Hudba mého srdce #6

 

Projekt pocházející od Ells.

Ještě pořád je neděle? Uf, ještě pořád je neděle. Ehm, ne, vůbec se mi nepovedlo na tenhle projekt zase elegantně zapomenout, absolutně ne. Řekněme jen, že kdyby snad měl na mojí paměti záviset osud lidstva, jsme všichni poněkud nahraný... =D

Dneska to vezmu rychle, a ne jen proto, že se blíží půlnoc a pak bude oficiálně pondělí, ale prostě jen proto, že... No, nějak ani pořádně nevím, co o písničce pro tenhle tejden napsat. To, že ji sem dávám, totiž nemá jinej důvod než to, že jsem ji dneska slyšela v televizi a od tý doby mi prostě nějak odmítá opustit hlavu. =D Aby bylo jasno, ne, že bych ji slyšela poprvé, to ani omylem. Znám ji už dost dlouho, a letos na Mastru jsem ji dokonce slyšela i naživo, takže dneska jsem si ji jen po pár týdnech zase jednou připomněla. =D A co že je tedy písnička pro tenhle týden, i když vlastně spíš jen pro dnešní den? 18 And Life od americké skupiny Skid Row. Doufám, že se vám zamlouvá rock z konce osmdesátých let... =D

Knižní maraton aneb Čteme jako o život

Je to pár dní, co jsem na blogu u Kristie objevila TENHLE ČLÁNEK o knižním maratonu, který se rozhodla pořádat. Abych řekla pravdu, já na tyhle věci zas tak nejsem, na rychlý čtení si nepotrpím a tyhle projekty jsou pro mě obvykle moc práce. Obvykle. Ale tentokrát jsem byla donucena tak trochu změnit názor a vážně přemýšlet, jestli se nezapojit (a nakonec se rozhodnout, že ano, jak je vidět z toho, že píšu tenhle článek, že ano). Co mě k tomu přimělo? To, že Kristie vymyslela vážně perfektní a zajímavé výzvy, u kterých jsem prostě musela hned začít přemýšlet, co za knížku bych si na ně vybrala.

Ach, a taky ten fakt, že i když jsem se těšila, jak budu o prázdninách číst, poslední týdny to příšerně flákám. Ale to je jen takový zcela podružný důvod, ty výzvy jsou vážně hlavní. =D

Rodinka Ilbert. Tedy... Nash.

Tak, a mám tu 'Simíkovský' článek číslo dva. =D Kupodivu jsem ho vydržela nesepsat hned po tom minulém, i když jsem měla jisté nutkání. Upřímně doufám, že se aspoň někomu moje Simí rodinka zamlouvá a bude ho bavit si o ní číst, protože... Ale kecám, stejně mě to bude bavit psát. =D

U minulého článku Melanie vznesla otázku, co že to mám všechno za datadisky a kolekce. A já jsem si řekla, že bude nejlepší odpovědět přímo v článku, pro případ, že by to zajímalo i někoho dalšího. =D Takže, datadisky, co prozatím vlastním, jsou Povolání snů, Po setmění, Domácí mazlíčci, Obludárium a Roční období. Z kolekcí jsou to pak Luxusní bydlení, Na plný plyn a Styl 70., 80. a 90. let (těm grungeovým hadrům jsem nikdy neměla šanci odolat). Ale hodlám si pořídit další, dost možná k Vánocům, nebo tak nějak. =D

Ale teď už se podíváme, jak se daří mojí rodince, co vy na to?

Shortbread

Prosím, bouchněte šampaňský a oslavujte, protože jsem se konečně rozhodla spustit rubriku, nad níž jsem uvažovala už pár měsíců. Jak už její název velmi nenápadně naznačuje, budou se v ní objevovat mnou osobně vyzkoušené recepty, a to především ty na pečení, protože...

No, jak to říct. Na pečení jsem si v uplynulých měsících vybudovala jistou menší závislost. (A na jeho výsledcích taky, přirozeně.) Baví mě to, mám dojem, že mi to i jde.. Aspoň to, že mě to doma pořád nechají dělat, svědčí o tom, že jsem nejspíš i aspoň malinko dobrá. Takže jo, recepty hlavně na nejrůznější sladkosti. Není to nejlepší pro vaši váhu, ale je to super pro psychickou vyrovnanost, no ne? =D

A protože si nepotrpím na složitost, první recept, kterým vám sem přispěju, je hodně, hodně jednoduchý. Jsou to sušenky, na kterých se mi podařilo stát tak nějak mírně (nebo mírně víc) závislou. A zároveň je to tak trošku pocta novému Doctorovi, který je Skot (takže si teď může na všechno stěžovat). =D

Hudba mého srdce #5

 

Projekt pocházející od Ells.

Máme tu zase neděli, což znamená zase čas na hudební projekt, co nejspíš nikoho nezajímá. =D Mezi námi, už od začátku týdne jsem věděla docela přesně, co za písničku sem na jeho konci dám. A pozor... Jo, zase to bude fandom. =D

Jak asi aspoň pár z vás ví, včera jsme se konečně dočkali nové řady Doctora Who, nového DOCTORA jako takového (fantastic, je vážně absolutely FANTASTIC)... A definitivně se rozoučili s tím starým. Já se s ním loučila ještě o něco intenzivněji, vzhledem k tomu, že jsem teď v létě znova koukala na všech sedm sérií. Vlastně jsem s Mattem znova 'skončila' teprve včera odpoledne, jak jsem už vlastně včera zmiňovala, takže večer, když jsem koukala na první díl osmé řady, měla jsem ho ještě v živé paměti. (A kdyby ne, ten parchant Moffat se postaral o to, abych si tu paměť osvěžila, přirozeně, vzlyk.) Takže... Jo. Výběr písničky se tak nějak odvíjel od toho všeho. Takže... Asi tak.

Tohle je song, co mě dostává do kolen. Song, při němž zazní 'Rings of Akhaten speech'. Ukolébavka pro starého boha, začínající slovy 'rest now, my warrior'. Melodie, z níž kousek můžeme slyšet i při Mattově regeneraci (kde by mě spolehlivě rozbrečela, i kdybych už PŘEDTÍM nebulela jak želva). The Long Song. A já ho sem dávám na definitivní rozloučenou s Mattovým úžasným Jedenáctým Doctorem.

Raggedy man... Good night.

Hello, sweeties

Upřímně doufám, že jste se moc nevyděsili, když jste na tenhle blog vlezli. Klid, jste tu správně. Pořád je to ten stejnej blog. To jen já se rozhodla, že mu kapku pozměním image. Dobře, kapku víc. Pryč s černou a šedou, přivítejte příjemně tmavou modrou. Jasně, modrá nikdy nepatřila mezi moje oblíbené barvy, to uznávám, ale od jisté doby, ehm... Nemusím říkat, že to souvisí s jednou policejní budkou, jejíž barva je popsatelná jako 'bluest blue ever', že ne?

To víte, to je tak, když se pozdě večer rozhodnete, že máte starýho designu plný zuby a chce to něco novýho. Tak proklikáváte šablony, klik, klik, klik... Pak najdete jednu slušnou a začnete proklikávat obrázky na pozadí blogu, co jsou v nabídce, a narazíte na takovou hezkou, nerušivou texturu... Výsledek možná není zrovna prototyp originality, ale hele, vypadá to docela fajn. Aspoň podle mě vypadá. =D

Simíkování

Tak jo, rozhodla jsem se založit další rubriku, která nebude nikoho zajímat, to máte radost, co? =D Inspirovala jsem se u Melanie a Hanyuu-hime a rozhodla jsem se taky pochlubit svojí rodinkou v Sims 3.

Víte, se mnou a Sims je to takový všelijaký. Mám blbej zvyk, že rozehraju rodinu, nějakou dobu za ni hraju, pak mě napadne další geniální nápad na rodinu, rozehraju rodinu... A tak pořád dokola. Tak doufám, že když budu příhody zrovna týhle rodiny zveřejňovat, donutí mě to od ní neutíkat.

Hudba mého srdce #4

 

Projekt pocházející od Ells.

Aby bylo jasno, já vím, že je pondělí. A ne, nezapomněla jsem včera na tenhle projekt, i když by se to třeba mohlo zdát. Jen mě včera večer tak příšerně bolela hlava, že jsem prostě neměla nervy na to, abych hledala písničku, co sem hodit, takže projekt se... mírně opozdil. Ale co, pondělí je taky den, no ne? =D

Tentokrát skočíme od metalu zase pěkně k fandomům. (Ale skáču hezky, ne?) No jo, je to se mnou těžký, jak jsem nedávno psala, poslední dobou nedělám skoro nic, než že sleduju Doctora, takže se to někde muselo projevit. Konkrétně tohle je song z jednoho z vánočních speciálů, konkrétně z prvního Mattova speciálu, Christmas Carol. Kdo viděl (prosím, řekněte, že jste to viděli), nejspíš už ví, co mám na mysli. Ano, správně, je to Abigail's Song (Silence Is All You Know) v podání Katherine Jenkins. Ano, ta písnička, co zkrotila žraloka létajícího vzduchem. Jestli ji neznáte, zkuste si ji schválně poslechnout, zatímco já půjdu dojatě fňukat...

Když je moc pozdě...

... a vy druhý den odjíždíte, pročež nemá cenu, abyste rozepisovali kapitolu fanfiction, protože ji rozhodně nestihnete dopsat, stejně jako nemá cenu psát kus sotva rozepsanýho pokusu o knížku, protože na to nemáte náladu a taky to určitě nestihnete dopsat, tak přemejšlíte, přemejšlíte, a pak vám to dojde. Vždyť máte blog!

Aneb Kterak si Arvari uvědomila, že osobní blog není jen místo, kam nenápadně naflákat fanfiction, se kterými se tak docela nechce chlubit na hlavním autorským blogu, případně položka k ignorování na hlavní stránce Bloggeru, a rozhodla se po pár měsících zase napsat článek tak trochu ze života.

Hudba mého srdce #3

 

Projekt pocházející od Ells.

Třetí týden tohohle projektu, na který jsem skoro už zase stihla zapomenout (já vím, já vím, měla bych s tou svojí roztržitostí fakt něco dělat, ale co?), se pro změnu ponese v duchu metalu. Mimochodem, to je něco, na co byste si měli zvyknout, protože, no... Já jsem přece jen stará metalová duše, takže, no... Metalu tu bude ještě hodně. =D

Tentokrát se jedná o takzvaný happy metal, což je vlastně prachobyčejný power, ovšem hraný jednou zcela specifickou německou kapelou jménem Freedom Call. Což je taková banda, co má v čele šílence, co si říká Chris Bay. (Mimochodem, neříkejte Pinkí, že jsem je prohlásila za prachobyčejný power, jinak mi něco, vesele, přirozeně, omlátí o hlavu.) Song, co jsem pro tenhle týden vybrala, se jmenuje Union Of The Strong a pochází z jejich nejnovějšího alba Beyond. Tak to omrkněte, třeba se vám happy metal taky zalíbí. =D (A kdyby jo, v prosinci tu mají dva koncerty, jen tak mimochodem...)

Trest: Epilog

No, tak jste se nakonec dočkali konce téhle fanfiction. Ti, které nezajímá, nejspíš už bouchají šampaňské, zbytek možná aspoň malinko truchlí... =D Ale pro oba tábory mám zprávu. V záloze totiž mám ještě jeden one-shot, co vám sem hodlám hodit, a taky jsem před pár dny rozepsala další fanfiction na pokračování, takže... No, docela brzo vám sem nejspíš zase začnu něco házet. =D

Ale zatím je tu epilog Trestu. A já doufám, že vás aspoň kapku pobaví...

Trest: Kapitola 40

Já vím, já vím, hrozná, neschopná, na zabití. =D Fakt jsem sem tuhle kapitolu chtěla dávno hodit, ale nějak... jsem na to zkrátka vždycky zapomněla. Vážně moc se vám za to omlouvám. Snad vás aspoň potěší, že je docela dlouhá, což by vám to čekání mohlo trochu vynahradit.

A jen tak mezi řečí, příště už končíme... ;)

Hudba mého srdce #2

 

Projekt pocházející od Ells.

Ehm, myslím, že jen já dokážu efektivně zapomenout na to, že jsem se vrhla na nějakej projekt, tejden po tom, co jsem se na něj vrhla. Hele, na moji obhajobu, měla jsem toho tenhle týden trochu hodně. No dobře, to je lež, neměla jsem vlastně na práci skoro nic, snad kromě umírání vedrem a koukání na Doctora (už jsem u jedenáctky, jupí!). Popravdě, ani nevím, kam se tenhle týden poděl, prostě... někam odešel. =D Ale nakonec jsem si vzpomněla, že vám dlužím nějakej ten song, takže... Tady je.

Tentokrát je to na zcela nevážnou notu. Hádám, že hodně z vás asi vidělo Frozen. A předpokládám, že většina asi zná (a někteří možná i dost dobře) ten profláknutý song Let It Go. Ehm, ne, tohle není on. Je to parodie na něj. Parodie týkající se Steva Moffata, hlavního scénáristy Doctora Who a Sherlocka. A musím říct, že ten text (a název, samozřejmě) na něj absolutně dokonale sedí. A to mám Moffata vcelku ráda. =D Song pro tenhle týden... Kill Them All.