Trest: Kapitola 29

Tak si říkám, zastřelíte mě rovnou, nebo až sem tu fanfiction za pár let možná doházím? No jo, já vím, jsem hrozná. Ale přiznám se, že během zkouškovýho prostě nějak nemám na blog myšlenky. pořád jen uvažuju o tom, co ještě musím udělat, co se ještě potřebuju naučit... A prostě se mi do hlavy nějak nevleze to, že bych sem třeba měla hodit kapitolu. No nic. Snad aspoň tu příští dodám dřív. A snad sem i napíšu zase jednou něco rozumnýho. Tak... si užijte mírně citově založenou kapitolu...

„Tvá whiskey, Anthony.“
„Ach, bože, děkuju,“ zaskučel jsem a zvedl ruku, abych si mohl převzít nabízenou skleničku.
„Není zač,“ zaculil se.
„To 'bože' nebylo tak docela na tebe.“
„Skutečně? V tom případě mi tu sklenku zase-“
„Ne! Bylo to na tebe! Jsi jedinej bůh v mým životě, jedinej, v kterýho věřím, a jedinej, kterýmu budu děkovat za dobrý věci, co se mi stanou!“
„Tak se mi to líbí, Starku,“ kývl spokojeně Loki a posadil se na křeslo, jelikož gauč jsem kompletně zabíral já. „Jak se cítíš?“
„Jako bych se před necelou hodinkou vrátil ze druhý akce ve dvou dnech,“ vzdychl jsem. „To se padouši nemůžou aspoň domluvit? A ještě k tomu mi ničí víkend. Vážně, co vás na tom ovládání světa tak neskutečně přitahuje?“
„Nemám ani to nejmenší tušení,“ zavrtěl hlavou.
„Nemáš?“ pozvedl jsem obočí. „Pokud si vzpomínám, taky ses o trochu tý světovlády pokusil. Musíš vědět, proč jsi to dělal.“
„Protože jsem neměl na výběr.“
Trvalo pár vteřin, než to mému neskutečně unavenému mozku došlo. Otočil jsem hlavu a podezřívavě si Lokiho prohlédl.
„Moment. JAK jsi neměl na výběr? Tohle zní, jako by tě k tomu někdo nutil. A nechci bejt za idiota, když víme, že jsem ve skutečnosti génius, ale padouchy k ovládání světa většinou-“
„Správně. Většinou.“
Zavřel oči a tiše vzdychl. Já na něj jen zmateně zíral.
„Takže tebe NUTILI ovládnout svět?“
„Ano.“
„Ty mimozemšťani, co ses tvářil, že je vedeš?“
„Přesně ti.“
„JAK?“
„Jsi si jistý, že si nechceš jít lehnout?“ zeptal se. „Vypadáš velice unaveně. Myslím, že by sis měl pořádně odpočinout.“
„Neodváděj pozornost, sněhová vločko!“ zavrčel jsem.
„Anthony...“ vzdychl.
„Tohle nezkoušej. Koneckonců, začal jsi o tom ty. A já mám blbej pocit, že i když se tváříš, že ne, ve skutečnosti to fakt chceš řešit, TAKŽE... Pusť se do vyprávění, šmoulíku.“
„Anthony, já...“
„Předpokládám, že to začíná ve chvíli, kdy jsi padal vesmírem,“ napověděl jsem mu.
„Dobrá,“ kousl se do rtu. „Ano, zhruba v tu chvíli. Tedy, nevím, kdy přesně, čas nějak... neplynul jako normálně. Netuším, jak dlouho jsem padal. Vím jen, že mi snad tisíckrát proletěla hlavou myšlenka na to, proč už dávno nejsem po smrti. A pak... Pak jsem najednou ležel na zemi v nějakém... pustém světě, který jsem neznal. Vím, že jsem se třásl, a že mi někdo nabízel, že když mu pomůžu, když udělám, co chce, dá mi všechno, co jen budu chtít já, dá mi moc...“
„Kotě, promiň, ale to není nucení. To jsou spíš úplatky,“ odkašlal jsem si.
„Nucení přišlo v momentě, kdy jsem řekl, že to neudělám.“ Loki pevně zavřel oči. Prsty na jeho rukou se nervózně propletly. „Stejně jako s tím pádem, ani tady nevím, jak dlouho to trvalo. Ani to vědět NECHCI. Vzpomínky z té doby mám naštěstí jen mlhavé. A je to směs... Bolesti. Neskutečného horka. Pocitu, že se zaživa škvařím. Pachu spálené kůže. Strachu. A toho hlasu, co mi neustále opakoval, že pro Odina jsem nikdy nebyl nic než zrůda, kterou může využít. Že mě nikdy nebral jako syna, nikdy jsem se nemohl vyrovnat Thorovi. Že i pro bratra jsem vždycky byl jen přítěž. Jen neschopný, nepoužitelný, slabý Loki. A že když budu mít moc, tak se na mě už nikdy nebudou dívat shora. Když ovládnu sílu Tesseractu...“
Odmlčel se a já nevěděl, co bych mu měl říct. Zhluboka jsem se nadechl, ale žádná slova nepřicházela. Právě mi řekl, že ho mučili. Mučili, zatraceně. Že mu pálili kůži. Že ho týrali vedrem. Což je nejspíš přesně to, co ledovým obrům vadí nejvíc. Logicky.
„Pojď sem,“ zamumlal jsem nakonec, otočil se na bok a posunul se tak, aby přede mnou bylo na gauči místo, a na zmíněné místo mírně poklepal rukou.
Lokiho reakce byla okamžitá. Zvedl se, rychle se přesunul ke gauči a natáhl se vedle mě. Jednou paží mě pevně objal, a já zase jeho.
„Podlehl jsem, Anthony,“ zašeptal. „Byl jsem slaboch a podlehl jsem. Nechal jsem je zvítězit. Nechal jsem se přesvědčit o tom, že nakonec všichni, i hrdý padlý princ Ásgardu, pokleknou. Ani nevím, kolikrát jsem klečel. Ksakru, klečel jsem, i když mě přenesli sem! Byl jsem tak vysílený, že jsem skoro ani nemohl stát, a oni mě nutili přijít a pokleknout a vzdát se a slibovat, že splním svůj úkol, že já jim naservíruji Midgard na stříbrném podnose...“
„To je v pohodě, Loki. To je v pohodě,“ uklidňoval jsem ho. A myslel jsem to vážně. Zatraceně, i kdybych měl kvůli tomu útoku pořád vztek, po tomhle...
„Víš, v co jsem doufal od okamžiku, kdy jsem se s vámi setkal?“ zeptal se. „Že mě zastavíte. A že, při troše štěstí, bude někdo z vás natolik silný, aby mě dokázal zabít. Nebo že mě Thor postaví před Ásgardskou, ODINOVU spravedlnost, že budu popraven. Cokoliv, abych se nedostal zpátky k Chitauri. Koneckonců, slíbili mi, že... Že jestli svůj úkol nesplním, budu ještě žadonit o něco tak sladkého jako BOLEST.“
Přitáhl jsem si ho k sobě ještě blíž, zabořil nos do dlouhých a hebkých černých vlasů. Ruce se mi třásly.
„Víš, teď lituju, že jsem na ty parchanty hodil tu bombu. Protože bych si to s nima rád vyřídil jinak a mnohem bolestivějc,“ konstatoval jsem. Náhle se v mé mysli vynořila matná vzpomínka. „Moment. Když jsi tady tehdy stál, když jsem ti řekl, že jsi nás všechny pěkně naštval, a ty jsi řekl, že to byl plán...“
„Byl to plán.“
„Ach,“ kývl jsem. „A to, jak se ukázalo, že Coulson není po smrti, to, jak já osobně řekl, aniž by mi to v tu chvíli docházelo, že to skoro vypadá, jako by se nám mělo jen ZDÁT, že umřel...“
„Obviňuješ mě z toho, že jsem ušetřil život jednoho patetického-“
„Loki...“
„Promiň.“
Odtáhl jsem hlavu a zadíval se na něj. Na okamžik jsem skoro přestal dýchat, když mi došlo, že má v očích slzy.
„Loki,“ zopakoval jsem a pohladil ho po zádech. „Nemusíš si vyčítat, že jsi tomu mučení podlehl. Kurva, já... Já přece vím, co je to za peklo. A když jsi sám, když nemáš nikoho, o koho by ses mohl aspoň minimálně opřít, ani nevíš, kde jsi, nevíš, jak to může skončit, jen víš, že chtějí zneužít tu jedinou věc, v který jsi dobrej, a že neváhají udělat COKOLIV, aby tě k tomu donutili... Je kurva těžký nepodlehnout.“
Jeho obočí se k sobě přiblížila.
„Anthony?“ oslovil mě opatrně.
„Copak?“ ušklíbl jsem se. „Myslel jsem, že když jsi z Clinta udělal poslušnou zombie s neodolatelně modrejma očima, pár věcí sis o nás přes něj zjistil. Chceš mi říct, že nevíš o Afghánistánu?“
„Afghánistánu?“ zopakoval Loki zmateně.
„Takže ne,“ kývl jsem. „Chceš to slyšet? Mimochodem, je to i příběh o tom, jak jsem poprvý přišel k tomu svítícímu piercingu v hrudníku. Víš, je to vlastně docela zajímavá spojitost mezi náma dvěma. Říkám si, že jedna z mnoha. Že když jsme lítali v pekelnym průseru, vyšli jsme z toho se svítící modrou věcičkou. Jen ta tvoje se teda dala odložit.“
Přehodil nohu přes moji a naše těla se tak k sobě octla ještě blíž.
„Tak mluv, Anthony,“ řekl tiše. „Chci slyšet všechno.“