Trest: Kapitola 19

Nebyla bych to já, abych neotravovala s další kapitolou fanfiction. Ale na moji obhajobu, tentokrát je to už víc než pár dní, co jsem vám to cpala naposledy. =D Mimochodem, jen chci, abyste věděli, že za každej komentář jsem vážně ráda. Vážně mi dávají energii s tímhle pokračovat. A jsem ráda, že se vám jak Loki, tak Tony aspoň trochu zamlouvají. Uvidíme, jestli to po týhle kapitole vydrží... =D

Jeho mizerné sebelítostivé nálady ho přešly poměrně rychle. Během toho odpoledne, co jsme strávili v mojí dílně, se ještě pořád netvářil kdovíjak šťastně, i přes tu naši sáhodlouhou rozmluvu, a večer to nebylo o moc lepší. Ještě těsně předtím, než jsme šli spát, měl v očích co chvíli zvláštní smutek.
Ráno, když jsme zase společně odjížděli do firmy, už po těch pocitech zase nebylo ani stopy. Loki měl nasazenou svou klasickou masku dokonalé vyrovnanosti a absolutního klidu.
A rovnou mě informoval, že tentokrát se mnou nejde ani na oběd, ani zapíjet své další úspěchy. Ano, tak to řekl, 'další úspěchy', ne 'PŘÍPADNÉ další úspěchy'. Prostě předpokládal, že obě jednání, co jsem mu na ten den domluvil, dopadnou dobře.
Nebudu komentovat výsledek. Prostě ne.
Ale vážně jsem uvažoval, jestli někde nemá schovanou tu svoji zatracenou mysl ovládající hůlku. Protože tohle nedávalo smysl. Jak... JAK mohl ještě ani jednou nezaváhat? Jak mohl prostě jen tak naskočit do firmy a být prakticky nejlepší, lepší než spousta lidí, co pro mě pracovala roky? Měl na přípravu jen pár dní, zatraceně!
A během pár dní věděl o mojí firmě pomalu víc než já sám.
Jistě, to není tak docela obtížné, ale... STEJNĚ.
Nešlo mi to do hlavy. Zejména proto, že já sám jsem ten den dokázal elegantně zkazit jedno zatraceně důležité jednání. A ten jeho stříbrný jazýček si dokonce v kavárně vyprosil kávu zadarmo.
Manipulátor jeden zatracený.
Když jsme v garážích nastupovali do mého auta, abychom se mohli vydat domů, nevěděl jsem, jestli na něj jsem hrdý, nebo na něj mám vztek. Ten sebevědomý úsměv na jeho tváři hrál spíš ve prospěch druhého pocitu.
Když se na mě podíval a řekl, že by měl pár návrhů, jak zlepšit fungování podniku, měl jsem chuť mu rozepnout bezpečnostní pás, pořádně se rozjet, prudce zabrzdit a pak už jen sledovat, jak proletí předním sklem a rozplácne se na silnici. Bylo by to velice, velice uspokojivé. Čím víc krve, tím líp.
Zastavilo mě jen pomyšlení na to, jak by se při zprávě o skonu svého bratra asi tvářil Thor. Dobře, a trochu možná i to, že se mi zrovna dvakrát nezamlouvala představa, že budu zase ve Stark Tower sám. Docela jsem si na tu jeho společnost už zvykl...
Když jsme jeli výtahem nahoru do bytu, Loki se pořád mírně usmíval. Měl jsem chuť mu aspoň jednu vrazit.
„Pořád platí, že skleničku si nedáš?“ zeptal jsem se místo toho.
„Ne, děkuji,“ zavrtěl hlavou. „Po posledních dvou dnech...“
„To víš, když neumíš pít,“ pokrčil jsem rameny. „Neboj, nejdřív bych nám udělal pár sendvičů, abys nepil na prázdnej žaludek. A vážně by to byla jen ta JEDNA sklenička.“
„Ano, to už jsi tvrdil minule,“ ušklíbl se. „Děkuji, Starku, ale ne. Nemám zájem, aby ses zase opil a dělal mi návrhy.“
„Jasně,“ frkl jsem, když se dveře výtahu otevřely. „Chápu. Já zas nemám zájem, aby ses opil a zas mi říkal ANTHONY.“
„Prosím?“ zamračil se Loki.
„Anthony,“ kývl jsem, zatímco jsem si sundával sako. „Včera, když jsi byl tak trochu mimo, řekl jsi mi tak přinejmenším dvakrát.“
„Skutečně?“ kousl se do rtu. „To si... nějak nemůžu uvědomit.“
„Ale je to pravda. Víš, JÁ bych ti nelhal.“
„Řekl jsem ti Anthony?“ zeptal se.
„Ehm... Jo?“ pozvedl jsem obočí. „Mezi náma, ocenil bych, kdybys to už nedělal. NIKDO mi neříká Anthony, pro všechny jsem jen Tony, jsem zvyklej na Tonyho, Tony je fajn. Jestli mi chceš přestat říkat Starku, což by taky bylo docela fajn, byl bych tudíž rád, abys mě oslovoval jménem TONY. Ne-“
„Anthony,“ pokýval.
„Přesně tak mi říkat... Ach,“ vzdychl jsem. „Neměl jsem ti říkat, jak mi nemáš říkat, správně?“
„Řekni, vadí ti víc Anthony nebo Stark?“
„Na tuhle otázku odmítám odpovídat,“ zavrtěl jsem rezolutně hlavou.
„Dobře,“ usmál se zářivě. „Moc dobře... No, omluv mě, Anthony. Jdu se převléknout. Pokud stále platí ta nabídka na sendviče, nějaký bych si dal. Děkuji.“
„Není zač, Loki,“ zavrčel jsem, když odcházel ke své ložnici. „Vůbec není zač...“

Sledoval jsem, jak do sebe cpe už třetí sendvič. Někdy mě to vážně fascinovalo. Loki nebyl někdo, do koho byste řekli, že bude jíst... No dobře, na Thora neměl, ale mě svým apetitem daleko předčil. I když jsem nechápal, kam se ty kalorie ukládají, protože byl pořád tak přiměřeně štíhlý, nikde žádný zbytečný tuk.
Vážně, předpokládal bych, že někdo jako Loki, naše vesmírná královnička, bude spíš uzobávat ovoce, protože naše patetické midgardské potraviny mu budou připadat... jak to říct? Nehodné? Podřadné?
Rozhodně bych nečekal, že se po třetím sendviči zvedne a půjde zapnout kávovar.
Tak moment...
„Kdy jsi začal pít kafe?“ zeptal jsem se.
„Nevím. Asi první den ve firmě. Proč?“ pozvedl obočí.
„Ále, jen tak,“ zamračil jsem se. „Už to není patetickej midgardskej zdroj energie?“
„Shledal jsem její chuť poměrně příjemnou,“ konstatoval. „Dáš si taky?“
„Kdo tě naučil zacházet s kávovarem? A KDY?!“
„To jsem byl nejspíš já, pane,“ ozval se Jarvisův hlas. „Omlouvám se.“
„Buď bez obav, Anthony, tvou milovanou věžičku jsem neohrozil,“ ušklíbl se Loki.
„Neříkej mi ANTHONY.“
„Neříkám ti ANTHONY. Říkám ti Anthony.“
Parchant zatracený. Používat důraz ve větě jako argument, to byla podpásovka.
„Říkej mi Tony. No tak, není to těžký. Ušetříš celou jednu slabiku,“ lákal jsem ho. „Tony. Zkus to. TONY.“
„Tony.“
„Správně!“
„Ne, to se mi nelíbí,“ zavrtěl hlavou. „Promiň, Anthony. Anthony, to je... Působí to vznešeně a příjemně. Tony je...“
„Tony je skvělý jméno!“ zaskučel jsem. „I když, jasně, chápu. Mimozemskej bůh, vznešený jméno... Proč ty můžeš bejt jen Loki, no? Nemůžeš bejt třeba... Lokthony?“
„Tohle byl velmi sebestředný příklad, Starku,“ zaculil se Loki.
Došel jsem za ním a napůl se opřel, napůl se posadil na barový pult.
„Víš co? Taky ti budu říkat nějak, aby tě to štvalo. Třeba...“ zamyslel jsem se. „Jo, zkrátím ti jméno. Budu ti říkat Lo. Co ty na to, Lo?“
„Nechtěj vědět, co se stane, jestli mi tak řekneš ještě jednou jedinkrát.“
„Copak, Lo? Umlátíš mě lahví whiskey, Lo? Nebo mi na hlavu vyliješ to kafe, LO?“
Vzápětí mě zase jednou držel pod krkem a upřeně se mi díval do očí. Tentokrát neměl ve tváři zdaleka tak šílený výraz jako minule. Ano, měl vztek, ale jinak...
„Varuji tě, Anthony,“ zavrčel. „Neodvažuj se nějak upravovat mé jméno.“
„Dobře, pochopeno,“ vypravil jsem ze sebe.
„Jak se jmenuji?“ zašklebil se. Teď už trochu šíleně vypadal.
„Loki,“ řekl jsem (doslova) přiškrceně.
„Ještě jednou.“
„Loki!“
„Správně.“
S krutým úsměvem ve tváři mě pustil. Zvedl jsem ruku a položil dlaň tam, kde mě ještě před chvílí držel. Pravda, ne silně, rozhodně se mě nesnažil uškrtit, ale...
„Víš, že jsi magor, viď?“ zamumlal jsem.
Pořád se ještě nehnul. Tisknul se na mě. A já v tu chvíli už na tom baru vážně seděl.
„Ano, vím,“ kývl.
Díval se mi do očí. A POŘÁD se nepohnul.
„No, na chvíli jsi mě kapku... vyděsil,“ konstatoval jsem. „Ale dobrý. Vyjasnili jsme si to. Kdybys mě teď pustil, tak bych-“
„Anthony.“
Ten pohled v jeho očích jsem naposledy viděl ten večer, kdy jsem ho mírně přiopil. Byl to jen záblesk, takový zvláštní, žádostivý...
Vážně, chtěl jsem ho zarazit. Chtěl jsem se bránit. Chtěl jsem aspoň něco namítnout.
Když se ale sklonil, když jsem na krku ucítil jeho horký dech, když vzápětí přitiskl rty těsně pod moje ucho... Nezmohl jsem se prostě na nic.
Tedy, krom zavzdychání...