Ach jo, ach jo, ach jo

Tak jo. Asi nejsem schopná tenhle blog udržovat. Zase se mi do něj pěknejch pár dní nechtělo. No nic, to se stává, že jo. Že jo?

Report z MoRu, respektive krátkej článek, vám neslíbím, ale ani netvrdím, že nebude. Všechno se uvidí podle toho, jak se mi ještě bude chtít. Momentálně nějak nemám psavý období. Já vím, že až v pondělí zveřejním literární deníček, dáte mi tohle prohlášení nejspíš sežrat. Ale potíž je v tom, že já momentálně nepíšu proto, že by mě to kdovíjak bavilo, ale prostě proto, že je to povinnost. Ale zas si nemyslete, že mě to přímo NEBAVÍ. Mám k tomu nějak neutrální postoj. Prostě taková práce, no. Jsem si jistá, že někde hluboko uvnitř mě to velice baví. Někde.

Dneska mám taky dost dobrou motivaci psát, a to sice skutečnost, že v Brně hraje Alice Cooper a já sedím doma na prdeli a nejsem tam, protože si to prostě nemůžu dovolit. Takže tu sedím, poslouchám playlist podle koncertního setlistu a píšu, abych se mohla stát slavnou, měla desítky tisíc měsíčně na honorářích a už si nemusela nechat utíkat věci jen proto, že nemám prachy.

Tak, teď se všichni hezky zasmějeme tomuto podařenému vtípku. Víme, že to se nestane. Možná kdybych ty svoje upíry v minulý knížce trochu přitřpytila. Teda, ty, co se netřpytí. Takže všechny kromě Marka na tom halloweenským večírku, na kterým na sebe nasypal třpytky a balil děvčata (a chlapce) na svoje zuby a zmučenou duši. Buzerant zatracenej.

Ne, já vím, buzerant je v týhle knížce.

Ne, že bych právě usilovně nepracovala na kapitole Patrika a Lukáše. Hele, k čemu jinýmu bych mohla mít jako doporovod právě Alice Coopera?

Asi bych vás neměla otravovat svejma krajně zmatenejma kecama. Takže radši končím. A jdu psát.

Víte, ať je ze mě hvězda. Hvězda literatury pro buzničky.

Kdy že má nastat ten obávanej stav, kdy 'hetero lidi budou divný a buzny budou ve většině'? Doufám, že hodně brzo...