Spojení - Kapitola 23

Nazdárek, jak se máte? Já vás varovala, že příští kapitola bude za trochu delší dobu. No jo, prostě jsem fakt neměla chuť a náladu ji sem házet. Což možná byla menší strategická chybka, vzhledem k tomu, že vaše komentáře mi obvykle dost zvednou náladu. Ale, no... Stalo se. Upřímně jsem zvědavá, jestli mě s touhle kapitolou náhodou nepošlete do háje. Já sama s ní nejsem stoprocentně spokojená, ale někomu se možná nebude líbit spíš obsah než forma. No, uvidíme, nebudu předbíhat. Prostě to zkuste... =D

„Do prdele, co je tohle za magora?!“ štěkl Clint, když v dálce uviděl další výbuch. „Jen TAK vyhazovat domy do vzduchu, to není NORMÁLNÍ!“
„Málokdo z těch, proti kterým bojujete, je normální, agente,“ konstatoval Loki, momentálně iluzí maskovaný za naprosto obyčejného agenta SHELDu.
„Jo, ty jsi zářnej příklad,“ frkl Clint. „Ale co tímhle sleduje? Vážně.“
„Jak to mám vědět? Ani netušíme, kdo za tím stojí,“ kousl se Loki do rtu. „Možná je to někdo úplně nový. Možná je to prostě jen šílenec. Nebo několik šílenců. Nikdo nemůže rozmístit bomby do tolika domů v New Yorku a-“
„Tak jo, lidi,“ ozval se oběma ve sluchátku, které měl každý v uchu, Tonyho hlas. „Oficiálně potvrzuju, že ty bomby nemají žádnej nouzovej vypínač, kterým by se daly na poslední chvíli zastavit. Taky se do nich nedá nijak rychle dostat, takže přestřihávání drátů nepadá v úvahu. Mimochodem, budu potřebovat natřít oblek.“
„Starku, děláš si ze mě legraci?“ vytřeštil Loki oči. „Byl jsi blízko toho výbuchu, co jsme teď viděli? Jak moc šílený jsi?“
„Loki, Loki, Loki,“ zasmál se Tony. „Myslel jsem, že jsme si ujasnili, že když se vedle mě každý ráno probouzíš, není správný, když mi neříkáš křestním jménem...“
„Zatraceně, Tony, jsou věci, co nechci slyšet!“ zaskučel Clint.
„Nemáte CO slyšet, agente,“ zvedl Loki oči v sloup. „Starku, už náš útočník oznámil, kde vybuchne další bomba?“
„Ne. A i kdyby, jediný, co můžeme dělat, je pokusit se evakuovat bezprostřední okolí, protože s těma zatracenejma bombama prostě nic nezmůžeme.“
„Nemůže jich být už tolik,“ řekl Steve. „Už jsem naprosto ztratil přehled, kolik jich BYLO, ale-“
„Sedmnáct,“ oznámila Natasha.
„Tony, hádám, že kdyby se nám podařilo včas najít další, nehodláš si opakovat svůj kaskadérský kousek a dostat ji někam, kde nikomu neublíží?“
„Bingo, Kapitáne. Upřímně, asi by stejně nebylo kam. Nějak teď nemám k dispozici vhodnej mimozemskej portál.“
„Loki? Ty bys nemohl... použít magii?“
„Rozhodně nemohu tu bombu nikam přenést, pokud se ptáš na tohle, Kapitáne. Dost pravděpodobně bych tím způsobil její výbuch, který by mě okamžitě zabil. Mohl bych ji zkusit zastavit, ale obávám se, že se mi to nepodaří dost rychle.“
„Zatraceně.“
„Steve, odkdy KLEJEŠ?“ ozvala se zhrozená Natasha.
„Právě jsem začal. Člověk musí všechno někdy udělat poprvé.“
„A tohle není zdaleka poslední poprvé, co tě ještě čeká.“
„TONY!“
Barton zvedl oči v sloup a zavrtěl hlavou. Loki, respektive obličej neznámého obyčejného agenta, se ušklíbl.

O pět minut později pořád čekali, každý na jiném místě ve městě, až se jim ozve útočník a oznámí jim umístění další bomby. Zatím to tak udělal pokaždé. Že by ta sedmnáctá byla poslední?
„Mám ji,“ ozvala se náhle Natasha. „Ale do výbuchu zbývá čtyřicet sekund.“
„Prosím?“ vytřeštil Clint oči.
„Pětatřicet.“
„To nemyslíš vážně. Vypadni odtamtud!“
„Jsem v jedenáctém patře. Nemám nejmenší šanci dostat se pryč.“
„K oknu. Hned!“ ozval se Tony. „Jsem na cestě. Jdi k oknu a až ti řeknu, SKOČ!“
Loki zavřel oči. Cítil Tonyho strach, ale to nebylo nic proti čiré hrůze, kterou VIDĚL v Clintově tváři. Nechtěl to vidět.
„Jestli máš dolet víc než dvacet sekund, rovnou to vzdej, Tony.“
„Natasho,“ oslovil ji Steve.
„Nat...“ vydechl Clint.
„Říkám ti, abys hned šla k oknu. Kurva, Jayi, šlápni trochu na plyn!“
„Máš šanci se sem dostat?“
„Ne.“
„Tak se nesnaž. To je dobrý Tony. To je dobrý.“
„Nat, prosím,“ zašeptal Clint.
„Deset. Myslím, že tohle je asi sbohem.“
„Ne. Ne, Nat, prosím!“
„Omlouvám se, Clinte.“
„NAT!“
„Miluju tě.“
Barton rezignovaně zavřel oči.
„A já tebe...“
Skoro vzápětí vybuchla budova jen několik stovek metrů od něj.
Trvalo mu dalších několik vteřin, než mu došlo, že na střeše, na které stojí, se náhle ozývá hlasité a zcela zjevně ženské dýchání. Prudce otočil hlavu.
Natasha seděla na zemi a zády se opírala o zídku. Oči měla pevně zavřené a celá se třásla.
Vedle ní seděl Loki, ne maskovaný iluzí, ale ve své obvyklé podobě. A svíral zrzčino rameno.
„To nic,“ říkal právě tiše. „Nevolnost je běžný efekt přenosu, když na něj někdo není zvyklý. Přejde to, bez obav.“
„N-Nat?“ vypravil ze sebe Clint.
„Hawkeyei?“ ozval se Kapitán. „Co se stalo?!“
„Mám ji,“ oznámil Loki. „Bylo to těsné, málem jsem ji nedokázal najít včas a přenést se s ní zpátky. Ale mám ji. Bude v pořádku.“
„Chceš mi říct, že ses přenesl do baráku, co měl během pár vteřin vyletět do vzduchu?“ frkl Tony. „Jak moc šílenej jsi?!“
„Tak, jak jen to jde?“ pozvedl Loki obočí.
Iron Man přistál na střeše přesně v okamžiku, kdy Clint padl na kolena vedle zrzky. Nedostal ze sebe už ani slovo, jen zíral.
A držel ji za ruku.

„Jsme doma, Kapitáne. Uložíme Nat do postele a já se s letounem vrátím k vám. Jak je na tom Tony?“
„Bolest hlavy, ale dá se to vydržet,“ odpověděl Iron Man. „A bez urážky, Clinte, ale nemyslím si, že budeme tak nutně potřebovat odvoz. Jsme na MANHATTANU, proboha, a jediná osoba, co nemůže lítat, je Steve, a ten si může chytit taxíka.“
„Samozřejmě, Starku, protože taxi se snadno dostane přes všechny ty trosky v ulicích. A co Bruce? Bude skákat radostí, když mu hned po přeměně zpět v člověka oznámíš, že může domů dojít pěšky. Dost možná ho to trochu naštve. A předem tě upozorňuji, že JÁ tě z chodníku seškrabávat nebudu.“
„To po tobě taky nikdo nechce, Princezno,“ frkl Tony. „Fajn, Clinte, vrať se s letounem. A upřímně doufám, že ta bomba před minutou byla poslední, protože to přestává bejt vtipný. Thor pod tím barákem málem zůstal.“
„Dejte mi deset minut,“ zamumlal Clint.
Loki se sklonil a zvedl pořád značně bledou Natashu do náruče.
„A nechci slyšet ani slovo o tom, že bys mohla jít sama,“ konstatoval. „První přenosy bývají nesnesitelné i pro Ásgarďany, zejména když sami nemají magii. Když jsem se JÁ poprvé přenesl, a to jen z jednoho pokoje do druhého, vzápětí jsem pozvracel koberec. Musím konstatovat, že se ještě držíš značně obdivuhodně, Natasho.“
„Díky, tomu říkám poklona,“ ušklíbla se. „Ale asi bys se mnou neměl flirtovat, Clint by se mohl naštvat...“

Natashin obličej měl prakticky stejnu barvu jako bílý polštář, na kterém její hlava ležela. V horizontální poloze se jí zvedal žaludek málem víc než vsedě. Neodvážila se ani otevřít oči.
„Loki?“ zamumlala. „Můžu tě o něco poprosit?“
„Samozřejmě. Chceš vodu? Nebo něco k jídlu?“
„Chci spát. Je mi zle. Loki, slibuju, že o tom neřeknu Clintovi ani slovo, ale...“
„Dobře. Bude to naše malé tajemství,“ pousmál se Loki a zvedl ruku.
„Mimochodem,“ řekla Natasha těsně předtím, než se prsty dotkl jejího čela. „Už ti poděkoval?“
„Nechal mě, abych tě hlídal. Myslím, že většího uznání se mi od něj nedostane.“
Pak Natasha usnula.