Trest: Kapitola 17

Je docela pozdě v noci a já jsem fakt ospalá, takže s úvodem k téhle kapitole fanfiction se nehodlám zrovna dvakrát štvát. Zkrátka, navazujeme chvíli poté, co minulá kapitola skončila. Loki pořád nemá nejlepší náladu. A Tony taky není zrovna nejšťastnější. Vážně, zdá se to jen mně, nebo si ti dva umí krásně komplikovat životy? A neházejte to na mě, oni si žijí vlastním životem, vážně...

Když se mnou Loki jednoduše přestal jakkoli komunikovat, vzdal jsem se a stáhl se zpátky do dílny. Koneckonců, dal mi jasně najevo, že jsem to zase zvoral.
A pak že s ženskýma je to těžký. Co je ale ženská proti severskýmu bohu. Neměl jsem daleko k tomu, abych si začal myslet, že jediné, co Loki potřebuje, je hezká košile s rukávy, co se zavazují na zádech.
V jednu chvíli se usmívá, vzápětí se stáhne do sebe. Jestli to s ním bylo takové vždycky, kdo by Ásgarďanům vyčítal, že ho nemají zrovna v lásce? Já sám jsem upřímně nedokázal přijít na to, kdo by ho v lásce mít MOHL. Chci říct, ano, já si s ním sedl, ale... Ale já jsem asi byl výjimka. Značně šílená výjimka.
Většina ostatních by ho nejspíš dávno zabila. I já měl chuť to udělat.
Ty jeho zatracené nálady...
I když byl fakt, že za tuhle jsem mohl já, já a zase já. Kdybych do sebe celý den nelil alkohol a kofein, kdybych večer nebyl tak mimo a nepokusil se ho líbat, kdybych se ho pak nezeptal, jestli by se mnou chtěl mít někdy sex, kdybych ráno přesně tohle neignoroval, kdybych se netvářil soucitně, když zase přišla řeč na těch pět let...
„Idiot, Starku, prostě idiot,“ zamumlal jsem.
„Ano. To rozhodně jsi.“
Prudce jsem se otočil a vytřeštil oči. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem neslyšel přijíždějící výtah. Výtah, jehož dveře se za Lokim právě zavíraly.
Bůh stál přede mnou a tvářil se naprosto nevzrušeně. Ale když jsem se soustředil...
„Ty jsi pil?“ zeptal jsem se opatrně.
„Proč myslíš, že bych měl?“ pozvedl obočí.
Jeho pohled byl zvláštním způsobem skelný.
Zvedl jsem ze stolu talíř a hodil ho Lokiho směrem, ne příliš prudce a rozhodně ne na hlavu. Protože jsem tak nějak předpokládal...
„Nestihl jsi uhnout,“ ušklíbl jsem se, když se zmíněný kus nádobí mírně odrazil od Lokiho břicha a roztříštil se na podlaze. „Ani jsi nezačal reagovat!“
„Nečekal jsem to!“ zamračil se Loki.
„A ten večer, kdy jsi mi spadl na terasu, jsi nečekal, že po tobě hodím skleničku, ale vyhnul ses jí,“ frkl jsem.
„Starku, smiř se s tím, že moje reflexy nebudou dokonalé pokaždé, když se rozhodneš po mně něco házet!“ odsekl, ale nemohl jsem si nevšimnout, že má ruce založené na prsou a raději se nehýbe.
„Jarvisi, kolik sklenek vypil pan Laufeyson, než nastoupil do výtahu?“
„Čtyři, pane.“
„Fíha. Na skoro prázdnej žaludek,“ pokýval jsem uznale hlavou. „Tak co, Sněhurko, nechceš si sednout tamhle na gauč?“
„Ano, prosím...“
Šel až překvapivě rovně, řekl bych. Ale když dosedl, spíš dopadl na gauč, vypadal, že se mu hodně ulevilo. Zvedl jednu ruku a prsty si zajel do neučesaných dlouhých vlasů.
„Tak jo, kotě,“ řekl jsem a posadil se vedle něj. „Můžeš mi vysvětlit, o co se snažíš? Z toho, jak jsi mě několikrát našel na podlaze, bys mohl pochopit, že alkohol problémy nevyřeší.“
„Chápu,“ řekl tiše a zavřel oči. „Jen jsem se chtěl omluvit. Jen... omluvit.“
„A na to ses musel opít?“ ušklíbl jsem se.
„Nikdy se neomlouvám,“ konstatoval Loki. „A teď bych neměl, protože to nebyla moje vina, já nechtěl, aby ses mě snažil rozveselit, ale nemusel jsem... Zatraceně, točí se mi hlava. Říkal jsi, že alkohol může dodat kuráž, neřekl jsi, že...“
Zaskučel a předklonil se, hlavu složil do dlaní. Než jsem stihl poznamenat něco o tom, že při tom rozhovoru, na který si ani nevzpomínám, jsem ale nejspíš myslel jednu sklenku, převalil se na bok a jeho hlava skončila v mém klíně.
Zhluboka jsem se nadechl.
„Loki...“
„Prosím... nehýbej se,“ zašeptal. „Prosím. Takhle je to o něco lepší.“
„Víš, fakt bych čekal, že bůh vydrží víc,“ zakřenil jsem se. „Čtyři skleničky... No jo, já vím, jsi knihomol, nevysedáváš po barech. To nic. V pohodě. Buď se pít naučíš, nebo pít nebudeš, to je vlastně docela jednoduchý.“
„Blábolíš, Starku. Příšerně blábolíš.“
Zcela bezmyšlenkovitě jsem zabořil prsty do těch dlouhých (a překvapivě hebkých) vlasů a začal jemně masírovat pokožku jeho hlavy. Odměnou za to mi bylo tiché, spokojené zamručení.
„Jarvisi?“ řekl jsem tiše. „Buď tak hodný, objednej nám pizzu. Špenátovou. Jak ji má pan Laufeyson rád.“
„Nechci jíst,“ zamumlal Loki. „Svět se točí.“
„Když se najíš, točit se přestane. Aspoň trochu,“ kousl jsem se do rtu. „Páni. Tak ty ses mi fakt šel omluvit, jo? Jsem dojatý, vážně. Omluva od boha lží. Páni. No, víš, Loki, já si tu tvoji protivnost nebral nijak osobně. Neutekl jsem sem dolů proto, že bych byl uraženej, nebo tak něco. Spíš jsem chtěl vyklidit pole a neotravovat tě, když ti tak vadím.“
„Ty mi nevadíš, Anthony,“ odpověděl tiše Loki. „Vadím si já sám...“

O hodinu a polovinu pizzy později byl Loki v mnohem lepším stavu a o něco málo lepší náladě. Logicky už neměl hlavu v mém klíně, ne, teď se rozvaloval na gauči. Já se musel spokojit se sezením na zemi.
Nejhorší bylo, že mi to ani tak nevadilo.
Loki spokojeně vzdychl a zadíval se do stropu.
„Už se ti hlava tak netočí, co?“ pozvedl jsem obočí.
„Ne, Starku,“ odpověděl. „Děkuji.“
„Za to, že se ptám? Nebo za to, že jsem objednal tu pizzu?“ zasmál jsem se. „Stejně už byl skoro čas na oběd.“
„Pravděpodobně.“
Mírný úsměv, který měl na rtech, zmizel.
„Hej,“ řekl jsem tiše a položil dlaň na jeho rameno. „Sněhurko. Netvař se tak.“
„Jak se tvářím?“ otočil se na mě zmateně.
„Smutně,“ odvětil jsem. „No tak. Kušuj. Nemysli na špatný věci. Já tě nelituju, jasno? Nebo jinak, já se tě snažím nelitovat, když tě to štve. A ty se mi nemusíš omlouvat za nic... co jsi udělal v nedávný době.“
„Nenarážíš zase na to, na co myslím, že narážíš, viď?“ ušklíbl se.
„Já? Rozhodně ne.“
„Dobře.“
Moje prsty začaly tak nějak samy od sebe hladit jeho tvář.
„Víš, předtím jsi mi řekl...“
„Ve chvíli slabosti jeden snadno řekne to, co by jinak neřekl.“
„Jo. Možná jen ve chvíli slabosti dokáže bůh lží nelhat.“
Čekal jsem, že odpovědí mi bude vzteklý pohled. Ne odevzdaný.
„Víš, Anthony...“ zamumlal. „Včera večer jsem si poprvé po dlouhé době myslel, že jsem něco udělal správně. Poprvé po dlouhé době jsem se zase cítil... skoro i šťastný. To, jak ses na mě díval... Bylo mi dobře. Rozumíš? A po vážně HODNĚ dlouhé době mi nebylo dobře ve chvíli, kdy jsem dělal něco, co by většina... neschválila.“
„No, tohle by asi taky pár lidí neschvalovalo,“ konstatoval jsem. „Teda, pokud jde o mě, neschválil by to nikdo. Přece jen, není dobře, když tě přitahuje někdo, kdo má bejt tvůj nepřítel.“
„Přitahuje?“
Jeho pohled byl tak nevěřícný, že jsem se musel smát. Moje prsty dál hladily jeho tvář.
„Víš, Loki, kdybys nebyl nebezpečnej šílenec, možná by tohle někam vedlo.“
„Vždycky jsem šílenec nebyl,“ odvětil tiše. „Vlastně... ještě docela nedávno ne...“