Spojení - Kapitola 28

Zdravíčko. Asi si říkáte, co že to zase tak trvalo, než se sem dostala další kapitola. No, je to vcelku jednoduchý, psoledních pár dní jsem strávila převážně v posteli, bez notebooku, důkladně nachcípaná a potící se. Mimochodem, nevěřili byste, jak dobře se potí u Avengers. Přisuzuju to Tonymu, ehm. Krom normálních Avengers jsem koukala ještě na ty kreslený, seriálový a pár dalších věcí... Což vás ale dost pravděpodobně nezajímá, pročež už zmlknu a... No, nechám vás vrhnout se na kapitolu, hádám... =D

Tony se přehraboval už ve zhruba desáté zásuvce a jeho frustrace rostla s každou další, kterou otevřel. Lokiho pobavení stoupalo přímou úměrou a Tonymu nijak zvlášť nepomáhalo, právě naopak.
„Pane?“ ozval se Jarvis.
„ANO?“ zavrčel Tony, když zabouchl desátou zásuvku.
„Doktor Banner stojí za dveřmi.“
„Pusť ho dál. Ale možná to bude zbytečný. Žádnej experiment nebude, pokud se mi nepovede najít ty zatracený sledovací zařízení!“
„Sledovací zařízení?“ zeptal se Bruce. „Myslíš ty svoje miniaturní štěnice k připnutí na oblečení? Co máte v plánu, proboha?“
„Zcela očividně nic,“ konstatoval Loki. „Starku, tvá naprostá neorganizovanost je-“
„Ticho tam!“ frkl Tony.
Bruce se pobaveně usmál, přešel ke stolu, ke kterému se Tony při svém pátrání ani nepřiblížil, a bez váhání otevřel první šuple. Vzápětí zvedl ruku s malou stříbrnou krabičkou.
„Další otázky?“ zeptal se.
Loki vyprskl smíchy.
„Fajn. Chápu. Jsem idiot, co neví, kde co má ve vlastní dílně,“ vzdychl Tony. „Hlavně, jestli se bavíš.“
„Skvěle, Starku,“ zaculil se Loki.
Tony se pokusil tvářit nakvašeně, ale při pohledu na Lokiho rozesmátou tvář začaly i koutky jeho rtů cukat směrem nahoru, jakkoli se jim v tom pokoušel zabránit.
„Ach, tak fajn,“ zvedl oči v sloup. „Bruci, dej mi tu krabičku. Loki, budeš se přenášet v tomhle, nebo se ještě chceš magicky převlíknout? Myslím, že dneska není tak docela teplo, na druhou stranu, tobě to asi ani moc nevadí, takže... Jo, takhle to taky jde. Je milý, že sis nevzal helmu, to už by bylo trochu moc.“
„Helma je součástí slavnostní zbroje a zbroje do bitvy. Tohle je oděv pro běžný den,“ ušklíbl se Loki a dlaní přejel po vzoru tvořeném proužky kůže, který měl na břiše. „Můžeš si všimnout, že ani nemá plášť.“
„Jasně. Jak jsem to mohl přehlédnout,“ ušklíbl se Tony. „Dobře, tak hele, tady je miništěnice, díky který přesně uvidím, kde jsi. Předpokládám, že ti ji prostě přidělám někam na oblečení. Takže... Kde ti nezničím image?“
„Kdekoli. Má magie ji snadno zakryje.“
„Jistě. Jak jinak,“ ušklíbl se Tony a připevnil drobný černý předmět připomínající maličkou sponku na Lokiho límeček. Vzápětí štěnice zmizela.
„Nechcete mi vy dva vysvětlit, co že máte v plánu?“ zeptal se Bruce.
„Jen drobný experiment, zlato,“ otočil se na něj Tony. „Jak víme, já a Loki se od sebe nemůžeme pořádně vzdálit, ale poslední dobou se to už začalo lepšit. Loki si myslí, že teď už to půjde docela rychle. Každopádně chceme zjistit, jak moc daleko od sebe můžeme teď. A rád bych taky vysledoval, jak moc rychle ta povolená vzdálenost poroste. Je vždycky lepší mít přehled. Navíc bych na základě těch údajů snad mohl zjistit, kdy bude Loki moct cestovat mezi světy, aniž by nás to oba zabilo.“
„Tony, to je na tebe až podezřele zodpovědný přístup,“ ušklíbl se Bruce. „A na co tu jsem já?“
„Loki se bude desetimílovými skoky vzdalovat. Budeme pozorovat, jak nás to oba ovlivňuje. Ale je možný, že po jednom z těch skoků se dostaví dost nepříjemný efekty a...“
„Je možné, že prostě omdlíš, a potřebuješ někoho, kdo tě případně probere.“
„Bruci, ty jsi mi vždycky rozuměl nejlíp ze všech.“
„Tvé duševní dvojče by si to mohlo brát osobně,“ kývl Bruce směrem k Lokimu.
„Ále, on to přežije,“ mávl Tony rukou. „Tak co, Lolo? Připravenej na experiment? Nezapomeň si komunikátor. Já vím, já vím, nemám ti říkat Lolo. Tak co, Lolito?“
Loki se zhluboka nadechl a upřel pohled do stropu. Zdálo se, jako by v duchu počítal. Velmi pomalu počítal.
„Jsem připraven, Starku. A jen pro tvou informaci, tu narážku chápu.“
„A jejda.“
„Jejda, Starku,“ přikývl Loki. „A věř mi, že za ni budeš trpět. Později.“
„Nasypeš mi sůl do kafe?“ pozvedl Tony obočí. „Každopádně, až se ti bude chtít, můžeš začít a udělat první skok. Nezapomeň, zkus, aby to bylo deset-“
Místo, které ještě před okamžikem obýval Loki, bylo během jediného mrknutí oka prázdné.
„-mil,“ dokončil Tony.
Začínala ho bolet hlava.

„Dobře, Lolo, jsme na šedesáti.“
„Ano. A já musím říct, že už začínám zažívat skutečně velice nepříjemné pocity. Bolí mě hlava, srdce mi buší, začínám mít trochu rozostřené vidění. Dýchání je ztížené.“
Loki zavřel oči. Ve sluchátku v jeho uchu se ozval Tonyho hlas.
„Mně to říkat nemusíš, jsem na tom stejně. Jen se mi hlava už dost točí.“
„Dobře. Vracím se.“
„Nic takovýho, kotě. Myslíš, že to zvládneš o patnáct?“
„Starku, ty ses musel naprosto-“
„No tak, Lolito. Zaokrouhlíme to na pětasedmdesát, co ty na to?“
„Že na pětasedmsesát se nezaokrouhluje,“ zavrčel Loki.
„Ale je to třičtvrtě ze stovky. Patnáct mil. To zvládneme. Pak se vrátíš.“
„Starku...“
„A odpusť si toho Starka. A ten naštvanej pocit, nemysli si, že jen proto, že nestojíš vedle mě, necejtím, že bys mě v tuhle chvíli nejradši uškrtil. Patnáct mil, Lolo. Udělej to pro vědu.“
„Dobře. Ale ať tě Bruce hlídá, než se stihnu vrátit.“
„A to jako proč?“
„Protože jsem si naprosto jistý tím, že když se přenesu o patnáct mil dál, tak omdlíš, drahý Anthony. A mimochodem, pro případ, že bych omdlel i já, zařiď, ať tě naloží do letounu a vydají se směrem ke mně.“
„Slyšíš, Brucie? Pokud to s ním sekne, dostaňte mě k němu, protože to ho uzdraví. Není to romantický?“
„Přesouvám se o patnáct mil, Starku.“
A Loki zmizel.

Objevil se na silnici uprostřed ničeho a okamžitě padl na kolena. Srdce mu hrozilo proskočit hrudníkem, každý nádech bolel a hlava se mu točila.
„Starku?“ zamumlal.
„Sesul se k zemi,“ odpověděl Bruce. „Netrefil ses, mimochodem, je to čtyřiasedmdesát mil.“
„To je mi... vcelku jedno,“ odsekl s námahou Loki. „Myslím, že moje magie mě dál nepustila z nějakého důvodu. Dejte mi... minutu, zkusím se vzpamatovat. Pak se vrátím.“
Loki upřel oči na silnici před sebou a zvedl ruku, aby vypnul komunikátor. Teď už nebude potřeba. Snažil se zhluboka dýchat a překonat nevolnost. Natolik se na to soustředil, že si zpočátku ani nevšiml toho, že vedle něj stojí ženská postava ve vysokých zelených botách a podezřele těsném oblečení stejné barvy.
„Tony Stark,“ pronesla medovým hlasem. „Ani se mi tomu nechtělo věřit, když jsem své kouzlo lásky vycítila na něm. Gratuluji, Loki. Nemohl sis pro sebe přát lepší spřízněnou duši.“
Loki se neobtěžoval ani zvednout hlavu.
„Amoro...“
„Neboj. Nikomu jsem to neřekla. Zatím. Předpokládám, že se z tebe nestal čestný člen Avengers, že?“
„Nikdy,“ frkl Loki.
„Výborně. Tak jak se ti daří? Vyrovnáváš se s tím, že ho nemůžeš zabít? A jak se má tvůj bratr? Kdyby to s ním bylo moc k nevydržení, víš, že ho od tebe mileráda... převezmu.“
Teď zvedl hlavu a zadíval se jí přímo do očí.
„Zítra večer. V devět hodin. V mém bytě.“
Zavřel oči a zmizel.

Objevil se vkleče vedle gauče, na kterém v bezvědomí ležel Tony. Zhluboka se nadechl a položil hlavu na vynálezcovo rameno. Měl neodbytný pocit, že mu potřebuje být co nejblíž.
„Všechno v pořádku, Loki?“ zeptal se Bruce.
„Ano, Bruci,“ zamumlal Loki. „Už je mi mnohem lépe. Jen potřebuji... chvilku. Ale kdybys byl tak hodný a donesl nám něco sladkého k pití, budu ti vděčný. A Stark také, až se probere.“
„Jasně. Hned jsem tady,“ kývl Bruce.
Jakmile se za doktorem zavřely dveře, Tonyho dosud z gauče svěšená ruka se pohnula a objala Lokiho kolem ramen.
„Promiň,“ zamumlal vynálezce. „Těch posledních patnáct mil byl fakt blbej nápad...“