Trest: Kapitola 25

Víte, poslední dobou se mi docela zamlouvá váš entusiasmus týkající se téhle fanfikce. Vážně mi děláte radost. =D A když mám radost, mám i chuť sem dávat další kapitoly. Takže tady jednu z nich máte. Zase jednou by se dalo říct, že jde o 'ráno po'. A klidně vám prozradím, že ano, teď už je z toho regulérní FrostIron... =D

Podíval se na mé nohy, které spočívaly v jeho klíně, a pozvedl obočí.
„Co?“ zakřenil jsem se. „Jinak se na tom gauči nedá sedět pohodlně.“
„Je zajímavé, že já na něm pohodlně sedím,“ konstatoval. „Skutečně velice zajímavé. Skoro by se zdálo, že se snažíš... vyhledávat kontakt.“
„Hele, pij svoje ranní kafe a nestarej se o to, kde mám nohy a proč je tam mám, drahoušku,“ olízl jsem si rty. „Hm, ale musím říct, že tvoje postel je pohodlnější než moje. Takhle skvěle jsem se už dlouho nevyspal.“
„A jsi si jistý, že je to jen postelí?“ naklonil hlavu.
„No, možná i polštářem,“ mrkl jsem.
Položil si ruku na kotník mé pravé nohy.
„Musím přiznat, že jsem rád, že tentokrát nepanikaříš.“
„Ujišťuju tě, že hluboko uvnitř ječím, vyskakuju a utíkám pryč,“ vzdychl jsem.
„Jestli je to pro tebe tak nesnesitelné, klidně to udělej i v reálu,“ vyzval mě. „Nebudeš první, kdo ode mě utekl.“
„Kdepak. Ani omylem,“ zavrtěl jsem rázně hlavou. „Taky jsi mi chyběl, víš?“
„Tak nějak jsem to... pochopil,“ pousmál se. „Zejména z toho polibku.“
„Jo, k tomu... Promiň. Fakt. Vím, jak se k tomu stavíš a... Prostě jsem se nechal unést. Z toho, že od rána jsem ani jednu pusu nedostal, hádám, že to byla jednorázová záležitost, že i tobě se to včera v hlavě trochu pomotalo, takže... Tak. Rozhodně chápu, že se to nebude opakovat.“
„Z toho, že jsem tě od rána nepolíbil, usuzuješ, že tě líbat už nehodlám?“ zamračil se na mě.
„Hodláš?“
„Možná.“
Sundal jsem nohy z jeho klína a posadil se blíž, tak blízko, že se naše stehna dotýkala.
„Loki...“ oslovil jsem ho tiše.
„Anthony,“ odvětil.
Ale pak se sklonil a krátce mě políbil.
„Hm...“ zavrněl jsem. „Teď jsem hodně rád, že zase tolik nepanikařím.“
Jeho levá ruka se protáhla mezi gaučem a mými zády a objala mě.
„Máš důvod panikařit,“ vzdychl. „A to neříkám kvůli tomu, že bych o sobě měl nějaké pochybnosti, ale zcela objektivně. Nejsem někdo, s kým bys měl chtít trávit čas, i když jde jen o sex. Vlastně bys měl mému bratrovi vyčítat, že ti mě... Jak to říkáte? Hodil na krk. Ty jsi hrdina. Já...“
„Šílenec?“ nadhodil jsem.
„Udělal jsem spoustu špatných věcí,“ pokýval. „Velkou spoustu.“
„Přiznáváš to? Tak to jsem nečekal.“
„Měl jsem důvody.“
„Jo, už jednou ses mi je pokusil vysvětlit, vzpomínáš?“
„Ne všechny.“
„Jasně, dostal ses jen k tomu začátku. K pocitu, že tvůj bratříček vždycky byl lepší,“ zvedl jsem oči v sloup. „Už je to nějaká chvíle, co jsi mi o tom říkal. Takže co mi říct DALŠÍ důvody?“
Pár vteřin zíral před sebe, než zamrkal a zavrtěl hlavou.
„Promiň, Anthony, ale to... To nejde. Rozhodně ne.“
„Fajn. Jak myslíš,“ pokrčil jsem rameny. „Změníme téma? Na něco, co se netýká tý parodie na vztah, co se mezi náma rozvíjí, tvejch pochybností o sobě samotným, tvýho bratříčka, ledovejch obrů, Ásgardu celkově...“
„Napadá tě nějaké?“ pozvedl obočí.
„Ne, ale dej mi chvíli a na něco přijdu. Jsem přece-“
„Pane,“ ozval se Jarvisův hlas. „Nerad ruším, ale volají vás Avengers. Na svém telefonu nejste k zastižení, proto se spojili přímo se mnou.“
„Ale zatraceně,“ zaklel jsem a vyskočil. „Promiň, sněhuláčku, ale poklidný ráno padá. Musím zjistit, co se děje. Pokud za chvíli uslyšíš kravál a uvidíš, jak vzduchem letí velká červeno-zlatá věc...“
„Chápu, Anthony,“ přikývl. „Hodně štěstí v boji.“
„Díky, zlato,“ zaculil jsem se a rozeběhl se k výtahu.

Byl jsem vážně rád, když jsem o mnoho hodin později přistál zpátky na plošině na věži. Stmívalo se, já byl k smrti unavený a kručelo mi v břiše, o tom, že mě ošklivě bolelo rameno a obleku pomalu docházela energie, ani nemluvě. Když ho ze mě elektronická ramena po částech sundavala, byla to neskutečná úleva.
Pomalu jsem otevřel skleněné dveře a vešel do svého bytu.
„Tak konečně, Anthony?“ ozvalo se. „Už jsem si říkal, jestli se nemám začít bát.“
Zarazil jsem se. Mému stále ještě bitevně naladěnému mozku trvalo pár vteřin, než mi došlo, že na gauči sedí Loki a že Loki momentálně není cíl k zlikvidování.
„Taky jsem rád, že jsi v pořádku,“ ušklíbl jsem se, když jsem se vzpamatoval. „Bože, přísahám, tenhle byl mnohem horší než ty. A mnohem OTRAVNĚJŠÍ. A než se zeptáš, ano, jde to. S přehledem. Jen se s ním nedala vést taková intelektuální debata.“
„Armádu měl?“ zeptal se klidně Loki.
„Jen docela malinkou,“ zívl jsem.
„Mimochodem, v lednici je čína. Jídlo, ne stát,“ objasnil. „U mě jeden nikdy neví, že? Objednal jsem ji před několika hodinami. Říkal jsem si, že budeš hladový, až se vrátíš.“
„Tak za to tě zcela platonicky a neromanticky naprosto miluju,“ zaculil jsem se a otevřel lednici, vyndal z ní krabičku s čínským jídlem a z kuchyňské linky zvedl hůlky. „A jak ses tu celej den bavil?“
„Jako obvykle. Četl jsem si,“ konstatoval. Cítil jsem, jak si mě prohlíží, když jsem mířil k němu. „Zvláštně držíš tělo, Anthony. Jsi zraněný?“
„No, to se ptáš brzo, jestli se mi něco nestalo. Víš, Pepper vždycky měla mnohem větší starost. Což je teda důvod, proč už spolu nejsme, takže... Jo, buď dál lhostejnej.“
„Ujišťuji tě, že kdybych viděl krev, zeptám se dříve,“ ušklíbl se. „Když ji nevidím, soudím, že to nebude tak vážné, abys ocenil to, že bych kolem tebe skákal a litoval tě.“
„Jsem chlap. Ocenil bych trochu lítostivýho obdivu!“ zasmál jsem se a otevřel krabičku s jídlem. „Ale ne, nic to není. Jen rameno. Hulk se trochu... nechal unést žárem bitvy, tak bys to asi řekl. Schytal jsem to o sloup. Oblek to z větší části chytil, ale... No, přece jen to není dokonalá bublina, co mě zachrání před každým bebíčkem. Ale klid, je to jen naražený. Prostě to bolí.“
„Jsem v naprostém klidu,“ odpověděl. „Chceš, abych se na to podíval?“
„Na to bych si musel sundat tričko. A na to bych musel přestat jíst. Nehodlám přestat jíst,“ zamumlal jsem s plnou pusou. „Možná pozdějc by to bylo fajn. Někde se tu bude válet nějakej chladivej gel.“
„Jak si přeješ, Anthony,“ usmál se. „Takže... Thor s vámi byl taky.“
„Mhm,“ kývl jsem, než mi došlo, že to vůbec nebyla otázka. „Tak moment. Jak tohle víš?“
„Ale prosím tě,“ vzdychl. „Je to můj bratr. Slyšel jsem hrom, když ho sem Heimdall poslal. Vím dokonce i to, že když přišel, byl nadšený a těšil se na bitvu, stejně jako vím, že postupem času začínal mít větší a větší vztek. Nebojovali jste tak daleko, aby sem hromy nedolehly.“
„Promiň, nějak je pro mě těžší a těžší věřit tomu, že bys ho snad neměl mít rád,“ zamračil jsem se. „Dokážeš z těch hromů určit jeho NÁLADU?“
„Ano.“
„Fíha.“
Loki se naklonil mírně dopředu a opřel se předloktími o kolena. Zhluboka se nadechl.
„Takže... Přijde?“ zeptal se tiše.
„Nemám tušení,“ odpověděl jsem. „Nemohli jsme se o tom bavit před zbytkem Avengers. Ani se na tebe nezeptal. Ale několikrát jsem ho chytil, jak se po mně kouká. Jenže prostě nebyl čas a příležitost...“
„Nebo mě možná vidět ani nechce. Nebo o mně slyšet,“ kousl se Loki do rtu.
Rychle jsem přehodnotil své stanovisko o tom, že nehodlám přestat jíst. Položil jsem krabičku s čínou na stolek a místo toho Lokiho objal kolem pasu.
„Prosím tě, to je blbost,“ řekl jsem. „A vsadím se, že ani ty sám tomu nevěříš. Tvůj brácha tě miluje, v žádným případě by... Hele, co děláš?“
Loki prudce vyskočil na nohy a rychlou chůzí se vydal k oknu. Díval jsem se, jak pokládá ruku na chladné sklo, na které před několika okamžiky začaly dopadat první kapky deště.
„Prší,“ konstatoval.
„Nepovídej,“ ušklíbl jsem se. „Hele, nic proti, ale už jsi tu nějakou chvilku, takže pár dešťů jsi už zažil. Proč tě tenhle překvapuje?“
Když se otočil, měl na tváři široký úsměv, ve kterém nebyla ani trocha maniakálnosti.
„Protože to není jen tak nějaký déšť.“