Spojení - Kapitola 8

Doufám, že přijmete mou upřímnou omluvu za to, že mi dodání další kapitoly trvalo tak dlouho. (Hele, furt to tu zanedbávám míň než hlavní blog, a to je teda něco.) Musím přiznat, že mi fakt udělalo radost, že se po kapitole taky někdo shání, protože to jsem teda fakt nečekala. =D Od středy to tu snad bude zase vypadat aspoň trochu normálně. Do tý doby, no... Za to, že na blogování kašlu, můžete poděkovat kolegovi Z., v jehož skriptech momentálně ležím. Což vás ale vůbec nezajímá, pročež bez dalšího zdržování... Další kapitola!

„Myslím, že nechápeš jednu zásadní věc, Loki. Tohle je MOJE věž.“
„A já se ti ji snad pokusil sebrat, Starku?“
„MOJE věž. MŮJ domov. JÁ jsem tady pán!“
„Očekáváš, že se ti budu klanět, když tě uvidím? Nebo snad salutovat? Taky můžu padnout na kolena, kdybys na tom trval.“
„Ty se BAVÍŠ!“
„Přímo báječně. Ale ten tvůj vztek mi to... trochu kazí.“
„MOJE VĚŽ, Loki!“
„Promiň, ale pokud sis nevšiml, už klečím.“
„Ne, Loki, ty sedíš na zemi mezi tunou knížek!“
„To je skoro totéž.“
„Já se ti jen snažím říct, že na tohle NEMÁŠ PRÁVO!“
„Starku, byl bys tak laskav a přestal křičet? Prasknou mi z tebe ušní bubínky...“
„Ani omylem nepřestanu křičet! Ne dokud nepochopíš, že JÁ jsem ten, kdo rozhoduje o tom, co se tu bude dít. A hlavně, o tom, co JÁ budu dělat!“
„Ale já ti v tom rozhodování přeci nebráním.“
„Ne? A to včera bylo CO?“
„To mě jen tvoje přemýšlení nenechalo spát. Musel jsem s tím něco udělat.“
„Nemůžeš jen tak chodit a magicky uspávat lidi, zatraceně!“
„Uspal jsem jen jednoho. Tebe. A o tom, že jsi člověk, by se v danou chvíli taky dalo pochybovat, vypadal jsi děsivě. A jen o moment dřív jsi měl nohy na polštáři a hlavu u nohou postele, ukaž mi jednoho ČLOVĚKA, který by tak spal.“
„Já ale nespal. Pokud si dobře vzpomínám, v tom byl právě ten problém!“
„Jsem rád, že to uznáváš.“
„Nic neuznávám! Do prdele, Loki-“
„Tomu jsem se právě snažil zabránit. Protože doufám, že si vzpomínáš i na to, jak nepříznivý vliv na tebe v tu chvíli mělo Amořino kouzlo.“
U dveří obývacího pokoje se ozvalo odkašlání.
Tony (momentálně se opírající o barový pult, kterým pro jistotu vybavil všechna obytná podlaží) i Loki (sedící na zemi před velkou otevřenou knihou) se otočili příslušným směrem.
„Ano, Thore?“ pozvedl Loki obočí.
„Nechci nějak... rušit váš rozhovor,“ oznámil Thor, jako obvykle oblečený po midgardsku, do džín a trička.
„Ne? Tak proč si odkašláváš až po třech minutách, co tam stojíš?“ ušklíbl se Loki. „Že by proto, že náš ROZHOVOR začal nabírat pro tebe ne zrovna příjemný směr? Nemusíš se bát. Mužnost tvého... bratra ve zbrani nebyla nijak zpochybněna. Ani ta moje.“
„To jsem si ani nemyslel,“ zavrtěl Thor hlavou.
„To je dobře,“ frkl Tony. „Protože to dřív budou prasata lítat, než se já poddám tomu Amořinu kouzlu. Protože LOKI si jistě pamatuje, že na mě mělo vliv jen malou chvilku, než se mi ho povedlo překonat.“
„Ano. Ano, to musím uznat,“ kývl Loki, než se sklonil zpátky nad knížkou. „Máš skutečně pozoruhodnou odolnost. Předpokládám, že Amořin úmysl byl ten, aby ses na mě vrhl, jakmile mě uvidíš. Buď se ve svých kouzlech značně zhoršila, nebo na tebe správně nefunguje. Ať je to jakkoli, jsem za to rád. Nemohl bych se soustředit na práci, kdyby ses mě pokoušel neustále svádět.“
„Možná bych aspoň neměl skoro permanentní chuť tě uškrtit,“ vzdychl Tony. „Každopádně, nemůžeme se aspoň dohodnout na tom, že už žádný uspávání proti mojí vůli?“
„Hm?“ vzhlédl Loki od konkrétního místa ve spisu. „Ach. Jistě. Jak je libo.“
Thor zatím vyrazil ode dveří a o moment později se pohodlně usadil na gauč.
„Našel jsi něco, bratře?“ zeptal se.
„Pořád něco nacházím. Ale zatím nic, co by nám pomohlo vyřešit náš problém,“ zavrtěl Loki hlavou. „Jsou tu různé detaily o duševním spojení, ale nic o tom, jak ho zrušit, nebo jak aspoň potlačit jeho efekty. Jistě, pátrám teprve druhý den. Předpokládám, že než pročtu všechno, bude to trvat týdny.“
„Týdny?!“ vytřeštil Tony oči. „To nemyslíš vážně! Chceš mi říct, že tu budeš trčet týdny? Že já se na tebe budu muset týdny koukat? Že se týdny budu muset...“
Miliardář zmlkl a mávl rukou.
„Starku?“ zamračil se Loki.
„Nic. To nic,“ řekl Tony.
„Cítím tvé... rozpaky?“
„Hele, tohle musí vážně přestat. Tohle... pojmenovávání emocí. Jasno? Vůbec se mi to nelíbí. A nechci o svejch rozpacích mluvit. Jasno?“
„Dobrá,“ pokrčil Loki rameny. „Potřebuješ ještě něco?“
„Máme jasno v tom, že mě nebudeš uspávat, když o to nepožádám?“
„Ano, Starku, máme jasno.“
„Fajn,“ kývl Tony. „V tom případě asi už nic. Kdybys mě snad potřeboval, budu v dílně. Řekni Jarvisovi, že mě sháníš, a on mě informuje.“
„Bez obav, Starku, rozhodně tě potřebovat nebudu.“
„Výborně. Tak si užij to svoje... luštění starejch run, nebo co to vlastně je,“ vzdychl Tony a vykročil směrem k výtahu. „Měj se, Thore.“
„Přijdeš dnes na filmový večer?“ zeptal se blonďatý bůh. „Myslím, že dnes vybírá film Kapitán.“
„Díky, to si rád nechám ujít,“ ušklíbl se Tony. Dveře výtahu se za ním zavřely.
Několik vteřin bylo v místnosti ticho. Pak se Thor zhluboka nadechl.
„Loki?“ oslovil svého bratra.
„Já vím. I když netuším, proč to necítím,“ ošil se Loki. „Ale jestli sis TY všiml, že s tím má potíže...“
„I když tomu možná nevěříš, Loki, já nejsem idiot.“
Loki se pousmál a otočil hlavu, aby na bratra viděl.
„Ne. Ne, nejsi,“ zamumlal. „To Amořino kouzlo na něj má vliv. Ne takový, jako by mít mělo, ale... Stark se rozhodně cítí velice mizerně.“
„A jak jsi na tom ty?“ zeptal se Thor. „Musí to být... nepříjemné.“
„Mé duševní dvojče je Midgarďan, co skoro nikdy nemlčí. Jsem kvůli tomu prakticky uvězněný ve věži plné lidí, kteří mě povětšinou ještě nedávno považovali za nepřítele, i když jsem jim v tu dobu svým způsobem zachraňoval životy. Samozřejmě, ne zcela z vlastní vůle, ale... Dělal jsem to. A co víc, musím trávit celé dny na podlaží, kde se pohybuje ten největší osel v celém vesmíru, který o mně pořád mluví jako o svém bratrovi, i když moc dobře ví, že jím nejsem. Jak jsem na tom? Úplná Valhalla, Thore.“
Blonďák se široce usmál a zvedl se, jen aby se mohl posadit vedle Lokiho a položit ruku na jeho rameno.
„Když jsem včera ráno dorazil, zeptal ses mě, jestli mi budeš překážet v obývacím pokoji,“ konstatoval.
„Naznačuješ snad, že chci trávit čas v tvojí přítomnosti, BRATŘE?“ frkl Loki, ale koutky jeho úst neovladatelně cukaly směrem nahoru.
„To bych si nikdy nedovolil.“
„Výborně. A teď... Myslíš, že by ses mohl zvednout? Ten spis, na kterém sedíš, je starý víc než pět tisíc let. Myslím, že si nezaslouží být lisován pod zadnicí boha hromu.“