Můj mozek se asi uškvařil

Teplota u mě v pokoji stoupá ke čtyřiatřiceti stupňům. Je tu líp než venku, ano. Zhruba o jeden stupeň.

Myšlení se stalo absolutně nemožným. Vařím se ve vlastní šťávě.

Večer jen těžko budu psát. Jsem hrozně utahaná. A v televizi půjde Království nebeské. Ach, Orlando...

Pardon. Dneska ze mě asi nic víc nedostanete.

P. S. Thorine... Orkrist NENÍ kytara...

Ach jo, ach jo, ach jo

Tak jo. Asi nejsem schopná tenhle blog udržovat. Zase se mi do něj pěknejch pár dní nechtělo. No nic, to se stává, že jo. Že jo?

Report z MoRu, respektive krátkej článek, vám neslíbím, ale ani netvrdím, že nebude. Všechno se uvidí podle toho, jak se mi ještě bude chtít. Momentálně nějak nemám psavý období. Já vím, že až v pondělí zveřejním literární deníček, dáte mi tohle prohlášení nejspíš sežrat. Ale potíž je v tom, že já momentálně nepíšu proto, že by mě to kdovíjak bavilo, ale prostě proto, že je to povinnost. Ale zas si nemyslete, že mě to přímo NEBAVÍ. Mám k tomu nějak neutrální postoj. Prostě taková práce, no. Jsem si jistá, že někde hluboko uvnitř mě to velice baví. Někde.

Dneska mám taky dost dobrou motivaci psát, a to sice skutečnost, že v Brně hraje Alice Cooper a já sedím doma na prdeli a nejsem tam, protože si to prostě nemůžu dovolit. Takže tu sedím, poslouchám playlist podle koncertního setlistu a píšu, abych se mohla stát slavnou, měla desítky tisíc měsíčně na honorářích a už si nemusela nechat utíkat věci jen proto, že nemám prachy.

Tak, teď se všichni hezky zasmějeme tomuto podařenému vtípku. Víme, že to se nestane. Možná kdybych ty svoje upíry v minulý knížce trochu přitřpytila. Teda, ty, co se netřpytí. Takže všechny kromě Marka na tom halloweenským večírku, na kterým na sebe nasypal třpytky a balil děvčata (a chlapce) na svoje zuby a zmučenou duši. Buzerant zatracenej.

Ne, já vím, buzerant je v týhle knížce.

Ne, že bych právě usilovně nepracovala na kapitole Patrika a Lukáše. Hele, k čemu jinýmu bych mohla mít jako doporovod právě Alice Coopera?

Asi bych vás neměla otravovat svejma krajně zmatenejma kecama. Takže radši končím. A jdu psát.

Víte, ať je ze mě hvězda. Hvězda literatury pro buzničky.

Kdy že má nastat ten obávanej stav, kdy 'hetero lidi budou divný a buzny budou ve většině'? Doufám, že hodně brzo...

Chápu, asi bych se mohla zase ozvat

Mohla bych vám taky napsat, jak se mám a jak jsem se měla poslední dva týdny. Mohla bych. A možná bych i měla. Faktem je, že se mi nijak extra nechce. No jo, nějak mě momentálně nebaví se tomuhle blogu věnovat. Nevím proč, nevím, jestli to přejde.

No dobře, to je kec. Náhodou i vím proč. Protože mám zkrátka pocit, že ty moje kecy naprosto nikoho nezajímají. Jsem holt počtama komentářů zmlsaná z psacího blogu, takže jednička nebo nula u poloviny článků mě prostě nějak neuspokojuje. Ne, vážně mě nebaví se vypisovat pro nikoho, to bych si pořídila papírovej deníček, nebo si to psala do textovýho editoru.

Čímž vás nenutím, abyste mi komentovali, nebo tak něco, jasno? Prostě to jen říkám. A vysvětluju, proč jsem tak málo aktivní. Nic víc, nic míň.

Tak jo, co se to dělo v posledních tejdnech...

Byla jsem u kamarádky. Byla jsem na MoRu. Užila jsem si MoR. Byla jsem ještě dva dny u kamarádky. Vrátila sem se domů. Ve čtvrtek sem hlídala malou sestřenku. V pátek jsem prala věci po MoRu. Včera jsme jeli s otcem a se Zuzanou na chatu přát babičce k svátku, co bude mít v pondělí. Dneska jsme se vrátili. Je mi pekelný vedro.

Tím bych to asi shrnula. A...  Já nevím. Mám vám napsat něco o MoRu? Chci říct, fakt to chce někdo slyšet a fakt to někoho zajímá? Jen se ptám. Když řeknete, že jo, tak sem něco napíšu, když řeknete, že ne, případně budete mlčet... Tak tu prostě nebude nic. Nějak se mi nechce okrádat se o čas na tvůrčí psaní ťukáním věcí, o který nikdo nestojí. Jak asi pochopíte. Tak prostě... Dejte vědět. Pokud možno.

A zejtra mi držte palce. Nějak jsem prohlásila Body Revolution za skončený (protože to kardio mi už lezlo krkem tak, že jsem to cvičit prostě dál nevydržela), takže si hodlám začít mixovat Ripped in 30 s Killer Buns and Thighs. Tohle bude ještě sranda. Zejména Killer. Je to spešl cvičení na nohy, a nohy jsou moje HODNĚ slabá stránka. Jo, v nejbližších týdnech dostanou pekelně zabrat.

Ale zejtra to vidím jen na Ripped. A pro sichr radši první level. Potřebuju nejdřív zkusit, co to tělo ještě zvládá a co už ne. Dva týdny jsem na cvičení ani nehrábla.

Ne, vůbec nemám absťák. To víte, že ne. Rozhodně jsem na Jill nemyslela už na MoRu, kdepak...

24. Německo, 25. Španělsko, 26. Nizozemí

Přijdu si trochu trapně, že jsem tenhle blog poslední dobou tak zanedbávala. A hodně trapně, že i když se mi tu už nějakou dobu válí malá kupička pohledů, já se prostě nemůžu dokopat hodit je sem. A to i navzdory tomu, že je mám v počítači, vyfocený a všechno. No nic. Dneska tady mám tři pohledy, a když budu mít čas, nastavím ještě další tři na dobu, co nebudu doma, což bude od zítřka zhruba deset dní, buď do přespříští středy nebo čtvrtka. Hrubým odhadem. Podrobnosti odpoledne. Každopádně, mezi dnešní trojicí není asi žádnej pohled, co by vyloženě nepotěšil. Vlastně, všechny se mi líbí. =)

Tak pozor...

*nenápadně si hvízdá*

Ano, plně si uvědomuji, že mezi sobotou a úterým je kapku rozdíl. Ale jen malinkej, ne? Půlka týdne. A úplně jinej měsíc, v tomhle případě. Ehm, ale jsem tady. Píšu. Tak. I když fakt nevím o čem.

No, asi to vezmu od začátku.

Já na ten blog nějak zapomínám...

Tak si poklidně koukám na hlavní administraci Bloggeru, když vtom mi oko padne na základní info o tomhle, neboli osobním blogu. A zjistím, že jsem to udělala zase. Už zase jsem se sem tejden neobtěžovala napsat. Kapku se za to stydím, ehm. Ale na druhou stranu, mně ani nějak nedošlo, že jsem sem tak dlouho nepřispěla. Asi bych se tím spíš měla omluvit, co?

Oki. Omlouvám se.

Arvari ve vlastní šťávě

(A pečená koťátka jako příloha.)

Pokud si snad někdo ještě nevšiml, je vedro. Velký, velký, velký vedro.

Vedro, při kterým se dá jen válet se a tiše lenošit. O cvičení se ani nesnažím. Vážně nestojím o to, změnit si Body Revolution na Bikram Revolution, zejména proto, že ani Jill s cvičením ve vedru nesouhlasí. A hele, prostě nejsem zas takovej magor, abych se snažila hubnout fakt za každou cenu. Já jsem s tím tělem, co mám teď, docela spokojená. Jasně, chce to ještě tak deset kilo dolů, ale když se podívám na starý a nový džíny... mám na co bejt hrdá. Mám riskovat, že se při cvičení sesypu, jen abych si něco dokázala? K čertu, nejsem schopná skoro ani psaní na počítači, natožpak nějakejch kardio aktivit.

Ne když i dole v obýváku bylo přes den víc jak pětadvacet stupňů.

Ne když u mě teplota překonala rekord a teploměr naměřil v jednu chvíli přes dvaatřicet.

Když tu celej den mám puštěnej větrák, kterej ale stejně skoro nepomáhá, zatraceně.

A jen tak mezi náma, dneska jsem si dvakrát dala ledovou sprchu, po který jsem se ani neobtěžovala otírat, nedejbože si sušit vlasy. Jo, sprcha pomůže. Na deset minut?

O tom, že v sobě mám už tak pět litrů vody a pořád jen lítám na záchod, bych se snad ani nezmiňovala.

A koťata se válí po podlaze, nohy rozhozený do všech možnejch i nemožnejch úhlů, a usilovně se chladěj.

Vedro, vedro, vedro.

Mimochodem, asi to víte, ale jen kdyby to někdo snad přehlídnul, už si můžete objednávat moji první KNÍŽKU. A uděláte mi fakt radost, když to uděláte... =)

Nic moc. Spíš nic, než moc...

Poslední dobou nějak skoro nic nevychází tak, jak jsem chtěla, aby to vyšlo. Teda, jasně, dostala jsem se na školu, kam jsem jít chtěla, to je super. Neroste mi váha, to je taky super. Dokonce i mírně klesá, to je ještě víc super. Ale jinak...

Jinak prostě nikdy nestihnu/jsem líná udělat prakticky cokoliv, co si na ten den naplánuju.

Úklid a pokračování reorganizace pokoje? Leda ve snech, drazí. Je vedro, u mě v pokoji ještě větší, nechce se mi do toho, je toho moc, počítač je zajímavější... Mám asi tak milion výmluv, pokud je chcete slyšet.

Psaní? No dobře, až zas v pondělí uvidíte můj Literární deníček, asi mě při těch počtech znaků umlátíte, ale mně vážně nepřijde, že bych se psaní nějak extra věnovala. A ještě míň mi přijde, že by mi to nějak extra šlo.

Cvičení? Ne, není to dobrý. Poslední tejden cvičím vlastně obden. Pátek jo, sobota ne, neděle jo, pondělí ne, úterý jo, středa ne, dneska... se uvidí. Ale asi půjdu. Zatím mi do toho vlastně každej druhej den něco vlezlo. Zuzana byla doma, bylo mi špatně od žaludku, včera zase vedro, až se mi motala hlava. Částečně lenost. Nějak se do toho zase nemůžu dostat.

Ty změny počasí mě naprosto vysávají. Vedro, zima, zima, zima, vedro, vedro, zima, vedro. Na moji hlavu ty změny počasí nejsou zrovna fajn. Nebolí, ale jistej tlak cejtím. A příjemný to není.

Já vím, měla bych se zvednout a něco dělat, ale mně se tak strašně NECHCE.

Jediný, čeho jsem byla schopná, bylo to, že jsem včera odeslala do tisku Buzničku...

20. Německo, 21. Velká Británie, 22. Nizozemí, 23. Bělorusko

Po delší, no, hodně dlouhý době jsem tu zase s jedním Postcrossingovým článkem. Tenhle měsíc byl co do pohledů vážně hodně divnej. Nejdřív přišly za skoro tři týdny tři pohledy (v týdenních intervalech), aby jich pak během tří pracovních dní dorazilo dalších pět. Na jednu stranu to bylo fajn, na druhou bych si těch pět radši rozdělila do víc dní, protože teď vím, jelikož jsem tři pohledy v převisu a 'dostala' jsem už asi za všechny registrovaný pohledy poslední dobou, že budu nějakou dobu běhat ke schránce zbytečně. A něky příští týden bych se navíc měla deaktivovat, abych zamezila možnosti, že mi pohled přijde během víc jak tejdne, co budu pryč kvůli MoRu. Don't like.

Každopádně, mám tu teď osm pohledů, co jste ještě neviděli. A vzhledem k tomu, že tolik se mi jich do jednoho článku házet nechce, mám tu pro vás zatím čtyři. A ty další čtyři dorazí výhledově...

Tak jo. Ještě to není oficiální, ale...

Skoro to vypadá, že ten tejden proleženej v učebnicích nebyl zbytečnej. Že to kilo jsem neshodila úplně k ničemu. (Tedy, chápejte, shodit kilo není u mě nikdy k ničemu, ale... Víte jak.) Že to za ty nervy stálo.

Podle všeho jsem totiž přijatá ne na jeden, ale na oba obory, na který jsem se hlásila. Oficiální rozhodnutí ještě na stánkách UHK není, ale body a pořadí už ano. Takže...