Nic moc. Spíš nic, než moc...

Poslední dobou nějak skoro nic nevychází tak, jak jsem chtěla, aby to vyšlo. Teda, jasně, dostala jsem se na školu, kam jsem jít chtěla, to je super. Neroste mi váha, to je taky super. Dokonce i mírně klesá, to je ještě víc super. Ale jinak...

Jinak prostě nikdy nestihnu/jsem líná udělat prakticky cokoliv, co si na ten den naplánuju.

Úklid a pokračování reorganizace pokoje? Leda ve snech, drazí. Je vedro, u mě v pokoji ještě větší, nechce se mi do toho, je toho moc, počítač je zajímavější... Mám asi tak milion výmluv, pokud je chcete slyšet.

Psaní? No dobře, až zas v pondělí uvidíte můj Literární deníček, asi mě při těch počtech znaků umlátíte, ale mně vážně nepřijde, že bych se psaní nějak extra věnovala. A ještě míň mi přijde, že by mi to nějak extra šlo.

Cvičení? Ne, není to dobrý. Poslední tejden cvičím vlastně obden. Pátek jo, sobota ne, neděle jo, pondělí ne, úterý jo, středa ne, dneska... se uvidí. Ale asi půjdu. Zatím mi do toho vlastně každej druhej den něco vlezlo. Zuzana byla doma, bylo mi špatně od žaludku, včera zase vedro, až se mi motala hlava. Částečně lenost. Nějak se do toho zase nemůžu dostat.

Ty změny počasí mě naprosto vysávají. Vedro, zima, zima, zima, vedro, vedro, zima, vedro. Na moji hlavu ty změny počasí nejsou zrovna fajn. Nebolí, ale jistej tlak cejtím. A příjemný to není.

Já vím, měla bych se zvednout a něco dělat, ale mně se tak strašně NECHCE.

Jediný, čeho jsem byla schopná, bylo to, že jsem včera odeslala do tisku Buzničku...