Trest: Kapitola 18

K čertu s osobními zápisky, asi tak bych to řekla. Místo nich tu pro vás mám pravidelný přísun Lokiho s Tonym. Já vím, že tu fanfiction skoro nikdo nečte, ale mě to poslední dobou tak moc baví psát... Pardon, pardon, pardon. =D Každopádně, dnes tu máme trochu emocionálně nestabilního Lokiho. Což je sice úplně normální Loki, ale... Ehm, prostě si to užijte, jo? =)

Pořád jsem seděl na zemi. Díval jsem se na Lokiho tvář, na jeho oči zírající do stropu, o poznání lesklejší, než byly ještě o pár okamžiků dřív. Sledoval jsem, jak si bůh okusuje ret. Občas jsem uhnul pohledem a spatřil, jak si nervózně mne ruce a proplétá prsty.
Nebyla v něm ani stopa toho Lokiho, který se tak zoufale hnal za mocí, ani stopa Lokiho, který si stoprocentně věřil.
Jistě, tuhle jeho tvář jsem viděl už dřív. Ale teď... Teď mi náhle přišla zatraceně reálná.
Řekl mi jen první část svého příběhu. Jen kousek. Zastavil se ve chvíli, kdy mi popisoval, jak visel z toho jejich queer, chci říct, duhového mostu. Kdy se držel nějakého očividně hodně mocného zlatého kopí, které pro změnu držel Thor, kterého pro změnu držel za nohy Ódin. Pak prostě vyprávět přestal.
„Loki, už do toho stropu zíráš tak pět minut,“ zamumlal jsem tiše.
„Já vím,“ odvětil přiškrceným hlasem. „Jen mi... Došlo mi... Nějak jsem si to v době po pádu začal... všechno představovat nějak jinak.“
„Jinak?“ zamračil jsem se.
„Myslel jsem...“ Z jeho levého oka stekla osamělá slza. „Myslel jsem, že mě pustil.“
„To by Thor nikdy neudělal,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Nikdy,“ zašeptal a zavřel oči. „Pustil jsem se sám.“
Nevěděl jsem, co mu na to říct. Co se tak říká někomu, kdo vám právě vypráví o tom, jak se pokusil spáchat sebevraždu?
„Nemůžu říct, že bych se ti divil,“ plácl jsem.
„Ach, jistě,“ ušklíbl se. „Samozřejmě, že nedivil. Nejspíš jsem to měl udělat už v okamžiku, kdy jsem zjistil, co jsem za zrůdu. Ano, to by bylo pro všechny lepší. Pro všechny včetně mě. Třeba by to tehdy vyšlo. Kdybych nečekal...“
„To nemyslíš vážně,“ zamračil jsem se. „Loki. No tak...“
Ještě štěstí, že jsem nezvedl ruku a nepohladil ho po tváři, jak jsem měl původně v plánu, protože Lokiho kůže náhle zase zmodrala.
„Podívej se na mě,“ řekl a otevřel oči, krvavě rudé. „Zrůda. Jen monstrum.“
„Blá blá blá,“ mávl jsem rukou. „Vážně, to vaše království je peklo na... nebesích. Co je na tobě tak strašnýho, no? Chci říct, jsi o tolik jinej jen proto, že jsi modrej? Změnila se tvoje osobnost, když ses to dozvěděl? Samozřejmě, že ne. Jsi pořád stejnej Loki. Jo, měl jsi vztek, jo, udělal jsi pár příšernejch kravin, ale to se dá pochopit. V situaci, v jaký jsi byl... Jo, asi není zrovna výhra bejt v tvý kůži, jasně, ale... Kurva, ani nevím, co se ti snažím říct. Prostě nejsi tak špatnej, jak si myslíš, jasno?“
„Kdyby ti celý život vtloukali do hlavy, že ledoví obři jsou monstra, že to jsou tví nepřátelé, že když dostanou příležitost, všechno zničí, celý tvůj svět... A kdyby ses pak dozvěděl, že ty jsi jeden z nich... Kdyby ses dozvěděl, že tvůj život byla jen jedna velká lež, že jsi celý život maskovaný i sám před sebou kouzlem muže, co si tě k sobě vzal napůl z lítosti a napůl kvůli možným politickým výhodám, co by mu z toho mohly plynout... Kdybys pochopil, po stovkách let, proč tě tak vyčerpává vedro... Kdybys na to přišel tak, jak jsem na to přišel já, tak, že tě jedno z těch monster chytilo za ruku a ona nebyla spálená mrazem, ale stejně, úplně stejně MODRÁ... Co bys cítil, Anthony?“
Zase měl normální barvu, i když se mi zdála o něco bledší než obvykle.
Naklonil jsem ho dopředu a bezmyšlenkovitě ho políbil na čelo.
„A kdyby to znamenalo, že nikdy, ať udělám cokoliv, nevyrovnám se staršímu bratrovi, na kterýho jsem celej život žárlil?“ nadhodil jsem.
„Ano,“ olízl si rty. „Přesně tak.“
„Nejspíš bych chtěl...“ Vzdychl jsem. „Udělat něco, co změní to, jak se na mě všichni koukají. Jo.“
„A kdybys zjistil, že jsi udělal... Jak jsi to jen řekl? 'Pár příšernejch kravin', a všechno bylo naprosto zbytečné? Že tvůj plán, ten, co měl dát tvému životu smysl, se prostě... sesypal? Co bys udělal, kdybys z Bifrostu visel ty?“
„Nepustil bych se. Já bych se nepustil,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Já ano. Monstrum a slaboch.“
„Loki...“
Pohladil jsem ho po vlasech.
„Copak ty si nemyslíš, že jsem monstrum? Po tom všem, co jsem provedl?“
„No, co ti na to můžu říct?“  ušklíbl jsem se. „Věřím ve druhý šance. A navíc, padouch, co si uvědomuje, že něco udělal špatně, je vždycky lepší než ten, co je i po opakovaný porážce přesvědčenej, že má pravdu a měl vyhrát.“
„Takže si myslíš, že jsem monstrum, co si zaslouží šanci.“
„Loki, jestli tohohle okamžitě nenecháš, jsem si jistej, že tady někde ještě mám plány na ten hezkej roubík, se kterým jsi minule odjížděl!“ varoval jsem ho.
Když se na mě zadíval, v jeho očích byla zase jiskřička pobavení.
„Ach, Starku.“ Zvedl ruku a prsty zajel do mých vlasů. „Víš, že není tvojí povinností rozveselovat mě, viď? Jsem si jistý, že jsi mému bratrovi slíbil jen to, že se postaráš o to, aby se mi nic nestalo, ne o to, abych se i cítil dobře.“
„Hele, nech mě posoudit, co je a není mojí povinností,“ frkl jsem.
„Dobře, Starku. Jak si přeješ. Jako bych tu nebyl. Má přání jsou přece naprosto nepodstatná.“
„Ach, bože,“ zvedl jsem oči k nebi, respektive ke stropu. „Tak jak může tenhle ubohý smrtelník vaše rohaté veličenstvo potěšit?“

Docela mě překvapilo, když řekl, že momentálně nemá vůbec žádné přání, snad krom toho, abychom se ten den o jeho minulosti, stejně jako o tom, že je ledový obr, už nebavili. Na což jsem poměrně dobrovolně přistoupil. Stejně mi už pomalu začínaly povolovat nervy.
Vážně, jak může být někdo tak natvrdlý? O té sebelítosti ani nemluvě. Zatraceně, od Lokiho bych tohle nikdy nečekal. Na druhou stranu, po tom, co mi o sobě řekl, jsem si říkal, co bych od něj měl taky čekat jiného. Pár stovek let, během kterých se marně snažil zavděčit otci a dokázat okolí, že je stejně dobrý jako jeho bratr. Pár stovek let, během kterých měl pocit, že ho má rád jen ten bratr, kterému se nikdy nevyrovná, a matka.
I kdyby se mi nakonec nestalo to, co se stalo jemu, nejspíš bych na jeho místě dávno skončil v blázinci.
Jistě, pokud by se mělo každé nedoceněné dítě pokusit zničit nebo ovládnout třeba jen vedlejší město, nedejbože celý svět, nestihl bych si mezi akcemi ani dát kafe, ale stejně jsem nemohl říct, že bych ho nechápal. A že by mi ho svým způsobem nebylo líto.
Ne, že bych mu tohle řekl. Ani omylem. Na to se v mojí dílně nacházelo až moc nebezpečných předmětů.
Já prostě mlčel a dál to pro ten den nerozmazával. Prostě jsem ho jen nechal ležet na gauči, jak mi to sám skoro rozkázal, a šel jsem pracovat. Netrvalo dlouho, než se zvedl a šel mi nenápadně nahlížet přes rameno. A asi o deset minut později jsem mu ke stolu přisunul druhou židli.
Nevím proč. Většinu lidí, co by se mi pokoušeli koukat pod ruce, bych vykázal přinejmenším na druhý konec místnosti, v ideálním případě do úplně jiného patra. Ale pokud šlo o Lokiho...
Možná to bylo tím, že nebyl člověk, že ano.
Nebo možná tím, že se díval tak pozorně a se zaujetím. Že když se na něco zeptal, vypadalo to, že vážně poslouchá, co mu odpovídám. To byl pro mě nezvyk.
Seděli jsme tam čtyři hodiny. Já pracoval, on se prostě jen koukal.
Vyrušil nás až Jarvisův hlas, který poukazoval na to, že brzy bude čas na večeři.
Ještě nikdy předtím jsem neměl TAKOVOU chuť ten zatracený počítač rozebrat...