Trest: Kapitola 28

No jo, no jo, já vím, jsem hrozná. Jediný, co sem hážu, je tahle fanfiction, a ani tu nějak nedokážu házet pořádně. Promiňte, ale holt mám zkouškový a tak nějak nevím, co dělat dřív. (Takže jsem teď dva dny nedělala vůbec nic, jen pro jistotu, znáte to.) Obávám se, že nějakou dobu to tu prostě bude takhle fungovat. Ehm... Jo. Třeba si vás aspoň pár usmířím touhle kapitolou... =D
 

Musím přiznat, že po té masáži, ochlazení ramene, prášku proti bolesti a Lokiho rozptýlení (které, mimochodem, bylo zatraceně perfektní) se mi spalo víc než dobře. Sice to byl spánek beze snů, ale to je pořád lepší než spánek vyplněný nočními můrami, které mě občas po bitvách pronásledovaly.
Probuzení už tak příjemné nebylo. Sice jsem se cítil odpočinutý, ale zároveň přímo neskutečně rozlámaný. Rameno zase bolelo, i když o něco méně, a přidaly se k němu i skoro všechny svaly v mém těle.
Plus, když jsem se vzbudil, Loki v posteli nebyl. Nejspíš už dávno, vzhledem k tomu, že bylo skoro jedenáct dopoledne.
Jen s námahou jsem došel do koupelny (horká voda přinesla mým svalům aspoň malou úlevu), cesta do kuchyně, která následovala, se pak zdála naprosto nekonečnou. Ačkoliv musím přiznat, že když jsem v lednici, v poličce přesně v úrovni očí, uviděl na talíři dva sendviče, pečlivě zabalené do potravinářské folie a s cedulkou s nápisem ANTHONY, moje ráno se stalo o něco lepším. A to, že v kávovaru už byla uvařená káva, taky pomohlo.
Došel jsem do obývacího pokoje a rozvalil se na gauč. Loki nebyl nikde v dohledu, což bylo zvláštní. Ale doufal jsem, že se v brzké době objeví. Nechtěl jsem se ptát Jarvise. Chtěl jsem prostě Lokimu věřit, že někde nevyvádí... něco, co by neměl.
Měl jsem v sobě první sendvič, když jsem uslyšel otevření dveří výtahu.
„Anthony,“ ozvalo se vzápětí. „Jsi vzhůru.“
„No jo, já vím, je pozdě,“ kývl jsem. „Taky ti přeju dobrý ráno. Kdepak jsi byl?“
„O poschodí níž, přirozeně. Pokud si vzpomínáš, jsou tam všechny moje osobní věci. Snídani jsi našel?“
„Jo, a moc ti za ni děkuju,“ řekl jsem a zakousl se do druhého sendviče. „Jsem naprosto vyhladovělej.“
„Ano, to jsem předpokládal.“ Loki se posadil na tu malou část gauče, kterou jsem nezabíral já, a důkladně si mě prohlédl. „Jak se dnes cítíš?“
„Rozlámaně,“ přiznal jsem. „Ale to není po takový akci tak docela nenormální.“
„A tvé rameno?“ ptal se dál Loki.
„Bolí jak čert,“ kousl jsem se do rtu. „Ale holt si to musím vytrpět. Jsem si jistej, že je to jen naražený. Jinak by totiž nejspíš bolelo mnohem míň.“
„Dobře,“ pousmál se. „Věřím tvému úsudku.“
Překvapením jsem skoro zapomněl polknout.
„Věříš?“ zopakoval jsem. „Páni. To je pro mě novinka. Pepper by mě patrně dávno hnala do nemocnice. Teda, ta by mě tam hnala už včera, okamžitě po návratu, a ještě by celou cestu nadávala, že jsem se měl nechat prohlídnout od doktorů v SHIELDu.“
„Skutečně?“ naklonil Loki hlavu. „Zvláštní. Když vezmeme v úvahu, že si vědomě začala s válečníkem. Taková žena přece musí počítat s tím, že se její muž nejspíš vrátí z bitvy zraněný. Ale v takovém případě by o něj měla pečovat a být na něj hrdá. A... Ano, věřit mu, když jí řekne, že se cítí dobře.“
„Loki, vezmi si mě.“
Zasmál se.
„Obávám se, Anthony, že to by byl krok, se kterým by nesouhlasilo mnoho lidí a bohů.“
„To je jedno. Já chci, aby ses stal mojí ženou. Mužem. Sakra, proč jediná ženská, která mě pochopí, musí bejt šílenej severskej bůh?“
„Protože ten šílený severský bůh byl vychován ve společnosti plné válečníků. Nebo myslíš, že má matka dělala otci hysterické scény, když se z bitvy vrátil bez oka a s modrým dítětem v náručí?“
„Třeba to dítě bylo způsob, jak ji přimět, aby si nevšimla, že to oko nemá,“ ušklíbl jsem se, odložil talíř a vzal do ruky hrnek s kávou. „Teda, promiň, já vím, to dítě jsi byl ty, ale...“
„V pořádku,“ pousmál se. „Chceš, abych ti zase chvíli chladil rameno?“
„Ach, ano, prosím,“ vyhrkl jsem a hrnek zase odložil, abych si mohl stáhnout tričko. „Jsi zlatej.“
„Ne. Jsem modrý.“
„Modrá je nová zlatá, to jsi ještě neslyšel?“ zasmál jsem se. „Hm, Loki, přesně tam...“
Jeho prsty byly vážně ledové, ale já si v tu chvíli nedokázal představit (skoro) nic příjemnějšího.
„Víš, Anthony, jestli chceš, můžeš mi říct víc o tom svém... dřívějším vztahu.“
„Myslíš Pepper?“ olízl jsem si rty a zase zvedl hrnek ze stolku. „Ani nevím, jestli je co říkat. Prostě postupem času měla míň a míň ráda Iron Mana. Na nějakou dobu jsem se toho obleku i vzdal. Dokonce jsem si nechal vyndat... tuhle svoji supermoderní baterku. A šrapnely, kterejm zabraňovala v tom, aby mě zabily, jasně. Ale pak... No, nevydržel jsem to. Ten život hrdiny mi chyběl. Hrozně jsem se nudil. Takže jsem si postavil další oblek. Pár akcí bylo v pohodě, i když Pepper zuřila. Ale pak... Pak se to jednou hodně podělalo. A já mám v sobě DALŠÍ šrapnely, mnohem menší, takže je nejde tak snadno vyndat. Takže mi ten reaktor vrazili pěkně zpátky do hrudníku. A Pepper odešla.“
„To mě mrzí.“
„Nemrzí.“
„Ne. Ale je zdvořilé říct, že ano,“ podotkl. „Mimochodem, to, že tvůj život závisí na tvém... reaktoru, je mi skutečně líto. Musí to být těžké.“
„Moc si to neberu. Kdybych nebyl idiot a nevrhal se do nebezpečí po hlavě, podruhý jsem ho mít nemusel,“ vzdychl jsem. „Ale to je už jedno. Jak říkám, tyhle mi nikdo nevyndá. Takže bych si měl zvykat, protože tu věcičku budu mít do konce života.“
„Jestli se mi v plném rozsahu vrátí má moc,“ zamumlal Loki, „zbavím tě ho hned, když budeš chtít.“
„Loki, nevím, jestli to chápeš, ale mám v sobě malinký kousíčky kovu, co mi probodnou srdce, jestli se k němu dostanou. Mohl bych si ten reaktor vyndat, ale v tom případě-“
„Samozřejmě, že bych se postaral i o ně, Anthony. To není problém. Ani bys to necítil. Až bych zaceloval ránu po reaktoru, nejspíš by to trochu bolelo, ale...“
„Co? To jako... Žádná narkóza, žádná složitá rekonvalescence... A všechno skoro bez bolesti? Žádná ošklivá jizva? Asi budu milovat mimozemšťany.“
„Už jsem ti říkal, kdybych měl moc, i tahle bolest by byla otázkou jednoho pohybu prstů.“
Zrovna v tu chvíli jeho dlaň moje rameno opustila. Povzdychl jsem si.
„Je to pro tebe těžký, co?“ zeptal jsem se tiše. „Nemít magii. Musíš se cejtit jako bez ruky. Jako by tě kus chyběl. Celá jedna část tvojí osobnosti.“
„Nejspíš se cítím tak, jak ses cítil ty, když ses vzdal svých obleků.“
Otočil jsem se. Loki se usmíval, ale jeho oči byly zase jednou zatraceně smutné.
„Já je měl pár let. Ty jsi měl magii celej život.“
„Většinu.“
„Je odporný, že ti ji vzal. Vlastní otec,“ zavrtěl jsem hlavou. „Teda, já vím. Adoptivní. Ale vychoval tě přece jako vlastního. A teď... Odsoudí tě ne jako tvůj otec, ale prostě jen jako tvůj KRÁL. To není správný.“
„Anthony, kdyby mě měl soudit jen jako můj král, dávno jsem přišel o hlavu. On mě... Ach.“
„Ehm... Ach?“ pozvedl jsem obočí.
Loki zavřel oči a zhluboka se nadechl.
„Nic. Jen mi nedošlo... že je vůči mně vlastně milosrdnější, než bych čekal. Po tom všem. Nejspíš bych mu měl být vděčný, že mě poslal sem. Že mě rovnou... neshodil zase dolů z Bifrostu.“
„Možná se bál, na jaký divný mimozemšťany bys narazil tentokrát.“
K mému překvapení si mě Loki přitáhl k sobě a políbil mě do vlasů.
„Možná,“ řekl tiše. „Možná to udělal kvůli vzpomínce na matku. Koneckonců, ona jediná věřila, že nejsem monstrum.“
„Thor tomu taky věří,“ podotkl jsem.
„Ne,“ odpověděl. „Thor sotva zase začíná.“
Než jsem stihl něco namítnout, uslyšel jsem vyzvánět svůj telefon. A ne jen tak nějak, nýbrž zcela specifickou melodií, která mohla znamenat jen jediné.
„Ale ne!“ zaskučel jsem. „Prosím, dneska ne. Ještě jsem ani neopravil oblek po tý včerejší akci...“