Trest: Kapitola 21

Přiznávám, že to házení kapitol začínám zase trochu malinko flákat. Nejspíš je to tím, že vám toho sem nechci cpát zbytečně moc. No, a taky tím, že v uplynulým tejdnu jsem měla potřebu sem zase po dlouhý době i psát, takže... Ale slibuju, že tu další se sem pokusím dát dřív. Dneska tu ovšem máme 'dopoledne poté'... =D

Kupodivu jsem se neprobudil na podlaze v obýváku. Dokonce ani na gauči. Ne, probudil jsem se ve svojí posteli, tak, jako se to na spořádaného občana sluší. To, že jsem se z té postele přes kocovinu málem ani nedokázal zvednout, jsem rozhodnutý považovat za zcela nepodstatný detail.
Zase jednou jako by se mi něco sbíječkou dobývalo ven z hlavy, ústa jako by mi někdo vysušil fénem, postel jako by někdo roztočil a rozhoupal.
Vtipné, že kdykoliv jsem se opil, mohl za to Loki. Tedy, ani ne tak vtipné, jako spíš...
Když jsem uslyšel klapnutí dveří, zmohl jsem se jen na zmatené zamručení. Ani otevřít oči jsem nedokázal. Kdyby mě někdo přišel zabít, nemá to zrovna těžké.
„Anthony?“ ozvalo se skoro nade mnou. „Mám tu pro tebe prášek na bolení hlavy, vodu a kávu. Jarvis mě informoval o tom, že jsi v noci zase pil.“
„Hm...“ odpověděl jsem.
Matrace se mírně prohnula tam, kde se na ni Loki posadil.
„Myslím, že až se budeš cítit líp, měli bychom si promluvit.“
„Klidně mluv,“ vyzval jsem ho. „Já tě budu poslouchat. Možná.“
Opatrně jsem otevřel oči a převalil se na záda. Loki vypadal až podezřele bledě a nevyspale. Jako by na tom byl v noci podobně jako já, tedy až na tu spoustu alkoholu.
„Nechci, abys kvůli mně tolik pil,“ řekl Loki.
„A proč myslíš, že to bylo kvůli tobě? Zase si nefandi, hezoune,“ ušklíbl jsem se, když jsem se pomalu zvedal do sedu.
„Anthony.“
Vzal jsem si prášek, který mi podával, a sklenici vody.
„Fajn. Bylo to kvůli tobě,“ přiznal jsem.
„Já vím.“ Jeho ruka, která se přes deku dotýkala mého stehna, mě mírně znervózňovala. „Anthony... Jen chci říct, že se omlouvám. Omlouvám se, že jsem... podlehl tomu chtíči. Nebylo to správné. Měl jsem se... ovládnout. Chci, abys věděl, že od tebe rozhodně nic nečekám. Nepředpokládám, že se to bude opakovat. Stalo se to přesně jednou, oba jsme... se chovali tak, jak jsme neměli. Takže, pokud souhlasíš, zapomeneme na to. Jako by se to... nestalo.“
Uvědomuju si, že v noci jsem se přesně pro tohle rozhodl, ale když to říkal nahlas...
„Fajn,“ kývl jsem, jen lehce, protože hlava samozřejmě pořád bolela. „Jen mi řekni... Proč jsi to vůbec začal?“
„No, jak sis ostatně všiml...“ kousl se Loki do rtu. „Jistým způsobem mě vzrušuje...“
„Když někdo říká tvoje jméno?“ pozvedl jsem obočí. „Fajn, důvod pro to, abych vymyslel víc přezdívek.“
„Patrně, Anthony,“ zasmál se. „Tedy... STARKU. Bude lepší, když ti budu říkat tak, nemyslíš?“
„Myslím. Rozhodně. ANO.“
Jeho ruka opustila moje stehno. Překvapilo mě, že výraz v jeho tváři byl poměrně klidný. A  pořád se mírně usmíval.
„Dlouho jsem přemýšlel, Starku. Většinu noci,“ pokračoval. „Z některých knih, co jsem za poslední dobu četl, jsem pochopil, že pokušení snáz podlehnou muži, jejichž sexuální život není uspokojivý. A z tvé reputace předpokládám, že před mým příchodem sem jsi měl sex podstatně, ehm... častěji než teď.“
„Ehm... To jo. A?“ zamrkal jsem zmateně a natáhl se pro hrnek s kafem. „Teď jsme se dohodli, že tohle nehodláme měnit.“
„Chci ti navrhnout, Starku,“ vzdychl, „že přistoupím na to, co jsi po mně kdysi chtěl. Odstěhuji se do některého z nižších pater. Nechám ti tu tvůj prostor. Bude to lepší.“
Nějakou chvíli jsem na něj vytřeštěně zíral. Myslel to vážně? Nebo to byla zas nějaká jeho zatracená manipulace? Jenže kdyby to byl jen trik, co by tím, sakra, získal?
„T-tak...“ vykoktal jsem, když ticho trvalo na můj vkus až moc dlouho. „Tak dobře. Já... Toho si cením. Nebo tak něco. Teda, ne, že bys nutně musel odcházet dolů, jen...“
„V pořádku,“ usmál se. „Navrhl jsem to já, vzpomínáš? Nemusíš obhajovat, proč na to přistupuješ.“
„Loki...“ zamumlal jsem.
„Radši mi říkej Sněhurko,“ mrkl. „Dopij si kávu a prospi se. Pak ti snad bude líp. Není s tebou žádná zábava, když máš kocovinu...“
Zvedl se a jeho prsty přejely po hřbetu mojí ruky, té, kterou jsem měl tak nějak položenou na břiše. Pak se naposledy pousmál a odešel z místnosti.
A já byl zmatenější než v noci.

Zabouchl jsem dveře lednice a otočil se na Lokiho. Ne, že bych slyšel, jak se za mě připlížil. Ale tak nějak jsem prostě vycítil, že tam je.
Dobře, jeho kolínská na to taky měla jistý vliv.
„Tak jo,“ řekl jsem, pokud možno nonšalantně. „Postaral jsem se o to, abys tu neumřel hlady, když se ti nebude chtít jít nahoru. JET nahoru. Ty už sis všechno přestěhoval?“
„Ano, Starku,“ kývl. „Dovolil jsem si půjčit i několik knih, pokud to nevadí.“
„Pro mě za mě si sem přemísti celou knihovnu. A kdybys chtěl něco dalšího ke čtení, jen řekni. Něco objednáme.“
„V pořádku. Zatím mi stačí to, co mám k dispozici. Děkuji.“
„Ehm, jo,“ zamumlal jsem. „Tak jo. Fajn. To asi bude všechno. Máš plány na odpoledne? Nechtěl by ses jít podívat na nějakej film? Zahrát si šachy? Někde je vyhrabu. Nebo můžeme zase jít do dílny. Co ty na to?“
„Starku,“ zavrtěl Loki hlavou. „Myslel jsem, že účel tohohle stěhování bylo to, aby sis ode mě mohl odpočinout. Což se ti těžko povede, když se mnou budeš nadále trávit tolik času, kolik se mnou trávíš.“
„Moment. Já někdy řekl, že si od tebe chci odpočinout?“ odkašlal jsem si. „Na to si nevzpomínám.“
Loki tiše vzdychl.
„Jsem unavený, Starku. V noci jsem se nevyspal zrovna skvěle. Rád bych si oddechl. Myslím, že si prostě vezmu nějakou knihu a lehnu si na gauč.“
„Teď mě zdvořile vyhazuješ? V mým vlastním domě?“ pozvedl jsem obočí.
„To bych si nikdy nedovolil.“
„Fajn. Jak je ctěná libost,“ pokrčil jsem rameny. „Kdybys snad něco potřeboval, řekni Jarvisovi, ať mě sežene, nebo se ho zeptej, kde jsem. Nejspíš to bude nahoře nebo v dílně, ale... zeptej se. A pokud jde o večer, nevím, jestli budu doma, možná vyrazím někam ven.“
„Jistě,“ usmál se.
Jako by to nebyl on. Měl jsem chuť popadnout ho za ramena, třást s ním a ptát se, co je zač a co udělal s mým Lokim.
Moment, moment. MÝM Lokim?!
„Ehm...“ kousl jsem se do rtu. „Fajn. Kdybysme se dneska už neviděli, dobrou noc, Lok... Sněhurko. Nezapomínej, zejtra je neděle, takže práce se, stejně jako dneska, nekoná.“
„Já vím, Starku. Máš mě snad za naprostého idiota?“ pozvedl obočí.
To už znělo víc jako Loki.
„No, tak... Tak se měj,“ pokrčil jsem rameny a otočil se k odchodu.
„Dobrou noc, Starku,“ ozvalo se za mnou.
Jestli tohle neznamenalo, že už mě ten den nehodlá vidět...