Trest: Kapitola 40

Já vím, já vím, hrozná, neschopná, na zabití. =D Fakt jsem sem tuhle kapitolu chtěla dávno hodit, ale nějak... jsem na to zkrátka vždycky zapomněla. Vážně moc se vám za to omlouvám. Snad vás aspoň potěší, že je docela dlouhá, což by vám to čekání mohlo trochu vynahradit.

A jen tak mezi řečí, příště už končíme... ;)

Otočil jsem do sebe whiskey a upřeně se zadíval do těch elektricky modrých očí.
„Jak víš, že jsem to ukončil JÁ?“ zeptal jsem se boha. „Víš, taky to mohl bejt tvůj milovanej bratříček.“
„Heimdall,“ odvětil prostě Thor.
„Ach. Samozřejmě,“ frkl jsem. „Moment, moment. Chceš mi říct, že ten váš strážce viděl třeba i to, když jsme já a Loki...“
„Jsem si jistý, že jsou momenty, kdy svou pozornost odvrátí.“
Musel jsem si nalít další skleničku. Proč přesně že jsem to předtím neměl chuť?
„Fajn. Super. Tak se radši asi vrátíme k tomu, proč jsem to ukončil.“
„To by bylo ideální, Muži ze železa.“
„Ale kuš. Neříkej mi pořád tak. Nemůžeš mi říkat Tony, jako všichni?“
„Tony,“ zopakoval Thor.
Kousl jsem se do rtu. Proč jen to neznělo správně?
„Přesně tak,“ řekl jsem nahlas. „Šikovnej bůh.“
„Proč jsi ukončil váš vztah, Starku?“ zeptal se znovu Thor.
„Ty bys to měl vědět ze všech nejlíp,“ povzdychl jsem si. „Ukončil jsem to, protože to nemělo budoucnost. Teda, pro mě ji to mělo. Ale pro něj ne. Takže bylo jedno, jestli to ukončím teď sám, nebo... jestli to za nás ukončí čas.“
Pár vteřin na mě Thor jen upřeně zíral, než pomalu kývl hlavou.
„Tušil jsem to. Celý problém je v tvé smrtelnosti a Lokiho... relativní nesmrtelnosti.“
„Jo, přesně tak. A já... Prostě jsem si řekl, že pro něj to bude lepší, ne? Kdybysme spolu strávili pár desítek let, tak po mojí smrti trpí mnohem víc. Navíc, až bych zaklepal bačkorama, jemu by zůstalo vědomí, že jsem ho miloval. Ale teď, když jsem řekl, že to mezi náma láska není... Možná má vztek, jasně. Ale to ho přejde. A bude trpět mnohem míň. Ne?“
„Miluješ Lokiho, Starku?“
Tak nějak jsem čekal, že tahle otázka přijde. A byl jsem na ni připravený. A i když přede mnou nestál bůh lží...
„Jo. Miluju.“
Nelhal jsem.
Thor znovu zamyšleně kývl.
„A přesto jsi obětoval... své štěstí, aby on později netrpěl tolik.“
„No jo, to je holt povinnost akvarijních rybiček.“
Jeden koutek jeho rtů se mírně pozvedl.
„I když netuším, o čem to mluvíš, Tony,“ řekl, „cením si toho, co jsi udělal.“
„Ach. Díky. Proboha, hlavně to neříkej Lokimu.“
Thor vstal z křesla, na kterém seděl, došel k oknu a zadíval se na město pod sebou.
„Co kdybych ti řekl, Starku, že ti mohu dát délku života boha?“
Moje čelist mírně poklesla.
„Takže předpokládám, že ty zlatý jablka, o kterejch jsem četl v severský mytologii, vážně existujou, co?“
„Ano,“ zamumlal Thor. „Není snadné přesvědčit otce, aby je někomu poskytl, ale... Existují. A jediné z nich by ti dalo naši délku života, naši odolnost, naši nezranitelnost, naši výdrž... Otázkou zůstává, jestli bys přijal.“
„Otázkou?“ frkl jsem. „Co je to za otázku? Samozřejmě, že bych přijal!“
„I s vědomím, že jednou, až moc brzy, uvidíš umírat všechny své bližní? I s vědomím, že jestli váš vztah s Lokim za několik stovek let skončí, budeš sám, sám ještě několik tisíc let? Tento svět se změní. Třeba nebudeš mít nikoho známého, ke komu by ses mohl vrátit.“
Pozorně jsem si Thora prohlédl. Nemohl jsem si pomoct, něco mi na něm nesedělo. Něco bylo špatně. Něco v jeho postoji, možná. Jako bych ho znal, ale zároveň mi byl zvláštním způsobem cizí...
„Víš, Arnolde,“ odkašlal jsem si. „Když zůstanu otravně smrtelnej, neznamená to, že svoje bližní umírat neuvidím. Podívej se na vaši mámu, byla to bohyně, ale stejně jste ji pohřbili.“
Po Thorově tváři přeběhla směsice bolesti a vzteku.
„Skvělý příklad, Starku. Báječný.“
Olízl jsem si rty.
„K tvojí druhý otázce,“ odkašlal jsem si. „Vážně myslíš, že bych si sám neporadil, jo? Že to, že ho miluju, znamená, že když se rozejdeme, nebudu bez něj moct existovat? Ale prosím tě, tak nízký o mně máš mínění? Já bych si se svým dlouhým životem poradil. Vlastně... Myslím, že bych ho uměl perfektně využít. Dokážeš si to vůbec představit? Víš, co všechno bych mohl dokázat, kdybych měl tolik času navíc? Jak daleko bych mohl posunout lidstvo? Všechny ty nový technologie, o kterejch se mi ještě ani nezdá... A co teprve VAŠE technologie? Prozkoumat ji, přijít na to, jak funguje magie...“
„Magii nemůžeš prozkoumat vědecky, Anthony.“
„Ach, neboj, Sněhurko, já vím,“ zaculil jsem se.
Thor zavřel oči. Na moment se kolem jeho těla objevila zelená záře. Vzápětí na jeho místě stál Loki. Na sobě měl zase ten kožený obleček, ale jinak vypadal úplně stejně jako vždycky. Možná i o něco líp.
„Je to tvoje vina,“ zamumlal. „Před tebou nejsem schopný chovat se jen jako on. Moc mě rozptyluješ.“
Vstal jsem, rychle došel k němu a objal ho. Jeho ruce se kolem mě ovinuly bez zaváhání.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptal jsem. „Miluju tě.“
„Já vím. A věděl jsem, že jsi lhal, aby mezi námi bylo jasno,“ frkl. „A rychle mi došlo i proč, ale... Trvalo nějakou chvíli, než jsem byl schopen ten náš malý problém vyřešit. Jinak bych tu byl dřív, Anthony.“
Takhle to bylo správně. Jen takhle.
„Mám to chápat tak, že jsi Odina přesvědčil, aby ti pro mě dal jablko? Čím jsem si to zasloužil? Tím, že jsem napravil jeho synáčka?“
Loki mě pustil z náručí a mírně poodstoupil, na tváři nervózní výraz, jaký jsem u něj už dlouho neviděl. Mávl rukou a na dlani mu náhle sedělo dokonale normálně (až na tu zlatou barvu) vypadající jablko.
„Anthony...“ kousl se Loki do rtu.
Vzal jsem mu jablko z dlaně, vyhodil kousek do vzduchu a zase chytil.
„Takže mě nech hádat. Odin vůbec NEVÍ, že tohle máš, co?“
Na terase za jeho zády se zase otevřel Bifrost.
„Ach, jsem si jistý, že to VÍ,“ konstatoval Loki. „Ovšem pokud jde o to, že by mi to jablko snad dal...“
Už podruhé za ten den stál na mé terase Thor. Ale tenhle byl už zaručeně pravý. A v ruce měl to svoje velké kladivo.
Polkl jsem, když rychlým krokem vyrazil ke dveřím. Jablko jsem schoval za záda a se širokým úsměvem se otočil jeho směrem.
„Nazdárek, hromotluku!“ pozdravil jsem, když stál už jen pár metrů přede mnou. „Jak se vede? Poslyš, nechci bejt nezdvořilej, ale já a tvůj bráška tu máme takovou menší nedořešenou-“
„Muži ze železa,“ oslovil mě Thor a já měl pocit, že z jeho očí co nevidět začnou reálně sršet blesky. „Musím tě požádat, abys vrátil, co tobě ani Lokimu nepatří.“
„Ehm, jo,“ odkašlal jsem si. „Jen tak ze zvědavosti, co se stane, když to nevrátím?“
Loki stanul vedle mě a rukou se dotkl mé paže, jako by mi chtěl dodat odvahu.
„Řeknu ti, co se stane,“ uslyšel jsem jeho tichý hlas.
„Jestli dostanu kladivem, neříkej to, Sněhurko,“ ušklíbl jsem se.
„Mně i tobě zůstane Ásgard uzavřen. Možná ne navždy, ale určitě za otcovy vlády,“ řekl Loki. Otočil jsem hlavu a podíval se mu do tváře. Jeho oči se upíraly přímo na Thora. „To, jestli pak NOVÝ král zruší náš trest a otevře nám Bifrost, bude jen na jeho rozhodnutí. Že, bratře?“
„Přesně tak,“ přikývl Thor. Na jeho tváři se objevil mírný úsměv.
„A to je všechno, jo?“ zamračil jsem se. „Pár let nebudeme moct do nebeskýho království, než se na trůn posadí tady zlatý princátko, vyloženě nás donutí tam odjet a ještě uspořádá hostinu na naši počest, ano?“
„Naznačuješ snad, že můj bratr se jen kvůli mně zprotiví otcovu rozhodnutí?“ zasmál se Loki. „Zase?“
„To bych si nikdy nedovolil.“
Zvedl jsem ruku s jablkem a zhluboka se nadechl.
„Muži ze železa,“ pronesl Thor pomalu a jen mírně výhrůžně. „Dobře si to rozmysli. Hodláš učinit rozhodnutí, které nemůžeš vzít zpět. Následky znáš.“
„Dokonale,“ zamumlal jsem.
Zavřel jsem oči a zakousl se do jablka. Bylo sladké, sladší než jakékoli jablko, které jsem kdy měl, dokonale sladké a lahodné. Zatraceně. Mít takové ovoce na Zemi, klidně bych se živil jen jím.
Cítil jsem, jak Lokiho ruka opustila mou paži, jen aby se ovinula kolem mého pasu, pevně a ochranitelsky.
Neotevřel jsem oči, dokud jsem to jablko nesnědl celé, včetně jádřince, jen tak pro jistotu. Thor ani Loki celou tu dobu nepromluvili. Ale když jsem pak oči konečně otevřel, oba se usmívali. Loki o poznání zářivěji.
„Jak se cítíš?“ zeptal se tiše.
„Naprosto stejně jako předtím,“ pokrčil jsem rameny. „Řeknu ti, tohle je ta nejubožejší proměna v boha, co jsem kdy viděl. Antiklimax, naprosto. Kde je nějakej ohňostroj? Zlatě zářící kůže? Obrovskej příval energie?“
Pohyb prstů jeho pravé ruky jsem sotva zaznamenal. Vzápětí moje kůže krátce zazářila zlatě a nad mojí hlavou, přímo uprostřed mého obývacího pokoje, se objevily rudé ohňostroje doprovázené slavnostní fanfárou.
„Spokojený?“ naklonil Loki hlavu.
„A ta energie?“ pozvedl jsem obočí.
„Později, lásko, později.“
Široce jsem se zaculil, jelikož mi bylo jasné, na jakou energii naráží.
„No nic,“ promnul jsem si ruce. „Dá si někdo drink? Pořádnej drink. Chci zjistit, kolik toho teď vydržím.“
„Bohužel, musím se vrátit do Ásgardu,“ zavrtěl Thor hlavou. „A oznámit otci, co se tu stalo. Ale... Mohl bych se vrátit. Zítra. Během... odpoledne?“
„Budeš vítán,“ přikývl Loki. „A vezmi i Sif, kdyby snad... měla zájem.“
Thor přikývl a otočil se k odchodu.
„Hele, Sněhurko,“ ozval jsem se. „Pokud vím, tohle je moje věž. A nějakou dobu ještě bude. Kdo ti dovolil zvát si sem hosty?“
„Vážně, Anthony, proč jsi mi tolik chyběl? Zapomínám, jak příšerně jsi otravný.“
„Otravnej, ale miluješ mě,“ konstatoval jsem. „A když jsme u toho, víš, že co ses vrátil, nedostal jsem ještě pusu? Asi si začnu myslet, že ta věc s nesmrtelností byla chyba, pokud to znamená, že mě přestaneš-“
Vůbec jsem si neříkal o to, aby mě umlčel polibkem. Rozhodně ne. A co na tom, že přesně to udělal...