Více než mírně deprimovaná

Vážně, poslední dobou to všechno tak nějak stojí za starou bačkoru. A nelepší se to. Spíš bych řekla, že právě naopak.

V komentářích minulýho čláku padnul dotaz, co že je to ta Upířina. No, to je krycí název dosud pevně nepojmenované knížky, na které jsem pracovala už zhruba rok zpátky a kterou jsem někdy na začátku února, samozřejmě po pár úpravách, začala tak nějak nabízet nakladatelstvím. A kterou, mimochodem, stihlo odmítnout už druhý.

No jo, upíři prostě nejsou braný vážně. A přitom já se je fakt snažila napsat trochu jinak, než je obvyklý, a myslím, že se mi to i povedlo, ale... Ale.

Dvě odmítnutí za ani ne čtyřiadvacet hodin, na to nějak nejsem stavěná. Už od včerejška mám náladu pod psa. Dokonce ani to, že jsem si koupila značně šílenej notýsek s kravičkama, mi ji nezlepšilo. Prostě... Ne. Jsem psychicky v háji.

A jako milej bonus jsem si dneska chtěla zacvičit, jenže jsem se vzbudila se slušně třeštící hlavou. Paráda, prostě paráda. Znáte to, když se daří, tak se prostě daří.

O tom, jak jsem si včera večer chtěla na zlepšení nálady pustit dvojdíl Doctora, jen abych zjistila, že druhej díl se na flashku ZASE JEDNOU hodil blbě (rozumějte, ta flashka je starej šunt a půlka věcí se na ni prostě zkopíruje tak, že pak v DVD přehrávači nejde spustit), takže se na něj nepodívám, ani nemluvím. Samozřejmě, že v tu chvíli se mi fakt už nechtělo vstávat z postele a jít to kopírovat znova. Hlavně proto, že jsem věděla, jakou dobu by to nejspíš zabralo.

Ale jinak se mám fajn, no vážně. Vyloženě skvěle. Líp by mi ani bejt nemohlo...