Bože, co je to zase za název článku? No, nevadí. Je docela výstižnej, i když rozhodně nepatří k těm krátkým a úderným. Což by asi byla vada jen tehdy, když bych chtěla nalákat co nejvíc lidí, aby si ho přečetli. Což já co? Nijak extra nechci.
Tenhle článek vlastně nemá žádnej větší význam. Je to jen taková omluva za to, že jsem slíbila, že sem napíšu v pátek, ale ani v pondělí jsem se ještě pořád neozvala. No jo, jsem neschopná. Hodně neschopná. Prostě teď nějak většinu dní trávím čtením povinný četby (občas proložený nějakou tou FrostIron fanfiction), trochou psaní (ale vážně jen trochou), poflakováním se a skučením, že mě všechno bolí.
Jo, protože v pátek mi konečně ruply nervy a já se rozhodla, že když se blíží zkouškový a do školy se teda jakože už mockrát nepodívám, můžu konečně začít cvičit a nějakou dobu u toho zůstat. Takže jsem se po dvou letech zase jednou vrhla na 30 Day Shred.
Netušila jsem, jak moc je moje fyzička v hajzlu. Teda, spíš jak jsou v hajzlu veškerý moje svaly a síla, s fyzičkou to zas taková hrůza není. Třeba svoje dřív naprosto nenáviděný jumping jacks teď skáču skoro s ledovým klidem a při kardiu se nijak extrémně nezadejchám. Ale ty cviky na sílu, ty mě mučí. Ne tak jako na začátku, to ani omylem, ale stejně, nejde to a BOLÍ TO. A hlavně následky bolí. I když ne, ani v tomhle případě ne tolik jako na začátku cvičení, kdy jsem se nebyla přes bolest schopná pomalu ani zvednout z postele. I když přiznávám, že třeba se sedáním na židli jsem o víkendu měla jistý potíže. Vlastně myslím, že nohy to u mě odnesly zdaleka nejvíc, no. Chuděrky nohy.
Každopádně, já nevím, prostě jsem vám chtěla jen říct, že žiju a nemáte si o mě dělat starost. Výhledově doplním fanfiction. Když si teda vzpomenu. Slibuju, že se pokusím vzpomenout. Při troše štěstí už zítra.
Ale za nic neručím, vážně ne...
Cvičit bych potřebovala jako prase drbání. Jenže mi chybí co? Chybí mi sebekázeň a hlavně pevná vůle. Takže nedělám zhola nic a žere mě svědomí:)
OdpovědětVymazat