Trest: Kapitola 30

Kruci, lidi, to jste do mě nemohl někdo kopnout a říct mi, kolikátýho je a jak dlouho jsem sem nehodila novou kapitolu? Vážně, příště to jednoduše udělejte. O zkouškovým nějak ztrácím pojem o čase. Teda, neztrácím, ale můj mozek funguje poměrně jednosměrně a dokáže odpočítávat jen čas do plánovaný pauzy v učení a počet dní do příští zkoušky, nic víc. Vážně naprosto mi nedošlo, jaká doba uplynula od poslední kapitoly. Takže, no... Omlouvám se těm, co tuhle fanfiction čtou, a fakt slibuju, že příští kapitolu sem hodím brzo. Ehm... Snad.

Tak se asi radši pusťte do toho čtení... =D

Byl to emocionálně mnohem vypjatější večer, než jsem čekal. Vážně, tohle v plánu nebylo. Rozhodně ne po dvou bitvách ve dvou dnech.
Nejdřív poslouchat, jak Loki mluví o pekle, co prožil s Chitauri, litovat, že jsem na něj kvůli té invazi vůbec kdy měl vztek, protože za to vlastně tak docela ani nemohl (i když, jak později přiznal, kdyby po moci nikdy ani trochu netoužil, kdyby o sobě tak nepochyboval, Chitauri by měli mnohem menší šanci uspět), a následně si tak trochu sám málem přivodit menší nervové zhroucení při vyprávění o Afghánistánu.
No, co na to říct? Loki byl nejspíš první, komu jsem se svěřil naprosto se vším, první, kdo teď PŘESNĚ věděl, co se tam stalo. Skoro přesně. Tak přesně, jak jsem si to dokázal vybavit.
Proč jsem mu to řekl? Nemám ani to nejmenší tušení. Jednoduše jsem měl pocit, že je to správné. Že mu můžu věřit, že to nepoužije proti mně, nebude se na mě dívat jinak...
Ten večer jsme strávili ve vzájemném objetí na gauči. Prostě jsme jen tak leželi a mluvili a občas se políbili, občas se k sobě přitiskli blíž... Ruku, kterou jsem měl pod sebou, jsem skoro necítil, a bylo mi to upřímně ukradené. Nechtěl jsem vstát. Snad nikdy jsem se ještě necítil tak dobře, když jsem jen vedle někoho ležel. Tony Stark, dokonale spokojený při mazlení se severským bohem.
Kdyby se tohle dostalo do novin...
No, nevadí. Jak říkám, celý večer vedle sebe na gauči. Pak jsme se zvedli, došli do ložnice, svlékli se a vlezli do postele. Bez otázek, bez nějakého domlouvání.
Vím jistě, že jsem na ten večer rozhodně neměl v plánu sex, ne po tom, o čem jsme mluvili, ne když mě pořád docela bolelo rameno (i když jsem na něj na tom gauči ani nepomyslel), ne když jsem byl tak utahaný.
Ale kdy Tony Stark naposledy dodržoval plány?
Nevím, jak přesně se to stalo, ale stalo se to. V jednu chvíli jsme vedle sebe leželi v posteli, v tu další mě Loki líbal a jeho ruce bloudily po mém těle, v ještě další jsem už ležel na zádech a sténal, když mě připravoval.
Bylo to úplně jiné než předtím. Mnohem pomalejší. Mnohem lepší. Plné líbání a hlazení. Zkrátka to byl sex, co Tony Stark obvykle neprovozuje.
Ale k čertu s tím, co Tony Stark provozuje a co ne. Bylo to naprosto perfektní.
Dal bych cokoliv za to, abych ho ještě tisíckrát slyšel tak tiše šeptat moje jméno. Tedy, jeho verzi mého jména, jistě.
Anthony.
Nikdy jsem nikomu nedovolil, aby mi říkal Anthony...

Nevím, jak se to stalo, ale následujícího rána jsem se probudil dřív než Loki. Vážně. Nelžu.
Když jsem otvíral oči, upřímně jsem čekal, že postel vedle mě bude prázdná. Že to bude jako předchozího rána. Ale nebylo. Loki spokojeně spal na druhé polovině postele. Na té, na které jsme ve vzájemném objetí usnuli, jak jsem si uvědomil. Musel jsem se někdy v noci překulit pryč z jeho náruče. Zatraceně.
Posadil jsem se a ohlédl se na Lokiho. Spal na boku a zdálo se, že s mojí nepřítomností po svém boku se vyrovnává aspoň objímáním přikrývky. Při tom pohledu jsem se musel usmát.
Mírně jsem se sklonil, abych mu lépe viděl do obličeje. Bylo skoro neskutečné, jak klidně (a prakticky neškodně) vypadal. Ne jako někdo, kdo se pokusil jeden svět zničit a další ovládnout. Rozhodně ne jako někdo, kdo neměl potíže zabít pár desítek lidí jen proto, že mu stojí v cestě. Rozhodně ne jako chladnokrevný zmetek s jen nepatrnou špetkou svědomí.
No jo, já vím, svědomí rozhodně měl, jak se poslední dobou ukazovalo, a chladnokrevný vážně nebyl. Ale taky to nebyl žádný andílek. Jenže přesně tak v tu chvíli vypadal.
Člověk měl skoro chuť ho umačkat, tak rozkošný ve spánku byl.
Sklonil jsem se dál a vtiskl mu do vlasů polibek. Jen jemně, abych ho neprobudil. Pak jsem se zase napřímil a chystal se vstát z postele, když tu náhle...
Kolem mého předloktí se pevně sevřely dlouhé prsty.
„Vážně, Anthony,“ ozvalo se tiše. „Kam si myslíš, že jdeš?“
„Do koupelny?“ nadhodil jsem. „A uvařit si kafe. A pak jít nejspíš pracovat do doby, než se probudíš.“
„Jsem vzhůru.“
„Já si všímám,“ ušklíbl jsem se. „Kazíš mi plány.“
„Ach, tak to se omlouvám. V tom případě...“ Jeho ruka mě pustila. Zmateně jsem se otočil, jen abych zjistil, že Loki se zvedá z postele.
„Varuju tě,“ řekl jsem. „Jestli ses kvůli srandě URAZIL, tak-“
„Urazil?“ ušklíbl se. „Kdepak, Anthony. Jen kazím tvé plány.“
Došlo mi, že nemíří ke dveřím na chodbu, ale k těm od koupelny.
„Víš, co ty jsi?“ zeptal jsem se. „Nadrženej bůh.“
„Přiznávám, že ve smrtelném těle je poněkud... složitější kontrolovat vzrušení.“ Položil ruku na kliku a přes rameno po mně vrhl pohled, který se dal označit jedině za hříšný. „Nebo je to možná tebou. Přiznávám, že v Ásgardu je složité najít někoho, kdo by mě TAK přitahoval...“
„A dost,“ vyskočil jsem z postele. „Padej do koupelny. Okamžitě. A rovnou můžeš jít do sprchy. A předklonit se a rukama se opřít o stěnu.“
„S radostí, Anthony...“

Až o něco později mi došlo, co se to vlastně stalo. Že jsme měli sex a Loki byl dole. Že si na to ani trochu nestěžoval. Naopak, očividně se mu to zatraceně líbilo. Aspoň podle toho sténání. A podle toho, jak se o mě pak opřel a celý se třásl. A podle toho, kolikrát zopakoval, že to bylo naprosto fantastické.
Takže se zdálo, že Loki nemá nic proti tomu, aby byl občas dole. Výborně. To mi trochu vrtalo hlavou. Bylo milé, že odpovědi se mi dostalo tak příjemnou formou.
I když, jak řekl u snídaně, pořád platí, že preferuje být ten dominantnější.
Kdo to nečekal, ruce nahoru, prosím.
„V pohodě, sněhuláčku,“ zaculil jsem se. „Jsem si jistej, že já ti už říkal, že s chlapem jsem radši dole. Ale čas od času...“
Usmál se.
„Kdykoli řekneš, Anthony.“

Přísahám, vážně bych nikdy nečekal, že takový den, jaký následoval, někdy prožiju s Lokim. I když, jistě, než mi přistál na střeše, nečekal jsem, že s ním prožiju libovolný den. Respektive libovolný den, kdy se nebudeme snažit navzájem v boji zabít, nebo aspoň zneškodnit.
Byla neděle. A my se oba zašili dolů do dílny. Já pracoval, protože jsem vážně potřeboval pohnout s pár projekty, a Loki se rozvaloval na gauči a hrál na tabletu šachy.
Ano, dal jsem mu tablet. Ano, vzal si ho, i když se na něj díval poněkud skepticky a neodpustil si poznámku obsahující slovo 'patetický'. Co přesně říkal, to netuším, jelikož jsem se za tu dobu, co jsme žili pod jednou střechou, naučil vypnout mozek pokaždé, když to své oblíbené slovíčko vyslovil.
Ale nakonec se ponořil do hry.
Občas jsme spolu prohodili pár slov. Občas jsem musel zadržovat smích, když tu nebohou elektroniku častoval slovy v jazyce, kterému jsem nerozuměl, ale už z jeho tónu jsem jasně rozeznal, že jde o nadávky a výhrůžky.
V poledne jsme si objednali jídlo.
A celý den jsme poslouchali starý rock, na který se Loki překvapivě netvářil zvlášť špatně. Ani jednou v souvislostí s ním nevyslovil slovo 'patetický'. Dokonce jsem ho párkrát i přistihl, jak špičkami chodidel hýbe do rytmu. Ne, že bych ho na to někdy upozornil. Na to jsem stál moc blízko u okna.
Když jsme se přesouvali nahoru do bytu, abychom se navečeřeli, pořád jsem nemohl uvěřit tomu, jak přirozené mi to přijde.
Nikdy jsem neměl rád, když se někdo motal v dílně, zatímco jsem pracoval, a najednou jsem v ní celý den nechal někoho, kdo měl teoreticky pořád být tak nějak mým nepřítelem. A ne, že bych ho během dne ignoroval nebo zapomněl, že tam vůbec je, já si jeho přítomnost dokonale uvědomoval. Prostě mi nejen nevadila, ale byl jsem za ni dokonce i rád.
Zejména v tu chvíli, kdy jsem si (jak se na génia sluší a patří) při sváření tak trochu spálil ruku a vážně se mi hodila trocha toho magického chlazení.
V noci nikoho z nás ani nenapadlo řešit, kde bude Loki nocovat. Oba jsme automaticky zamířili do mojí ložnice.
Nemohl jsem se zbavit pocitu, že se tu začíná dít něco, co by se spoustě lidí ani trochu nelíbilo. A nejhorší bylo, že mně to bylo naprosto ukradené...