Trest: Kapitola 27

Pardon, pardon, pardon. Už zase mi to nějak podezřele trvalo, hodit sem novou kapitolu. Vážně se vám za to omlouvám, ale prostě teď nějak nemám čas. Ve středu mám první zkoušku, musím se učit, dočítat povinnou četbu... Prostě to nějak letí a mně vůbec nedošlo, jak dlouho vás zase napínám. A to jsem chtěla na blog napsat ještě pár článků, co nebudou fanfiction. No, nevadí, možná v tu středu. Zatím si užijte tuhle kapitolu. Teda, vás pár, který to zajímá... =D

Nečekal jsem, že ta moje nabídka skončí tak, jak skončila. Tím, že Loki bude naprosto klidně spát vedle mě v posteli, zatímco já budu ležet a zírat do stropu. Spíš jsem předpokládal, že to bude on, kdo se bude celou noc převalovat a rušit můj tolik potřebný spánek, ale ne.
A to jsem byl prakticky mrtvý únavou, když jsem si lehal do postele. Vážně jsem myslel, že usnu dřív, než dopadnu do peřin. Jenže pak se zhaslo, Loki si nechal vnutit jednu pusu na dobrou noc... Načež spokojeně usnul, prakticky okamžitě. Sice něco zamumlal, když jsem ho objal, ale neprobudil se. A já...
Já najednou začal cítit to naražené rameno. Celý večer se mi dařilo ho ignorovat. Když jsem měl zábavu (i když převážně spočívala v poslouchání toho, jak se Loki a Thor hádají), ani jsem o tom zranění nevěděl. Ale když jsem pak ležel v té tmě a tichu...
Bolelo to jako čert. Kůži na rameni jsem měl horkou. A netušil jsem, jak si lehnout, aby se mi aspoň trochu ulevilo. Vyzkoušel jsem snad všechno, ale...
„Anthony?“ ozvalo se vedle mě.
Podle budíku na nočním stolku jsem se v tu chvíli pokoušel usnout už hodinu a půl.
„Spi dál,“ zamumlal jsem.
„Rád bych, ale je to poněkud... obtížné,“ konstatoval. „Vysvětlíš mi, proč nedokážeš ležet klidně? Jestli je to mojí přítomností, jen řekni a já odejdu.“
„Ani na to nemysli,“ frkl jsem a překulil se, abych ho mohl chytit a zabránit mu v jakémkoliv pokusu o odchod. Jenže mi do těla vystřelila taková bolest, že jsem sykl.
„Jarvisi, světlo,“ řekl Loki. „Anthony, co se děje?“
Naštěstí Jarvis rozsvítil jen světlo na nočním stolku, jinak bych asi byl na pěknou chvíli oslepený. Na druhou stranu, kdybych BYL oslepený, aspoň bych neviděl, jak se na mě Loki upřeně dívá.
„Nic se neděje,“ vzdychl jsem. „Vážně. Všechno je v pořádku.“
Ale jeho pohled sklouzl na moje rameno. V tu chvíli mi došlo, že jsem si na spaní vzal jenom tílko. A zdálo se, že Loki si toho právě taky všiml.
„To vypadá ošklivě,“ řekl tiše. „Nechal sis to zkontrolovat od nějakého z vašich léčitelů?“
„Myslíš doktory?“ ušklíbl jsem se. „Fakt to nic není. Jen to bolí. Pekelně bolí. Takže usnout je trochu složitější. Ale víš co? Vstanu a vezmu si nějakej prášek na bolest. To by mělo pomoct.“
„Když ses vrátil z bitvy, mluvili jsme o masáži, pokud se nemýlím,“ naklonil Loki hlavu. „Omlouvám se, myslím, že jsem na to zapomněl v nadšení, že jsem zase viděl bratra.“
„To je v pohodě, fakt. Není to nic-“
„Nesmysl. Dej mi ten... chladivý gel, o kterém jsi mluvil.“
„Loki, tohle není nutný.“
„Já vím, ale to neznamená, že to pro tebe nejsem ochotný udělat. Kdybych měl svou moc, postarám se o to zranění během okamžiku. Ani bych nespočítal, kolikrát jsem takhle léčil bratra... Takže mi skutečně nevadí namasírovat tě.“
„Fajn. když na tom trváš...“
Zvedl jsem se z postele a vydal se do koupelny. Upřímně jsem doufal, že jsem při uklízení toho chladivého gelu postupoval aspoň trochu logicky...

Seděl jsem na posteli a málem spokojeně vrněl, když Lokiho prsty klouzaly po mém rameni. Ano, každý ten dotek sice bolel jako čert, ale na druhou stranu, gel chladil kůži a to bylo tak...
„Příjemný,“ zamumlal jsem. „Ach, bože. Myslím, že si dojdu do baru pro trochu-“
„Neměl bys pít whiskey, když sis po svém návratu z koupelny vzal... prášek. Nejsem odborník na midgardské léčitelství-“
„Medicínu, Sněhurko,“ zasmál jsem se. „A nechtěl jsem alkohol. Jen led. Ten chlad pomáhá.“
„Ach. Ovšem.“ Chvíli bylo ticho. Jen malou chvíli. „Anthony, jak moc velké riziko jsi ochoten podstoupit?“
„Hm?“ zamrkal jsem. „Podstoupit proč?“
„Aby se ti ulevilo.“
„No, hodně,“ zamyslel jsem se. „Ale proč? Dojít si pro led není zrovna riziková... Loki!“
Sklonil jsem hlavu a zadíval se na svoje rameno. Ruka, která se ho dotýkala, byla modrá.
„Není moc chladná, že ne?“ zeptal se Loki.
„Jak jsi TOHLE...“ vydechl jsem. „Myslel jsem, že jsi říkal, že bys mi takhle spálil kůži mrazem!“
„Během těch dní, kdy jsi mě... Během těch dní, kdy jsi nevyhledával mou společnost, měl jsem dost času přemýšlet. Napadlo mě, že bych měl být schopen svou tělesnou teplotu ovládat. Aspoň v mezích možností.“
„Prosím, řekni, že jsi tuhle teorii poprvé netestoval teď na mně.“
„Bez obav. Nejdřív jsem experimentoval s vodou ve sklenici.“
„A já si říkal, proč Jarvis nedávno objednával nový skleničky...“ ušklíbl jsem se.
„Neobešlo se to bez nehod, ano,“ přiznal. „Ale už tuhle schopnost zvládám skoro dokonale.“
„Skoro. Uklidňující,“ zívl jsem. „Mimochodem, kotě, klidně snesu i trochu chladnější obklad, díky.“
„Stačí říct, Anthony.“
Dotek na mém rameni se stal prakticky ledovým. Ta úleva byla nepopsatelná.
„Ach, jo,“ vzdychl jsem. „Aby bylo jasno, i až se ti vrátí moc, nechávám si tě. Rozhodně. Zvlášť v létě se mi budeš hodit. Možná o tobě řeknu i zbytku světa. Sexy modrej mimozemšťan, se kterým spím... Au!“
Jeho prsty povolily stisk.
„Nevím, jestli ti to dochází, Anthony,“ řekl tichým a výhrůžným hlasem, „ale já nechci, aby mě takhle někdo viděl. Nikdo mě tak nesmí vidět. Nevím, jak je možné, že ty mě za zrůdu nepovažuješ, nejspíš to bude tvojí povahou, ale jsem si jistý, že kdokoli jiný... mě za ni považovat bude.“
„Fajn. Pochopil jsem. Žádný předvádění,“ polkl jsem. „Mimochodem, sněhuláčku, vážně si cením toho, že... No, však víš. Že jsi mi to byl ochotnej ukázat. I když si pořád myslím, že by ses za to neměl stydět. Koneckonců, za to, jak ses narodil, přece nemůžeš.“
„Starku-“
„Aha, jsme zpátky u Starka. Hups. Už mlčím.“
„Děkuji.“
Sundal jsem jeho (ledovou) ruku ze svého ramene a otočil se. K mému překvapení byla Lokiho tvář úplně normální.
„Takže ty se můžeš proměnit jen částečně, ano?“ pozvedl jsem obočí.
Vzápětí byla modrá i jeho tvář, modrá s těmi mírně vystouplými linkami...
„Nepopírám, že jsem se s touto... podobou začal sžívat jen proto, že jsi v ní vyjádřil zalíbení,“ pousmál se Loki.
„Hajzlíku,“ zamumlal jsem a zvedl ruku, abych se mohl dotknout jeho tváře. „Ale víš... Fascinuješ mě. Nemáš svoji moc, ale stejně se snažíš ovládnout tolik magie, kolik jen můžeš. Trochu mi připomínáš mě. Když teda pomineme touhu vládnout světu. A taky jsi nejspíš mnohem pohlednější. I takhle...“
K mé jisté nelibosti se Loki proměnil zase zpátky. V první chvíli jsem myslel, že je uražený, ale pak se mu na tváři objevil velice nebezpečný úšklebek.
„Cením si tvých slov, Anthony,“ řekl tiše. „Co rameno?“
„Lepší. Myslím, že ten prášek zabírá,“ olízl jsem si rty. „A ten ledovej obklad rozhodně pomohl. Myslím, že brzo budu schopnej usnout. Snad.“
Sklonil se a políbil mě na rty, překvapivě něžně, pokud můžu soudit.
„Jsem si jistý, že kdybys chtěl, mohl bych tě trochu unavit. Aby se ti usínalo lépe.“
„Promiň, Loki,“ ošil jsem se. „Ale jsem celej rozlámanej a to rameno je lepší, ale pořád ne ve stavu, kdy bych nějak extrémně toužil po sexu, i kdybys ty odvedl většinu práce.“
„Nemyslel jsem na sex, Anthony.“
„Ne? Aha. Tak nemyslel.“
Abych se přiznal, nemám ani to nejmenší tušení, jak jsem se ocitl na zádech. Jak se to stalo, že mě Loki zase vášnivě líbal. A jak, proboha, se stalo, že jeho polibky zamířily na můj krk, že mi jeho ruce, teď už zase dokonale lidsky teplé, vyhrnovaly tílko, když já přece řekl, že sex nechci...
„Jen ti chci ukázat, jak moc si tvých slov cením, Anthony,“ zamumlal se rty přitisknutými na kůži těsně nad mým reaktorem. „A taky ti názorně předvést, proč že se o mně taky říká, že mám stříbrný jazyk...“