Spojení - Kapitola 6

Já vím, já vím, slíbila jsem tu kapitolu fanfikce na včerejšek, a někdo na ni dost možná už i docela nedočkavě čeká. Ale včera jsem zkrátka nějak zapomněla (kdo mě zná, vím, jak krátkou paměť někdy dokážu mít), dneska jsem strávila značnou část dne nad povinnou četbou... Ehm, jo, už si ty kecy odpouštím. Podstatné je, že kapitola je tady. A víte co? Už se konečně pohneme do dalšího dne... =D

„Dobré ráno, pane. Je polojasno, venkovní teplota-“
„Ticho!“
Tony se na posteli prudce posadil, zaskučel a dlaněmi si sevřel hlavu.
Jestli si předchozího dne myslel, že se to údajné divné spojení ještě zcela nenavázalo, teď si tím byl absolutně jistý. Stejně jako si byl jistý tím, že TEĎ už navázané bylo. Nedokázal si totiž představit, jak by to, co cítil, mohlo být ještě silnější.
Měl pocit, jako by snad žádná emoce nebyla jeho vlastní. Bylo tu zoufalství a vztek a podrážděnost a...
No dobře, začínaly to být i jeho pocity. Ale původně nebyly.
„Thor,“ vydechl. „Už se vrátil?“
„Bohužel, pane, zatím ne.“
Tony odhrnul přikrývku a pomalu se zvedl z postele.
„A Loki?“
„Pan Laufeyson sedí v obývacím pokoji pana Odinsona. Nepohnul se už třiadvacet minut a sedmačtyřicet sekund.“
„Výborně.“ Tony se doploužil do šatníku. Věděl, že by si nejspíš nejdřív měl dát sprchu, ale nedalo se říct, že by na to měl energii. „Jayi, řekni mu, ať je tak hodnej a pohne se do MÝHO obýváku, ano?“
„Samozřejmě, pane.“

Přesně o tři minuty později vcházel Tony do svého obývacího pokoje, na sobě džíny a černý nátělník (neboli oblečení, co bylo v šatníku nejblíž), a vážně se snažil tvářit, že je vše v naprostém pořádku.
Nechal toho v okamžiku, kdy jeho pohled padl na Lokiho, který se choulil v křesle, prsty obou rukou zabořené do rozcuchaných černých vlasů, oblečený jen do černých džínů a modrého trička, které nepochybně už zažilo lepší časy.
„Drink?“ zeptal se Tony.
„Kdybys měl něco, co by mě dokázalo okamžitě dostat do stavu bezvědomí, tak ano, prosím.“
„Pokud můžu soudit podle Thorovy výdrže, nic takovýho tu nevedeme. Promiň.“
„A něco, co mi aspoň TROCHU ovlivní mysl? K lepšímu, pokud možno.“
„No, když tak o tom uvažuju...“
Loki zaskučel.
„V tom případě bych si dal džus. Pomerančový. Prosím.“
„Ehm... Jo. Jarvisi?“
„Dílem náhody jsou to právě dva dny, co vás pan Rogers přiměl doplnit do vaší lednice některé zdravější potraviny, včetně pomerančového džusu. I když musím konstatovat, že je s podivem, že jste do něj ještě nenalil vodku, pane.“
„Taky si říkám,“ kývl Tony a pomalu vykročil směrem k baru. „Takže hádám, že i naše Ásgardský princátko se dneska cejtí trochu pod psa.“
„Víš přesně, jak se cítím,“ zavrčel Loki. „Ach, Norny... Dalo se to snést, dokud jsi spal, to jsem cítil jen takovou... slabou ozvěnu emocí ze tvých snů. Ale jakmile ses probudil... Ten šok, ten zmatek, ten moment, kdy ti to všechno DOŠLO...“
„Věř mi, že to není nic proti tomu, když se vzbudíš a to první, co vnímáš, je to, že někdo, kdo NENÍ ty, ale je v tvojí hlavě, je příšerně naštvanej.“
„A ty se mi DIVÍŠ?“ zvedl Loki hlavu a konečně vymotal prsty ze svých vlasů. „Starku... Obvykle nepřiznávám, že něco nezvládám, ale teď to přiznám klidně.“
„Hej. A co mám říkat já? Můj ubohej smrtelnej mozeček není na tyhle věci stavěnej!“ ohradil se Tony, zatímco, k vlastnímu překvapení, lil pomerančový džus hned do dvou skleniček. Kdy přesně se rozhodl, že si nedá skotskou?
„Myslím, že tvůj mozek je na to stavěný lépe než ten můj,“ vzdychl Loki. „Já tak dlouho ignoroval vlastní emoce, že teď nevím, jak se vypořádat s těmi tvými...“
Tony ucítil šok ve stejnou chvíli, kdy uviděl Lokiho prudce zamrkat.
„Nech mě hádat. Ta divná upřímnost se taky nějakým způsobem váže k tomu zatracenýmu spojení, co?“
„Ano, myslím, že ano,“ kývl Loki. „A dovol, abych řekl, že se mi to ani trochu nelíbí.“
„Klid. To ani mně.“ Tony postavil na konferenční stolek jednu ze skleniček, a s tou druhou v ruce se posadil na gauč. „Ale zlepší se to, ne? Chci říct... nemůže to bejt pořád tak příšerně silný. Teď cítím prakticky VŠECHNO. Vlastně mám neodbytnej pocit, že právě teď tě něco svědí na rameni a štve tě to, takže se laskavě podrbej, nebo přísahám, že z toho zešílím!“
„Ano, upřímně doufám, že se to zlepší,“ kousl se Loki do rtu, zatímco váhavě zvedl pravou ruku a poškrábal se na levém rameni. Pak se natáhl pro svou skleničku. „Tohle totiž začíná být skutečně nesnesitelné. A nepij ten džus, když ti nechutná.“
„Ne, že by mi nechutnal, jen jsem ho dlouho neměl, musím si zase zvyknout na tu...“ Tony se zhluboka nadechl. „Jo. Naprosto nesnesitelný.“
„A co víc, můj BRATR-“
Loki náhle zmlkl a zadíval se na terasu. Pokud si to Tony jen nenamlouval, ve vzduchu bylo náhle cítit mírné elektrické napětí. Vzápětí se objevil sloup barevného světla, na který si Tony za poslední měsíce kupodivu už poměrně zvykl.
„Myslím, že tvůj bratr právě dorazil,“ konstatoval Tony, i když to vůbec nebylo nutné.
Netrvalo dlouho, než veškeré světelné efekty zmizely a na terase zůstal jen Thor. V rukou držel velkou dřevěnou bednu.
„A zdá se, že splnil svůj úkol,“ pokýval Loki. „Jak dobře se mu to podařilo... To uvidíme.“

Výtah zastavil v Thorově patře. Dveře se pomalu otevřely, na Tonyho vkus až moc pomalu.
Lokiho miliardář spatřil hned v okamžiku, kdy z výtahu vystoupil. Bůh seděl na zemi uprostřed obývacího pokoje, kolem sebe rozložené v kůži vázané knihy různých velikostí, a momentálně tupě zíral před sebe.
„Jsi unavenej,“ konstatoval Tony. „Otupělej. A frustrovanej. Správně?“
„Velice správně,“ zavrčel Loki. „A ty doufáš, že se ti podaří zlepšit mi náladu. Promiň, Starku, ale to je předem prohraná bitva.“
„Mám tu oběd,“ konstatoval Tony a zvedl dvě velké krabice, které svíral v rukou. „Pizza. Vzhledem k tomu, že jsi nepřišel dolů do společnýho patra na jídlo.“
„Netušil jsem, že k tomu mám svolení. Nerad bych vyvolal další roztržku.“
„Kdybys nekecal. Nic by ti neudělalo větší radost. A hele, Clint už netrucuje a Steve se rozhodl, že Fury měl dobrej důvod nám o tobě neříct, takže je všechno v pořádku. I když uznávám, že by tě asi celkově neviděli moc rádi, dobře. Takže... Pizzu?“
„Máš žampionovou?“ zeptal se Loki.
„Ehm... Dobře, tohle spojení začíná bejt vážně extrémně děsivý. Protože... Nebudeš tomu věřit, ale NĚCO mi říkalo, že přesně tu bys chtěl.“ Tony přešel ke konferenčnímu stolku a odložil na něj obě krabice. „Tak se pojď najíst. A řekni mi, jak jde výzkum.“
„Mizerně,“ vzdychl Loki, zatímco se zvedal na nohy. „Zatím se snažím z těch spisů vyčíst co možná nejvíc způsobů, jak nás to ovlivní, jak se bude to pouto vyvíjet... A to, co zjišťuji, mě poněkud děsí.“
„Poslouchám,“ zamračil se Tony.
„Ještě nemáš co. Myslím, že zatím bude lepší, když si svá zjištění nechám pro sebe. Momentálně ty informace nedávají nejlepší smysl ani MNĚ. Až si udělám ucelený obrázek, slibuji, že ti všechno řeknu.“
„Fajn,“ kývl Tony. „Možná je lepší si neuvědomovat, v jak moc velkým průšvihu jsme, co?“
„Vlastně... Ano.“ Loki otevřel krabici se svou pizzou a bez zaváhání či postěžování si na absenci talířů a příboru (což bylo přesně to, co od něj Tony čekal) vzal jeden kousek do ruky. „Kéž bych to jen mohl taky všechno tak snadno ignorovat.“
„No,“ ušklíbl se Tony, „jestli si myslíš, že je to pro mě nějak SNADNÝ, tak jsi fakt na velkým omylu, Sněhurko...“