Trest: Kapitola 24

Tak jo. Jak mi někdo aktivně připomněl, minutu před půlnocí jsem slíbila, že sem 'zítra' (v překladu dneska) hodím kapitolu fanfiction. No dobře, tak tady je, pokud to teda ještě někoho pořádně zajímá. =D Za tuhle kapitolu mě dost možná nebudete mít tak docela rádi, přinejmenším za její část. A já jsem s tím naprosto smířená, vážně. Ale stejně vám (mírně zákeřně) přeju příjemný počtení... =D

Přesně osmnáct dní byly naše vztahy značně zmatené. Přiznávám, že z větší části jsem za to mohl já osobně. Loki na tom nesl o poznání menší vinu. Vlastně to jediné, co Loki provedl, bylo to, že... No, nedělal vůbec nic.
Když pomineme to, že se mnou spal. Opakovaně.
Byli jsme jako na houpačce. Od toho druhého sexu, co se odehrál na gauči v mém obýváku. V důsledku čehož jsem ten gauč musel nechat vyčistit.
Vyspali jsme se spolu. Chvíli jsem byl v klidu, pak jsem zazmatkoval. Pocit, že s Lokim bych spát prostě neměl, mě zase ovládl. Opil jsem se. Nebo neopil, ale nekomunikoval jsem s ním. Pak se Loki stáhl do sebe. Já se s tím zazmatkováním vypořádal tak, že jsem se vyspal s první holkou, kterou jsem našel. První holkou, co neměla černé vlasy. Pak jsem měl výčitky. Šel za Lokim. Vyspali jsme se spolu.
A tak se to opakovalo do zblbnutí.
Na začátku to vždycky trvalo víc jak den, než jsem za ním přišel. V mezičase jsem se užíral a nechtěl s ním mluvit a vyhýbal se mu. Ty výčitky byly horší pokaždé, když jsem zazmatkoval. Nejhorší bylo, že jsem ani nevěděl, proč PŘESNĚ zmatkuju. To jsem přece nebyl já. O něčem takhle přemýšlet. Já, který jsem se do všeho vrhal po hlavě, jsem nevěděl, co mám dělat, když se mi v posteli octnul bývalý bůh.
Tedy, ne, že bych nevěděl, co dělat V POSTELI. Já spíš nevěděl, co mám dělat s těmi věcmi kolem.
Bylo to špatně, všechno to bylo špatně. A já netušil, co si počít. A viděl jsem, jak je na tom Loki s psychikou hůř a hůř pokaždé, když jsem zazmatkoval. Pokaždé, když jsem přišel, byl sex hladovější a skoro zoufalejší. A rozhodně jsem to nepřisuzoval svým skvělým schopnostem.
Přestal být tak ironický, přestal se mnou vtipkovat. Ne, že by bylo KDY vtipkovat. Naše komunikace se omezila na tu při sexu a těsně po něm. Ani ve firmě za mnou nechodil. Vlastně jsem mu desátý den sehnal vlastní auto s řidičem, co by ho vozil do práce.
Ano, na začátku trvalo vždycky víc jak den, než jsem za ním přišel, když jsem se vyspal s nějakou holkou. Pak jsem začal chodit ráno. A osmnáctý den jsem za ním vyrazil půl hodiny poté, co jsem svou momentální partnerku slušně požádal, aby se šla vyspat domů. K čertu s gentlemanstvím...

„Loki?“ zamumlal jsem, když jsem pootevřel dveře jeho ložnice. „Spíš?“
Bylo ticho. Až moc velké ticho.
Vklouzl jsem dovnitř a zavřel za sebou.
„Víš, myslel jsem, že když neodpovím, budeš předpokládat, že odpověď na tvou otázku byla kladná,“ ozvalo se.
Přikradl jsem se k posteli, pro změnu jednou vděčný svému reaktoru za to, že mi svítí na cestu.
„Promiň, zlato. Nedýchal jsi dost nahlas,“ ušklíbl jsem se.
Lampička na nočním stolku se rozsvítila zrovna v okamžiku, kdy jsem dosedl na postel.
„Jdi pryč, Anthony.“
Nadechl jsem se k odpovědi, ale když jsem uviděl jeho tvář, zarazil jsem se. Loki byl bledý jako stěna a oči měl zarudlé.
„Sněhurko?“ oslovil jsem ho opatrně.
Jako by mu až v tu chvíli došla jeho chyba. Zvedl ruku, aby mohl zase zhasnout, ale já mu v tom zabránil.
Loki zavřel oči.
„Říkám ti, abys šel pryč,“ zavrčel. „Tohle je mé patro, má ložnice.“
„Můj dům. No, moje VĚŽ, abych byl přesný.“
„Takhle to chceš hrát? Dobře.“
Posadil se dřív, než jsem stihl zareagovat. Vstát z postele už nestačil.
„Hej. HEJ!“ okřikl jsem ho, když jsem ho chytil do náruče. „Co zase děláš?“
„Plánuji odejít, Starku,“ frkl. „Z TVÉ věže.“
„Nic takovýho neplánuješ,“ zavrtěl jsem hlavou. „Kdepak. Slíbil jsem tvýmu bráchovi, že se o tebe postarám.“
„Ano, staráš se přímo skvěle, zejména poslední dobou.“
Možná nebyl bůh, ale pořád byl větší a silnější. Vytrhl se mi bez větších potíží. Došel ke skříni a vytáhl z ní košili a kalhoty.
„Loki,“ vzdychl jsem. „Nebuď dramatickej.“
„Nejsem dramatický,“ zavrtěl hlavou, když si košili oblékal. „Jen na to všechno už nemám. Na tebe nemám. Zatraceně... Myslíš to vážně? Jarvis mě informoval, že sis zase vzal do postele nějakou ženskou. Ne, to mě nepřekvapuje. Ale je to jen chvíle, co odešla, a ty jdeš za mnou. Čekáš, že udělám to, co obvykle? Myslíš, že jsem až TAK zoufalý? Ne, Anthony, už ne. A pak mě ještě povýšeně informuješ, že z mojí ložnice neodejdeš, protože je ve TVÉM domě. Jak si přeješ. Odejdu já.“
„A kam si myslíš, že půjdeš?!“ vyhrkl jsem.
„To je mi jedno. Raději budu spát na ulici, než abych strávil další noc tady.“
„Víš, kdybych tě neznal, přísahal bych, že příšerně žárlíš,“ slyšel jsem se říkat.
Zarazil se. Viděl jsem to. Na několik vteřin naprosto ztuhl. Prsty, které v tu chvíli zapínaly knoflík na košili, se ani nehnuly.
Loki zavřel oči a nadechl se. Dopnul knoflíček.
„Předpokládám, že mému bratrovi vysvětlíš, proč přesně jsem pryč.“
Zamrkal jsem.
„Ty fakt žárlíš,“ kousl jsem se do rtu. „Kurva.“
„Jestli si myslíš, že jsem se do tebe snad zamiloval, jsi na šeredném omylu. Nikdy bych nemohl chovat takové city k Midgarďanovi,“ informoval mě.
„To jsem si nemyslel,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale žárlíš. Žárlíš na to, že chvíli jsem dával pozornost tobě a chvíli někomu jinýmu.“
„Většinu času někomu jinému,“ opravil mě. „Ani ses nesnažil se mnou komunikovat. Vyjma těch chvil, kdy tě výčitky svědomí zahnaly zpátky do mojí postele. Jak ubohé.“
Zvedl jsem se z postele, došel k němu a jemně uchopil jeho zápěstí ve chvíli, kdy pravá ruka sahala po kalhotách.
„Loki, slibuju, že se to změní,“ zamumlal jsem. „Prosím, nechoď. Prosím.“
Jeho oči se začínaly mírně lesknout. Ani se mi nepokusil vytrhnout. Sklonil hlavu a rozcuchané vlasy se mu svezly do obličeje.
„Co přesně se má změnit, Anthony?“ zeptal se tiše. „Budeme spolu spát, ale ty se budeš chovat jako dřív? Nebo spolu nebudeme spát, aby všechno mohlo BÝT jako dřív? Chybí mi to, víš? Nemyslel bych, že to řeknu, ale chybí mi to tvoje blábolení. Chybí mi naše konverzace. Rád bych, abys věděl, že sex, jakkoliv jsi v uplynulých dnech mohl nabýt pocitu, že je pro mě zásadní, pro mě není tak zásadní, abych-“
Nevím, co mě to v tu chvíli napadlo. Byla to příšerná blbost, když přihlédneme k tomu, že jsem přesně věděl, jak se k té činnosti staví. Ale já se prostě nemohl ovládnout. Postavil jsem se na špičky (při té jeho zatracené výšce to byla nutnost) a políbil ho přímo na rty. Ne moc žádostivě ani divoce, spíš tak nějak... slušně, řekl bych. A rozhodl jsem se, že když se bude chtít odtrhnout a vyhodit mě z toho okna, co bylo vedle nás, jen ať si poslouží.
Překvapilo mě, když jeho ruce našly můj pas a Loki začal ten polibek oplácet.
Když mě postrčil směrem k posteli, nepřekvapilo mě to ani trochu.

„Varuji tě, Starku,“ zamumlal mi do ucha.
Líně jsem položil ruce kolem jeho krku. Moje kotníky pořád spočívaly těsně nad jeho zadkem. Jeho váha mě tiskla na postel.
„Varuješ?“ olízl jsem si rty.
„Ano. Varuji,“ odvětil. „Tohle byla tvoje poslední šance. Jestli mě ráno budeš ignorovat, odcházím. To už budu radši, když mi řekneš, že se tohle nikdy nebude opakovat.“
Zhluboka jsem se nadechl.
„To je ten problém, Loki,“ pohladil jsem ho po zádech. „Nedokážu to neopakovat. Mimochodem, víš, že s líbáním je to ještě LEPŠÍ?“
Vzápětí jsem na svých rtech ucítil ty jeho.
Zhruba tehdy ten hlas rozumu, co mi poslední tři týdny dělal v hlavě takový nepořádek, definitivně zmlkl.