah vyrazil nahoru.
O chvíli později jsem už vyrážel směrem k Tokiu.
Už jsem byl nad oceánem, když se mi v uších ozval Jarvisův hlas.
„Pane, omlouvám se, že vyrušuji, ale na věži právě přistáli agentka Romanoff a agent Barton.“
„Co? Nejsou na cestě do...“ Vytřeštil jsem oči a na místě se ve vzduchu zastavil. „Jarvisi, děje se něco v Tokiu?“
„Nemám žádné informace, pane. Ale jsem si jistý, že-“
„Uzavřít věž. OKAMŽITĚ,“ vyštěkl jsem, otočil se a rozletěl se k New Yorku. „Řekni Lokimu, ať okamžitě jede do sklepa, je tam úkryt. Ať se schová, hned jsem tam.“
„Pane-“
„Jdou po něm. Jdou PO NĚM, kurva. Chtěli mě odlákat. Zatracenej Fury!“
„Pane, obávám se, že...“
Jarvisův hlas náhle utichl. Polkl jsem. Tohle nebylo dobré, tohle vůbec nebylo dobré.
„Jarvisi?“ kousl jsem se do rtu. „Jarvisi, odpověz.“
Ticho. Přímo ohlušující ticho.
„JARVISI!“ vykřikl jsem.
Žádná reakce.
„Jarvisi, pokud se okamžitě neozveš, prodám tě nějakýmu z těch moderních muzikantů a zbytek svýho elektronickýho života strávíš tím, že budeš tvořit hudbu, co zní jako rozbitej mixér!“
Dle očekávání jsem ani na to odpověď nedostal.
Věděl jsem, že je zle...
Fakt, že jsem věděl, že on to tak docela udělat nechtěl, asi značně pomohl.
Stejně tak myšlenka, která mě tehdy napadla prakticky vzápětí, myšlenka na to, že mě možná tak TROCHU ovládá, ale docela jinou magickou holí a jen proto, že já se tak ochotně nechávám.
Ta myšlenka mě skoro přiměla začít se hihňat jako puberťačka.
A ano, věděl jsem, že před nikým cizím (krom Thora, samozřejmě) bych to neobhájil. Nejspíš by mysleli, že jsem se pomátl. Nebo možná taky ne. Možná by mě prostě jen seřvali, že to jsem naprosto typický JÁ, nechávám se ovládat pudy a nepřemýšlím nad následky. Vrhám se po hlavě do nebezpečných situací. Je mi ukradená bezpečnost Ameriky. Blá, blá, blá.
Když jsem se tak na Lokiho někdy díval, hlavně v ty večery, kdy šel spát dřív než já, protože ráno vstával do práce, zatímco já zůstal do noci v dílně a pracoval, když jsem v posteli sledoval jeho klidnou tvář, přemýšlel jsem o tom, jaká je to škoda, že ho tak nikdy nikdo jiný neuvidí.
Protože kdyby ho viděli, třeba by POCHOPILI...
Nebo taky ne. Jasně.
Já vím, magor, šílenec, očividně se sebevražednými sklony, nezodpovědný a naprosto iracionální.
Mluvím o sobě, ne o něm.
Ale kdykoliv jsem vklouzl k Lokimu pod deku a kdykoliv se ke mně on ve spánku přivinul, což začal brzy dělat naprosto automaticky, prostě jsem nemohl mít pocit, že dělám něco špatně. Vždyť mi s ním bylo tak skvěle. Dokonce snad líp, než kdy bylo s Pepper.
Pepper...
Ach, jistě. Pepper.
S tou se to po tom Lokiho fíglu nemělo zrovna špatně. Jistě, v ten den první schůzky mi hned mezi dveřmi řekla, že kdybych si snad myslel, že bychom se mohli vrátit k tomu, co mezi námi bylo, tak jsem na šeredném omylu, ale to mi v žádném případě nevadilo.
Já ji neplánoval ani kontaktovat, jak víme, nedejbože se snažit o obnovu našeho vztahu. Dokonce jsem ji o tom i informoval. Pohled, který mi věnovala, se vyrovnal libovolnému z Lokiho kolekce vražedných výrazů. A nezmírnil se, ani když jsem konstatoval, že jsem jen upřímný, protože taky chci, aby věděla, co ode mě může čekat.
Vlastně myslím, že v tu chvíli Lokiho skoro i překonala. Na moment.
Pak mě napadlo, jak by se můj drahý bůh asi tvářil, kdyby zjistil, že jsem ignoroval všechny jeho prosby o to, ať se ji snažím hned v první minutě neodradit, a ve srovnání s tím mi výraz Pepper zase přišel jako docela nevinný a mírumilovný.
Ale přijala to. Po troše vyjednávání a ujasňování si podmínek a jedné nabídce na zvýšení platu to přijala. Byla ochotná zase pevně chytit otěže mého divoce se zmítajícího podniku a...
Aby bylo jasno, tohle přirovnání je Lokiho vina. Jen Lokiho.
Zatracený vikingský mimozemšťan.
Každopádně, Pepper vládla podniku už tři týdny. Pro mě to znamenalo mnohem víc klidu na to, abych mohl zase dělat to, co mě baví, neboli vynalézat. Bylo to fajn. Vylepšoval jsem obleky. Nikdo to nekritizoval.
Tedy, krom Pepper, která si neodpustila poznámky, kdykoli se mi snažila dovolat během dopoledne, kdy jsem zrovna dospával to ponocování.
Lokimu náš rozvrh ale poměrně vyhovoval. Dopoledne byl on v práci, já spal. Někdy během odpoledne dorazil domů. (Ano, DOMŮ.) Dali jsme si spolu něco k jídlu. Možná si zasouložili. Pak jsme se někdy koukali na filmy, někdy se povalovali, někdy byli dole v dílně. Někdy jsme vůbec nebyli spolu. Ale většinou ano. Bylo tak nějak lepší být spolu, i když jsme spolu třeba hodinu nebo dvě vůbec nemluvili. Večer jsme se navečeřeli, po nějaké chvíli si většinou (zase) tak trochu zasouložili. Po sprše šel Loki spát a já se vrátil do dílny. Někdy během noci jsem dorazil do postele. Loki se ke mně ve spánku přitiskl. A ráno co možná nejohleduplněji, tak, aby mě nevzbudil, vstal a šel zase do práce.
A tak se to opakovalo den za dnem.
Stereotyp, do kterého jsem nečekal, že já, Tony Stark, kdy upadnu, ale když už jsem upadl, nijak mi to nevadilo.
I když, jistě, pořád tu byly dny, co probíhaly jinak. Třeba ty, kdy si nějaký idiot vzal do hlavy, že ovládne svět. Nebo aspoň Ameriku. Nebo zničí Ameriku. Padouchům jde tak nějak pořád o to samé. Pak tu byly taky dny, respektive večery, kdy se očekávalo, že se Tony Stark dostaví na nějakou společenskou akci.
(Což, mimochodem, byly přesně ty, kdy jsem s úšklebkem musel přemýšlet nad tím, co by se asi stalo, kdybych se jednou na nějakém večírku objevil s Lokim po boku. Už jen ta představa mě skoro nutila mu to nabídnout, ale ovládl jsem se.)
Koneckonců, stačila mi reakce Pepper, když jsem jí oznámil, že náš nejlepší zaměstnanec je tak trochu ten bůh, jehož hlavu by Fury rád dostal na stříbrném podnose, a že to v žádném případě nikomu nesmí říct.
Jistě, jistě, jen idiot by jí něco takového řekl. Jen idiot by čekal, že někdo jako ona to vezme s klidem. Že se nebude vrhat po telefonu, aby Furymu dala možnost Lokiho hlavu dostat. Klika, že jsem ještě pořád byl ten hlavní šéf, ten, co rozhodoval o tom, kdo bude ve firmě zaměstnaný a kdo o tom v žádném případě neinformuje SHIELD.
Ale byla to dlouhá a úmorná bitva. Kterou ovšem bylo nutno vybojovat, pokud chtěl Loki v práci zůstat. A on chtěl. Až mě to překvapilo. I když...
Jistě, jistě, já vím. Po dlouhé době si díky tomu přišel užitečný. A bavilo ho využívat své výjimečné přesvědčovací schopnosti. Samozřejmě, že bavilo. Přece je to můj drahý Ásgardský princ se stříbrným jazýčkem...
Což zní poněkud dvojsmyslně. Ale mně to ani omylem nevadí. Dvojsmyslnost je moje druhé jméno.
Rozhodně ne Edward...
Ehm, ano. Uběhly tři týdny. Tři skoro poklidné týdny.
Pak se jednoho dne, zrovna byla neděle, takže Loki byl doma (konkrétně na gauči v dílně), když se ozval Fury. Podle všeho další standardní pokus o ovládnutí světa. Tentokrát až někde v Tokiu. Zatraceně.
„Víš, vážně oceňuju, že jsi měl tu slušnost ovládat svět z pohodlí mýho domova,“ ušklíbl jsem se, když jsem mířil k výtahu.
„Není zač,“ usmál se na mě Loki. „Hodně štěstí v boji.“
„Díky, kotě.“
Dveře se zavřely a výtah vyrazil nahoru.
O chvíli později jsem už vyrážel směrem k Tokiu.
Už jsem byl nad oceánem, když se mi v uších ozval Jarvisův hlas.
„Pane, omlouvám se, že vyrušuji, ale na věži právě přistáli agentka Romanoff a agent Barton.“
„Co? Nejsou na cestě do...“ Vytřeštil jsem oči a na místě se ve vzduchu zastavil. „Jarvisi, děje se něco v Tokiu?“
„Nemám žádné informace, pane. Ale jsem si jistý, že-“
„Uzavřít věž. OKAMŽITĚ,“ vyštěkl jsem, otočil se a rozletěl se k New Yorku. „Řekni Lokimu, ať okamžitě jede do sklepa, je tam úkryt. Ať se schová, hned jsem tam.“
„Pane-“
„Jdou po něm. Jdou PO NĚM, kurva. Chtěli mě odlákat. Zatracenej Fury!“
„Pane, obávám se, že...“
Jarvisův hlas náhle utichl. Polkl jsem. Tohle nebylo dobré, tohle vůbec nebylo dobré.
„Jarvisi?“ kousl jsem se do rtu. „Jarvisi, odpověz.“
Ticho. Přímo ohlušující ticho.
„JARVISI!“ vykřikl jsem.
Žádná reakce.
„Jarvisi, pokud se okamžitě neozveš, prodám tě nějakýmu z těch moderních muzikantů a zbytek svýho elektronickýho života strávíš tím, že budeš tvořit hudbu, co zní jako rozbitej mixér!“
Dle očekávání jsem ani na to odpověď nedostal.
Věděl jsem, že je zle...
Žádné komentáře:
Okomentovat