Tak jo, čtyřiadvacetihodinový čtecí maraton je za námi... No, už skoro čtyřiadvacet hodin. Ale znáte mě a moji zodpovědnost, co se týče házení nových článků, ne? Ano, je prakticky nulová. Takže je vlastně zázrak, že je tu tahle rekapitulace už takhle brzo. =D
No, asi jste si tu nepřišli číst, jak chodím kolem horký kaše, tak přejdu rovnou k popisu toho, jak se mi vlastně během read-a-thonu vedlo. Řekla bych, že tak nějak... střídavě úspěšně. Někdy v jednu v noci jsem si zalezla do postele s Lokim, ehm, Lhářem, a taky s úmyslem přečíst aspoň tak padesát stránek, než půjdu spát. Aby se neřeklo. Skončila jsem na stránce pětasedmdesát, protože jsem prostě bezpodmínečně musela dočíst rozečtenou povídku. Co na tom, že jsem po ní byla mírně znechucená a i kapku vyděšená. S tím se přece nejlíp usíná, ne? Hlavně po druhý hodině v noci...
Ráno jsem si sice plánovala přispat, ale nakonec jsem se vzbudila brzo. Posnídala jsem v posteli (škoda, že jsem si tam tu snídani musela donýst sama). Při té příležitosti jsem se velmi neochotně vrátila k příhodám Alwina ze Sovince, čili ke knize Písečná kosa. (Nevím, pořád jsem nedokázala pochopit, proč se ten kluk tak příšerně fixoval na nějakej mikroostrůveček uprostřed vody, ale žvanil o něm FURT.) S překvapením jsem zjistila, že se mi čte o něco líp než obvykle, ale zázrak to pořád nebyl. Docela brzo jsem knížku zahodila a šla cvičit.
Následovalo pár hodin, kdy jsem na čtení tak nějak kašlala. Znáte to, musí se udělat tohle, udělat tamto... A on ten čas nějak uteče. Hlavně když na facebooku je toho tolik zajímavýho. Ale nakonec jsem si zase na chvíli zalezla s Lhářem. Přečetla jsem ještě jednu povídku (a zamilovala se do Lháříka), ale pak jsem Lokiho už odložila s tím, že bych se fakt měla soustředit spíš na povinnou četbu. Skončila jsem s ním na stránce 116, což, jak se ukázalo, byl pro ten den konec. A s Alwinem jsem zase moc dlouho nevydržela. To je prostě knížka, co se musí číst v malých dávkách... =D
Kolem osmé jsem pak usoudila, že zcela reálně hrozí, že můj read-a-thon skončí bez jedné jediné dočtené knížky, což mě přimělo zvednout Morový sloup. Z toho jsem vyrozuměla, že Jaroslav Seifert, i když vám to ve škole v žádném případě neřeknou, byl na sklonku života tak trochu prasák. A jako bonus jsem hned na začátku narazila na ilustraci, která mě vyděsila víc, než v noci předtím ta kapitola Lháře, kde přítel hrdinky jednoduše, ehm, vybuchl. Ale nakonec jsem tuhle básnickou sbírku pokořila.
S blížící se půlnocí se mi navíc nějakým zázrakem konečně povedlo konečně dočíst Písečnou kosu (přičemž konec je, s prominutím, naprosto debilní) (a pořád si myslím, že Hanno byl do Alwina tak trochu udělanej) (ship, ship, shipity ship...). No, a nakonec, protože když už, tak už, jsem se vrhla na dlouho rozečteného The Invincible Iron Man: The Five Nightmares a dorazila ty poslední tři díly komiksu, co mi tam zbývaly. Upřímně, zničehonic nacpat do 'epilogové' sedmičky Spider Mana, to byl podle mě docela úlet, ale budiž. Úplnej závěr na mě udělal dojem, takže to jsem ochotná ignorovat. A brzo se pustím do dalšího Iron Mana, protože... Protože prostě Tony, ne? (Fuj, ale v jednu chvíli jsem fakt měla strach, že je po něm. Nedokážu si představit, že bych tu linku četla nekompletní, nesnáším cliffhangery...)
No, takže abychom si to nějak shrnuli. Během read-a-thonu jsem přečetla jednu básnickou sbírku a dočetla jednu knížku, ze které mi na začátku dne chybělo zhruba 140 stránek. K tomu jsem úspěšně rozečetla Lháře, v němž jsem se dostala skoro do půlky. No, a dočetla jsem i komiksovou knížku, kterou jsem původně ani neměla v plánu číst. Nakonec to není zase tak špatný výsledek, ne? =D
Tak, a teď mě omluvte. Jdu dokoukat posledních pár minut Pána prstenů. A pak se asi zase vrhnu na Lokiho...
Žádné komentáře:
Okomentovat