Jo, nějak se mi to schází. Jedno výročí bylo včera, jedno je tak nějak dneska. Jedno je veskrze pozitivní, jedno... Well. K tomu se dostaneme.
Ale abychom začali tím včerejším. Včera to byl přesně rok, co jsem začala se sebetrýzněním cvičením s Jillian. Tehdy to byl 30 Day Shred, Level 1. Víte, ten level, kde nejnáročnější kardio jsou jumping jacks, který jsou pro mě teď taková milá oddechovečka a součást warm-upu, ale tehdy mě málem zabily. Ten level, kde jsem kolikrát měla pocit, že mi upadnou ruce/vybuchnou svaly na nohou. Ten level, kterým začala moje závislost.
Původní plán byl jednoduchej. odcvičit Shred a uvidí se, co zhubnu. Možná to vzít jen jako rozjezd a pak cvičit zas jinak, možná si pak stáhnout nějakou jinou Jillian, ale rozhodně to nebrat extrémně vážně, protože... No, víte, jak to dopadlo. Je ze mě cvok. Cvok, co zná anglický názvy cviků. Cvok, co slintá nad Jillian. Cvok, co si říká, že mít vyrýsovaný svaly na rukou by bylo vážně bezvadný. Cvok, co nakonec snad ještě začne běhat...
No, zajímá vás, jak jsem to výročí oslavila? Včera vcelku nijak. Po pár dnech pryč jsem se vrátila domů, ve čtyři odpoledne, naprosto líná. Šance na cvičení nula. Za úspěch považuju to, že jsem se dokopala vyprat 'tmavou' část oblečení ze sekáče (samostatnej článek ještě dorazí, prozatím vám řeknu toliko, že mám na sobě tričko za patnáct kaček a až mi bude večer zima, vezmu si na sebe krásnej svetr, co stál totéž). Takže jsem se prostě jen válela. A jako milej bonus jsem sežrala dva kusy bábovky, kinder čokoládu a loupák s máslem. Jillian by mě zabila.
Ale nevermind. Oslavila jsem to dneska, když jsem se po víc jak dvoutýdenní (VYNUCENÝ, podotýkám) pauze zase jednou dokopala k Workoutu 7. Abych se přiznala, vcelku dle očekávání mě to skoro zabilo. Fyzička v háji, svaly na rukou v háji, svaly na nohou v háji, o břišácích bych se radši ani nezmiňovala. Nadměrně často jsem prostě jen seděla na zemi/ stála a skučela. Bylo to fakt hodně nepříjemný. Víc, než když jsem to zkoušela poprvý. Jediný, co mě utěšuje, je fakt, že loni v dubnu by mě zcela nepochybně zabil už první circuit. Ale já to zmáknu. Zase se do formy dostanu. Já si věřím. Zvládla jsem horší věci...
Fajn. To bylo první výročí. Teď je tu to druhý. Druhý v pořadí. Jinak je už třetí.
Zdá se mi to šílený, jo. Tři roky. Už tři zatracený roky. Nevíte, o čem mluvím? No, asi nemůžete. Teda, někdo jo. Ten, kdo četl můj blog už loni touhle dobou, nebo rok předtím, nebo ten předtím, aby to měl přímo z první ruky.
Dneska jsou to totiž přesně tři roky (a asi tak dvě hodiny, tuším), co mi umřela moje Princezna. Moje první kočka. V tý době naše nejstarší. Ta, co k nám přišla jako ustrašený černý klubíčko (s bílou náprsenkou) ještě s mouratým bráškou (ten se ztratil už asi jako dvouletej) a ze který vyrostla ta nejúžasnější kočka, jakou si umíte představit. Nezávislá, která v létě s klidem na dva tejdny zmizela, ale nakonec se stejně vždycky vrátila. Mazlivá a přátelská. Prostě moje malý zlatíčko.
A i když teď mám Rozárku, která má o něco menší bílou náprsenku, úplně stejnou tvář a hodně podobnou povahu, tak teď, když tu sedím a píšu to, zase jednou brečím tak, že skoro nevidím na klávesnici.
Chybíš mi, Princí. Pořád mi hrozně chybíš. Snad se máš dobře...
Žádné komentáře:
Okomentovat