Trest: Kapitola 22

Ehm, jo, já vím, zase zpoždění. Už se to nebude opakovat. Ne, jinak, pokusím se, aby se to už neopakovalo. Pardon, měla jsem toho poslední dobou vážně hodně. Ale možná vás potěší informace, že se mi tuhle fanfiction už tak nějak povedlo dopsat. To je fajn, ne? =D Ehm, jo, já vím, hlavně abych vám ji sem naházela. Tak... vás asi nebudu dál zdržovat. Užijte si kapitolu... =)

Na moji obhajobu, vážně jsem se snažil neudělat žádnou pitomost. Pokusil jsem se jít do dílny a pracovat. Pokusil jsem se dívat na filmy. Zkusil jsem tři. Z každého jsem viděl ani ne dvacet minut, než jsem ho vypnul.
Měl jsem vztek. Vztek, že mě Loki takhle odstřihnul, a ještě větší vztek, že jsem se nechal. Proč jsem, sakra, neřekl, že nechci, aby se stěhoval?
Protože v tu chvíli jsem to chtěl, jistě. V tu chvíli se to zdálo jako bezva nápad. Loki o patro níž a mně z očí. Někde, kde neuvidím jeho obličej, někde, kde neucítím, jak voní... Protože ta vůně se mnou dělala věci, co dělat neměla. A ten obličej jsem si ještě pořád vybavoval tak, jak vypadal v okamžiku, kdy se Loki...
Ne, ne, ne, tyhle myšlenky musí pryč.
Ano, v tu chvíli se to vážně ZDÁLO lepší. Ale po tom, co mě velice slušně vyhodil z toho patra, co jsem mu přenechal, když jsem dorazil do bytu, který teď už zase patřil jen mně, věděl jsem, že to byl zatraceně mizerný nápad.
Během hodiny mi začal chybět. Debaty s ním, to vzájemné provokování se, i jen samotná jeho přítomnost. Chybělo mi to, že když jsem se podíval na gauč, on tam byl a zíral do knížky.
A já najednou nikde nemohl najít klid. V té dílně, v soukromém kině... Měl jsem pocit, jako by na mě celý ten zatracený mrakodrap padal.
Což v Lokiho přítomnosti nebyl tak docela nepravděpodobný scénář. Tedy, nebyl by, kdyby měl svou moc. I když, co já vím. Poslední dny jsem vážně měl pocit, že se v něm něco změnilo. Nebo spíš... jako by jedna stránka jeho osobnosti nikdy neexistovala. Konkrétně ta zlá a sadistická a toužící ovládnout svět.
Každopádně... Musel jsem ven. Musel jsem z bytu. Z domu. Prostě... někam na vzduch.
Obrazně řečeno.
„Jarvisi?“ zamumlal jsem.
„Pane?“
„Chci kontakty,“ olízl jsem si rty. „Blondýnky, modrooké, menší než já.“
„Samozřejmě, pane. Přejete si objednat auto s řidičem?“ dotázal se Jarvis.
„Ano, ale teprve až si domluvím rande,“ odvětil jsem, když se ve vzduchu přede mnou ukázala databáze požadovaných kontaktů, a to včetně fotografií.
„Samozřejmě, pane.“
Vzdychl jsem. Tak jo. Rande a trocha alkoholu, patrně sex. To mi pomůže přijít na jiné myšlenky...

Byla otravná. Dobře, možná ne přímo otravně otravná. Ale já měl stejně pocit, že s ní nedokážu vydržet. Byla tak... průměrně inteligentní. A ani trochu sarkastická. Neskutečně otravně nudná.
Hezká? Ano, hezká ano. Ale hezká stačí jenom na sex.
Což bylo přesně to, co jsem od toho očekával, samozřejmě. Takže bych si vlastně neměl stěžovat.
Strávil jsem s ní večer v klubu, co byl prý momentálně nejvíc in. Ne, že bych tam kvůli tomu chtěl jít já, to ani omylem. Byl to její nápad. Já se jen přizpůsobil.
Někdy kolem půlnoci jsem si ji přivedl domů. Vyspal jsem se s ní. Dvakrát.
Bylo by nezdvořilé vyhazovat ji pak z postele, takže jsem ji nebudil, když usnula. Ale být s ní v jedné ložnici jsem nehodlal. Na to jsem vážně neměl náladu.
Takže jsem se pak zvedl z postele a šel se k baru opít. Jenže u třetí skleničky mě už ani to nebavilo. Byl jsem neklidný a rozhodně ne tak spokojený, respektive uspokojený, jak bych očekával. Ne, náhodný sex moje potíže ani omylem nevyřešil.
V tom případě jsem ale už vůbec netušil, co mám dělat. Možná zkusit ještě jednou dílnu...
„Jarvisi, co dělá Loki?“ slyšel jsem se říkat.
„Už kolem desáté se odebral do postele,“ odpověděl mi počítač. „Zhruba do jedenácti hodin nejspíš nemohl usnout.“
„Skvělý. Skvělý...“ kousl jsem se do rtu. „Jarvisi, až se... můj dnešní host vzbudí, řekni jí, že pracuju a dostaň ji pryč. V případě nouze mě probuď.“
„Samozřejmě, pane.“
„Díky.“
Položil jsem na bar prázdnou skleničku a vydal se do některé z volných ložnic. Měl jsem na výběr ze tří. Skončil jsem v té, ve které ještě předchozí noc spal Loki.
Vůně jeho kolínské na polštáři byla překvapivě uklidňující.

Když jsem kolem desáté dopoledne vstal z postele, blondýnka byla pryč. Celé patro věže bylo dokonale tiché. Ten nezvyk byl šílený. Obvykle bych si nemohl sníst snídani bez spousty Lokiho řečí o tom, jak pozdě jsem vzhůru, jak příšerně ráno vypadám, jestli jsem už někdy slyšel o hřebenu, že není zdvořilé chodit ke stolu jen v džínách a ničem dalším...
A najednou ticho.
Věděl jsem, že mi bude chybět, ale netušil jsem, jak MOC. Nedokázal jsem si představit, co budu dělat, až Ódinova magie uzná, že se napravil, jeho moc se mu vrátí a on definitivně odejde. Tolik jsem si na jeho přítomnost zvyknul...
„Jarvisi, co dělá Loki?“ zeptal jsem se, když jsem dosnídal.
„Stále leží v posteli, pane.“
„Spí?“ zamračil jsem se.
„Ne, pane. Leží a zírá do stropu.“
„Už byl na nohou? Snídal?“
„Ne, pane. Byl jen v koupelně. Pak si šel lehnout.“
„Stěžoval si, že mu není dobře, nebo tak něco?“
„Ne, pane. Nevypadá, že by s ním bylo něco v nepořádku.“
„Fajn. Díky, Jarvisi.“
Moje další kroky vedly k výtahu. A tím jsem se svezl o patro níž.

Zaklepal jsem na dveře Lokiho ložnice. Čekal jsem. Uvnitř bylo dokonalé ticho. Zrovna jsem zvedal ruku, abych zaklepal podruhé, když se dveře otevřely. Málem jsem vyskočil z kůže.
„Do prdele!“ vyhrkl jsem.
„To je přání?“ pozvedl obočí.
„Ne. Kurva. Vyděsil jsi mě,“ řekl jsem. „Nemůžeš dělat kravál, abych věděl, že jdeš?“
„Ach, omlouvám se, Starku, že na podlaží, které jsi mi přidělil, se nechovám podle TVÝCH očekávání.“
„Hele. Pořád je to MOJE věž,“ ohradil jsem se.
„Jistě. Omlouvám se.“
Až v tu chvíli jsem si ho pořádně prohlédl. Konečně mi došlo, že na sobě nemá košili. Ani tričko. Ne, že by vlastnil tričko. A neměl ani své obvyklé černé kalhoty, ne. Jen tepláky, o kterých kdysi dávno uznal, že jsou na spaní tak nějak lepší. Byl neučesaný, měl kruhy pod očima...
„Ty vypadáš,“ ušklíbl jsem se. „Není ti dobře?“
„Je mi skvěle, Starku.“
„Určitě?“ pozvedl jsem obočí. „Víš, kolik je, viď?“
„Ano. Ale jednou jsem se rozhodl, že si trochu poležím v posteli. Je to problém?“
„Ne. Jistě, že ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale... Ty nikdy nespíš dlouho, víš?“
„Starku, když dovolíš, své zvyky snad znám lépe než ty, nemyslíš?“
„Jo, to jo. Ale... To je jedno. Obleč se. Na dnešek mám plány.“
„Skutečně?“ naklonil hlavu. „A týkají se i té... dámy, co sis podle Jarvise v noci přivedl domů?“
„JARVISI?!“
„Omlouvám se, pane. Pan Laufeyson se zeptal. Na vaše milenky se obvykle nevztahuje pravidlo o tajných informacích. Ale mohu vytvořit protokol-“
„Dobrý. Neřeš to,“ vzdychl jsem. „Ne, Sněhurko, jí se to netýká. Netýká se jí nic, jasno?“
Jestli se po té informaci nesnažil zamaskovat úsměv, tak jsem asi taky bůh.
„Jasno, Anthony,“ řekl.
„Fajn,“ usmál jsem se. „Tak co bys řekl na to, že bysme dneska vážně zašli do mýho soukromýho kina a podívali se na nějakej hezkej film?“
„No... Dobře?“ pokrčil rameny. „Dej mi chvíli. Hned jsem oblečený.“
Radši jsem spolkl poznámku o tom, že zase TOLIK se oblékat nemusí...