Trest: Kapitola 26

Jak vidno, tak se s tím děláním radosti docela chápeme, co? =D Vážně, moc děkuju za všechny (oba komentáře, přičemž jen ten od Natalie se ke mně dostal veřejně) komentáře, vážně si toho cením. =) A aby se neřeklo, tak sem hážu další kapitolu. Jo, protože když mám dobrou náladu, tak mám docela chuť s váma tuhle fanfiction, která teda možná víc lidí otravuje než těší, sdílet... =D

Nějakou chvíli déšť stále víc a víc sílil. Nemohla uběhnout víc než minuta od okamžiku, kdy začal, když na mojí terase náhle přistál nejmenovaný blonďatý bůh. Viděl jsem, jak Loki položil ruku na sklo. Jeho výraz se mi zahlédnout nepodařilo.
Pár vteřin Thor váhal, ale nakonec vyrazil po terase směrem ke dveřím vedoucím do bytu. Loki mu šel naproti. Pár kroků. Dveře se otevřely a Thor vstoupil. Venku zahřmělo.
„Vážně, bratře,“ zašklebil se Loki. „Nedokážeš ovládat svoji nervozitu?“
„Ehm, Loki,“ odkašlal jsem si. „Pokud si vzpomínám, Thor tak docela neví, že ty jsi-“
„Ví všechno,“ zavrtěl Loki hlavou. „Mám pravdu, bratříčku?“
„Heimdall mě o všem informoval,“ přisvědčil Thor. „I když nevím, jakým trikem jsi to dokázal, že ses otci ubránil a dokázal si uchovat paměť.“
„Obávám se, že i kdybych se ti to pokusil vysvětlit, stejně bys to nepochopil,“ usmál se Loki a založil si ruce na prsou. „Věcem týkajícím se mojí MAGIE jsi nikdy rozumět nedokázal. I když, přiznávám, že tohle byl skutečně spíš trik. Hlavní ale je, že fungoval, ne?“
„Ovšem,“ zamračil se Thor. Déšť venku zvolna ustával. „Pokud tě to snad zajímá, otci jsem nic neřekl. A Heimdall slíbil, že pokud se otec přímo nezeptá, je u něj tvé tajemství v bezpečí.“
„Samozřejmě, že jen díky jeho náklonnosti k tobě, rozhodně ne z lásky ke mně,“ odvětil Loki.
„Samozřejmě.“
Nechápavě jsem se díval z jednoho na druhého. Upřímně jsem netušil, o co jim jde. Zejména Lokimu. Měl přece radost, když zjistil, že Thor se blíží, a teď tady...
Ale usmíval se. Co to mělo znamenat, že se usmíval?
„A u tebe to tajemství bude v bezpečí?“ zeptal se tiše.
„Musíš se ptát?“ pozvedl Thor obočí.
Loki udělal několik kroků vpřed, vstříc blonďatému bohu.
„Chybíš mi, bratře,“ zamumlal tak, že jsem ho skoro neslyšel.
Na Thorově tváři se objevil zářivý úsměv.
„Ty mně taky,“ řekl bůh. „Doufám, že tvůj trest brzy pomine. Nemůžu se dočkat dne, kdy se vrátíš zpět domů.“
„Domů,“ sklonil Loki hlavu. „Jsi neustálý optimista, že, bratře? Skutečně věříš, že je nějaká naděje, že ještě někdy získám svou moc a budu se moct vrátit?“
„Neodvážím se pomyslet na opačnou možnost.“
„Opačnou možnost...“ zasmál se Loki. „Že prožiji smrtelný život ve Starkově věži, zaměstnaný v jeho firmě...“
„Hej!“ ozval jsem se. „A tohle jsi vzal kde?“
Pohled, který mi Loki přes rameno věnoval, jasně naznačoval, jak MOC mám být vděčný za to, že se mu jeho moc ještě nevrátila.
„Opačnou možnost,“ pokračoval, aniž by se mi obtěžoval nějak slovně odpovědět, „že teď začnu stárnout a jen za několik desítek let zemřu?“
„Přesně na tu,“ přikývl Thor.
Dívali se navzájem do očí a mlčeli. Lokimu jsem do tváře tak docela neviděl, ale do té Thorovy ano, a upřímně, byl bych radši, kdybych neviděl ani do ní. Ten smutek, ta bolest, ten strach, něco, co jsem u boha rozhodně nebyl ani trochu zvyklý vídat...
„Tak jo,“ promnul jsem si ruce. „Pánové, zapomínáte na to, že mluvíte před někým, kdo tak nějak přirozeně nemá šanci dožít se věku jako vy, takže promiňte, že mi po všem, čím jsem si prošel, nepřijde pár desítek let života jako zrovna obrovská tragédie. Takže bych navrhoval nechat těchhle zatracenejch depresivních témat a věnovat se něčemu optimističtějšímu. Dá si někdo čínu?“

„A pak jsem pozvedl Mjölnir-“
„Přísahám, ještě jednou pozvedneš Mjölnir, a začnu ti za každý pozvednutí dělat čárky,“ zamumlal jsem.
„A probojoval jsem si cestu nepřátelskými řadami. Bratr mi šel v patách-“
„Thore, považuji za skutečně fascinující, že nehledě na to, kolikrát tu historku vyprávíš, VŽDY zapomeneš zmínit to, že v tu dobu jsem zrovna udržoval velice složitou iluzi, která nás zahalovala kouřem a náš hrdinný ústup značně ulehčovala,“ zašklebil se Loki a strčil si do úst další lžíci zmrzliny.
„Triky. Zase jen triky,“ odvětil Thor, ale na rtech mu hrál úsměv.
„Hele, nepodceňuj triky,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nevěřil bys, kolikrát mi něco podobnýho zachránilo život. Teda, jasně, kdybych krom obřího sebevědomí měl taky obří kladivo, asi bych se na to díval jinak, ale s tím, jak se věci mají... triky jsou docela fajn.“
„Slyšíš?“ pozvedl Loki obočí. „Děkuji, Anthony.“
„Není vůbec zač,“ mrkl jsem. „Stačí říct a já vyrazím na tvou obranu. Jen slovně, samozřejmě. V žádném případě se o tebe s Thorem nebudu rvát. ZASE.“
„Minule jsi ovšem nebyl tak docela na mojí straně,“ usmál se Loki.
„Ne, že by ses mi mohl divit,“ konstatoval jsem. „Ani teď kolikrát nevím, jestli je moudrý na ní bejt.“
„Samozřejmě, že je. Naopak, až se mi vrátí má moc, rozhodně to ocením.“
„Nepřiměješ mě klečet, až se příště pokusíš ovládnout svět?“
„Myslím, že nebudeme zacházet do krajností,“ zašklebil se. „Naopak, myslím, že vidět tě na kolenou by bylo velmi příjemné.“
Polkl jsem, když mi došlo, na co naráží. Zatraceně, to nebylo téma, které bych chtěl řešit před jeho starším bratrem, který mi mohl kdykoli holýma rukama utrhnout hlavu. Ale rozhodně to bylo téma, ke kterému jsem se hodlal vrátit, jakmile ten zmíněný bratr milostivě vypadne.
V tu chvíli jsem doufal, že to bude co možná nejdřív.
„Loki,“ zamračil se Thor. „Doufám, že až se ti tvá moc vrátí-“
„Bez obav, bratře,“ vzdychl Loki. „Stark jen žertuje. A já také. Samozřejmě, že si uvědomuji, že kdybych snad získal svou moc zpět, v okamžiku, kdy bych se znovu neúspěšně pokusil ovládnout Midgard, tentokrát Odin nebude váhat a nechá mě popravit. Nejsem hlupák.“
„Počkej, počkej,“ pozvedl jsem ukazováček. „To neznamená, že se nemůžeš pokusit, to jen znamená, že musíš uspět!“
„Myslím, že bys mi neměl dávat takové rady,“ zaculil se Loki. „Jsem přece jen nebezpečný maniak, ne?“
„Nebezpečný maniak?“ naklonil Thor hlavu. „Kdo to o tobě řekl?“
„Ale ne,“ vzdychl jsem. „Mám říct Jarvisovi, ať mi pošle oblek? Protože jestli z toho bude další rvačka, chci mít aspoň minimální šanci, že vyhraju.“
„TY jsi řekl o mém bratrovi, že je nebezpečný maniak?“ otočil se na mě Thor.
„V pořádku, Thore,“ ozval se Loki. „Nic se neděje. Nejsi jediný, jehož urážky mi nevadí. Ty Anthonyho mě dokonce i občas pobaví.“
„Jo, to mě ty tvoje taky,“ zaculil jsem se.
Thor nechápavě zavrtěl hlavou.

Blížila se půlnoc, když se blonďák rozloučil a vyšel ven. Sloup světla na mé terase zmizel stejně rychle, jako se objevil. Thor byl pryč, ale trvalo ještě několik sekund, než se Loki otočil od okna a zadíval se na mě.
„Ví to,“ zamumlal. „Ne jistě, ale... tuší. Zeptá se Heimdalla, pak bude mít jistotu.“
„Ehm...“ odkašlal jsem si. „CO ví, Sněhurko?“
„Co myslíš?“ pozvedl Loki obočí.
„Ach, bože,“ kousl jsem se do rtu. „Já se ale snažil bejt... nenápadnej. V mezích možností. Chceš mi říct, že až příště budeme bojovat vedle sebe, budu muset myslet na to, že on VÍ, že šoustám s jeho mladším bratrem?“
„Obávám se, že ano.“
„Zatraceně.“
„Ujišťuji tě, Anthony,“ řekl tiše Loki a došel ke mně, „že kdyby s tím nesouhlasil, dá to najevo hned. Nemusíš mít obavy. Thor nebude dělat potíže.“
„Protože vidí, jak jsem tě úžasně změnil?“ naklonil jsem hlavu.
„Jsi blázen, jestli myslíš, že mě můžeš změnit,“ zašklebil se Loki. „Ale vážně... Děkuji, Anthony. Děkuji, že jsi mě nechal strávit s ním večer.“
„Hele, náhodou to bylo docela fajn,“ usmál jsem se. „I když je to docela úlet, že s ním komunikuješ především pomocí urážek, ale stejně je vidět, jak moc ho máš rád. Ale bylo to zajímavý. Víš, ty historky z boje a tak...“
„Jistě. Pro Midgarďana to musí být nesmírně fascinující,“ olízl si rty.
„Teď jsi mě urazil?“ pozvedl jsem obočí. „Parchante. A já ti chtěl nabídnout, že před tebou dneska večer můžu pokleknout.“
„To je v pořádku,“ zavrtěl hlavou. „Myslím, že dnes... Dnes nemám náladu na sex. Děkuji za všechno, ale... Půjdu si lehnout. Do své postele.“
„Chceš bejt sám? Nebo si jen myslíš, že když se mnou dneska nechceš spát, nebudu tě já chtít ve svý posteli?“ zeptal jsem se. „Protože to druhý je blbost. Kdybys sám bejt nechtěl, klidně můžeš spát prostě jen vedle mě.“
„Skutečně?“ zamračil se. „V tom případě...“
„Bys radši nebyl sám?“ dokončil jsem za něj. Objal jsem ho kolem pasu. „Tak pojď. Půjdeme si lehnout. Koneckonců, zasouložit si můžeme ráno. Kdybys měl náladu. Kdyby ne... zasouložíme si časem. Až budeš chtít. Jasno?“
„Dokonale jasno, Anthony.“