12. Německo, 13. Hong Kong, 14. Taiwan

Upřímně by mě zajímalo, kolik z vás mě po přečtení nadpisu chce přetáhnout něčím těžkým po hlavě. Doufám, že moc ne, mám svoji hlavu (v mezích možností) docela ráda. Krom toho, dneska bych ještě ráda něco napsala, a hádám, že na to bych ji mohla vcelku potřebovat. Každopádně, máme tu zase jeden výčet pohledů z Postcrossingu. Tenhle týden byl veskrze chudý. Asi bych se neměla divit, do včerejška ode mě nějakou dobu pohled oficiálně neodešel (jelikož Čína a Německo trčí kdesi v prostoru, s Ruskem nemůžu počítat ještě tak měsíc a zbylé tři pohledy, Ukrajina, Bělorusko a Taiwan, jsem posílala v pondělí, přičemž Ukrajina došla včera a Bělorusko dneska), takže na cestě ke mně jich taky nejspíš moc nebude. Vlastně jsem ještě v pátek byla oficiálně 'v převisu', kdy jsem měla víc přijatých než odeslaných, což teda spravily ty dva víkendový pohledy. Mám-li se přiznat, nepatrně mě to štve. Zejména to Německo, co je na cestě celých dvaadvacet dní... No nic. Tak se mrkneme aspoň na těch pár, co přišlo, ne?

Fitspiration #007

Mám to považovat za náhodu, že zrovna tenhle obrázek dneska nasdílela Jillian? No dobře, asi to náhoda je. Každopádně jsem byla moc hodná holčička a poslechla jsem. Vážně jsem dneska makala. Vážně jsem zabrala. Vážně jsem na sebe byla dost tvrdá. A vážně doufám, že to bude k něčemu víc než k tomu, aby mě zejtra zas všechno bolelo...

Udělej dneska něco, za co ti tvoje budoucí já poděkuje.

Fitspiration #006

Protože v pondělí jsem po dlouhý době začala zase pořádně cvičit a docela jsem to flákala s pocitem, že jinak mě to zabije. Protože včera a dneska jsem na to šla úplně jinak, ale (kupodivu) pořád žiju. Takže věřte mi, že tohle je prostě svatá pravda...

Tvoje tělo vydrží skoro cokoliv. Je to tvoje mysl, co musíš přesvědčit.

10. Bělorusko, 11. Německo

Tohle jsou pohledy už z minulýho čtvrtka, ale zatím jsem se nedostala k tomu, abych je sem hodila. Respektive dostala, ale to bylo včera pozdě v noci, takže jsem si řekla, že ještě se zveřejňováním počkám, protože co kdyby mi dneska něco... Ne, nic nepřišlo. Nevadí. Pochlubím se aspoň s těmahle dvěma. Jak vidíte v nadpisu, tentokrát to vážně nejsou žádný exkluzivní země. Prostě nic, co byste mi měli závidět. Tak jo, mrkneme na to...

Třiadvacet?!

Dva dny si na to nový číslo zvykám. Dva dny si na něj zvyknout ani za zlatý prase nemůžu. Co bylo na dvou dvojkách špatnýho, no? Takový rozkošný a ťuťu to bylo. Bylo. Teď mám dvojku a trojku. To je číslo k ničemu. Musím čekat na Wildových 'roztomilých čtyřiadvacet'. Ale 'roztomilých čtyřiadvacet' je zase o krok blíž k 'nejnebezpečnejšímu věku rockového průmyslu'. Klika, že rock jen poslouchám a neaspiruju na legendu.

Já nevím, asi mi hrabe. Možná nějakej projev krize středního věku. Nebo výsledek toho, že přehrabává nejspíš naprosto všem v mým okolí. Muselo se to podepsat i na mně, no ne? Nebo je to možná tím, že jsem do sebe právě hodila celý kafe skoro najednou. Malý, ale stejně. Moje tělo není na tolik kofeinu najednou zvyklý.

Možná prostě trpím takovou lehkou depkou způsobenou rozházenejma hormonama. Moje vlasy nestojí za nic, cejtím se jako nafouknutej balónek a cvičit dneska nemůžu, protože otec se Zuzu jsou prostě doma a nahoře fakt skákat nejde, pokud se nechci propadnout dolů do koupelny. Ale až zejtra začnu, mám nový činky. Dvoukilovky. Konečně jsem je dostala. A řeknu vám... Je to na nic. JÁ jsem na nic. Udělám s nima pár hammer curls a bicepsy mi odcházej. O tom, že mám v háji svaly na levym předloktí se radši zmiňovat nebudu. Jen chci zejtra vidět, jak budu dělat kliky. Nebo kliky. Nebo taky kliky. Možná bych si měla dát pauzu, počkat, až to přejde a...

NO. FUCKING. WAY.

Ono mě to všechno přejde. Prostě jen nemám dost endorfinů. Musím začít zase cvičit. Pak mě nebudou napadat myšlenky 'je mi zkurvenejch třiadvacet, v životě jsem nic nedokázala a akorát sama sebe sabotuju'. Pak budu veselá a spokojená a silná.

A třeba konečne, KONEČNĚ taky hnu s tou Buzničkou...

7. Polsko, 8. Itálie, 9. Finsko

Jak si můžete všimnout, začínám označovat články o Postcrossingu malinko jinak. Rozhodla jsem se, že se vybodnu na sdílení pohledů, co odchází ode mě (leda bych vám chtěla ukázat nějakej boží, co najdu), a budu se soustředit jen na ty, co mi přijdou. A budu je číslovat podle toho, jak jsem je registrovala. Takže... Tak.

Vzpomínáte si, jak jsem si před pár dny stěžovala na to, že už mi zase dlouho nic nedošlo? Tak jo. Dneska jsem šla do schránky. Na první pohled tam byly tři běžný dopisy a jedna jasně zelená obálka. Mrkla jsem, obálka pro mě, super, jeden pohled! A hele, co to tady vykukuje mezi těma... Aha, druhej pohled. No výborně! A pro koho že ty dopisy... TŘETÍ POHLED? (Ano, pošťák/ačka, nevím, kdo z nich zrovna šel, ty pohledy tak šikovně zastrkal/a mezi dopisy, že je na první pohled nešlo vidět.) Měli jste mě vidět, jak jsem se v tu chvíli culila. A měli jste mě vidět (a slyšet), když mi došlo, že jeden z těch pohledů přišel z Finska. Přísahám, modlila jsem se za to, aby brzo nějakej dorazil, ale ani jsem nedoufala, že se to stane. A stalo. V teprve čtvrtý várce pohledů A i když to není krajinka nebo pohled s Mumínkama... No, ale k tomu dojdeme. Tak se na ně mrkneme, ano?

5. Nizozemí, 6. Německo

Tenhle týden byl na pohledy poněkud, no, jak bych to jen řekla... chudší. Abych pravdu řekla, čekala jsem, že s tím, jak se mi připočítávají odeslaný (okej, je jich devět, ale víte, jak to myslím), bude těch pohledů přicházet víc. Hele, jestli je normální, když má člověk na začátku víc přijatejch než odeslanejch... Well. Kapku jsem se přepočítala.

Dvě výročí

Jo, nějak se mi to schází. Jedno výročí bylo včera, jedno je tak nějak dneska. Jedno je veskrze pozitivní, jedno... Well. K tomu se dostaneme.

Posílááám...

Čistě upřímně, stojíte o to, abych vám sem dávala i fotky pohledů, co ode mě odchází, nebo byste radši, abych sem přidávala jenom ty, co mi dorazí? Já jen, jestli to vůbec někoho zajímá a já to sem nepřidávám zbytečně, víte jak.

Tak jo...

Fakt nenávidím tyhle zkurvený virózy. V momentě, kdy jsem schopná se prohlásit za 'zdravou' jen proto, že mi konečně na většinu času klesla teplota na můj normál a už se každej večer a každý ráno nedusim kašlem, je to prostě na hovno.

(Malá vložka, ať na mě myslíte kdokoliv, PŘESTAŇTE, ta škytavka mě nebaví!)

Vlastně bych se za zdravou ještě neprohlašovala, kdybych prakticky vzato nemusela. Musim, vzhledem k tomu, že dneska odjíždim pryč a zejtra a pozejtří pojedu minimálně tak na půl dne courat na sekáčovej výprodej.

Nekoukejte tak na mě. Sekáče jsou fajn. Zejména pro člověka, co akutně potřebuje obnovit šatník, ale má na to tak tři stovky. Za což si, jak všichni víme, v normálním obchodě člověk koupí tak tričko. A i to jen v případě, že není zbytečně náročnej.

No, takže prostě... Tak. Pár dní tu teď nebudu. A budu doufat, že na tu zkurvenou virózu, stejně jako tehdy na bolavej kotník, zabere metoda 'když to nejde po dobrým, tak to půjde po zlým'.

Protože já FAKT chci cvičit, až se ve středu vrátím...

Fitspiration #005

Protože je mi o něco líp, ale pořád ještě se při hlubším nádechu dusím kašlem, takže jsem všechno, jen ne fit na Jillian. Ale to nevadí. Vůbec to nevadí. Proč? No, protože dneska jsem si jen tak mimochodem dala 30 kliků, 48 dřepů a 40 sedů lehů. Ne. Nehrabe mi. Mělo by? Spíš si říkám, kéž bych tak zvládla víc. Ale nezvládnu. Bohužel.

Cítím svaly. Stehna se mi trochu, malinko klepou. Ruce jsou důkladně namožený. Víte co? Užívám si to. 'Cause...

Rozbolavělost. Ten nejuspokojivější pocit.

3. USA, 4. Austrálie

Schválně, jestli uhodnete, co dneska Arvinka zase našla ve schránce? Asi jsem byla hodná, že zase dorazily dva, co? I když, možná bych byla tak nějak radši, kdyby chodily po jednom. Měla bych víc dní radost... No, dobře, dneska bylo asi dobře, že přišly dva, jelikož jeden je tak trochu nic moc, ale ten druhej mi to poměrně bohatě vynahrazuje. Chcete je vidět?

Ale ovšem, že chcete...

Fakt jsem závislák...

Tentokrát nebudu mluvit o Postcrossingu. Kdepak, dneska je to o mém DRUHÉM oblíbeném tématu. Víte, o tom, co o něm melu už skoro rok. No však víte, o takový tý... Jo, je to Jillian. Respektive... cvičení.

Bože, jak já to ze začátku nesnášela. Držela jsem se zuby nehty, ale jen proto, že jsem si slíbila, že to zmáknu. Musela jsem se přemlouvat, odhodlávat... Co bych dala za to, abych se mohla tejden nemocná válet a necvičit, a to bez výčitek a pocitu, že se vymlouvám, protože permanentní zvýšená teplota a tuberáckej kašel při každym hlubšim nádechu přece není VÝMLUVA.

Tak jo. Je to víc jak tejden, co jsem cvičila naposledy. Od čtvrtka jsem nemocná. A víte, co mě minimálně několikrát za den napadne?

Bože, já chci cvičit. Já tolik chci cvičit. Já TOUŽIM po potu (jinym než toho z teploty, přirozeně), po bolesti svalů, po sípání (opět NEzpůsobeného tím, že moje tělo má ze záhadného důvodu potřebu vykašlat plíce) a bušení srdce. Chci makat, chci dřít. Chci sledovat, jak se mi zpevňuje tělo, ne jak těžce vydřený zárodky bicepsů splaskávaj a špek na břiše si vesele povoluje.

To, že jsem tou nemocí zhubla kilo, mě prostě neuspokojí. Proč? Není to poctivý kilo. A půjde zase nahoru. Zaručeně půjde.

Přísahám, před rokem bych nevěřila, že tohle kdy vypustim z huby, ale... Mně to cvičení fakt chybí. Ten pohyb. Ten pocit uspokojení. Pocit, že jsem to DOKÁZALA.

Pouštět si jen videa s Jillianinym řevem, to přece není normální, ne? A co teprve to, jak mě její hlas už už startuje na cvičení...

Bude to krušný, až zase začnu. Bude to brutální.

Bože, já se tak TĚŠÍM!

A posíláme dál...

Někdo by mi měl zamezit přístup k webu Postcrossingu. Fakt. Je to brutálně návyková věc. Říkám vám, pokud snad přemejšlíte o tom, že byste chtěl začít, nedělejte to. A když už začnete, nepokoušejte se počítat peníze, co jste do toho vrazili. To je totiž ještě horší nápad, víme? No nic. Chcete se mrknout na další pohledy, co jsem v poslední době posílala? Mám tu tři...