Trest: Kapitola 16

Poslední dobou mám docela potřebu vám sem tu fanfiction cpát víc, než by asi bylo záhodno. I když, kapitola za tři, čtyři dny, to není zas tolik, přiznávám. Ale stejně bych měla zpomalit, protože jestli takhle budu pokračovat, tak mi ty kapitoly rychle dojdou, protože poslední dobou jsem na psaní tak trochu kašlala, takže... Ale klid, mám jich ještě asi deset, takže akutní ohrožení dodávek vážně nehrozí, bez obav.

Teď si vy, co tu blbost čtete, hezky užijte tenhle díl. Aneb 'Tony Stark a ráno skoro poté'...

Když jsem se ráno probudil, rozhodně jsem neměl nejhorší kocovinu ve svém životě. Vlastně jsem od té nejhorší byl poměrně slušně daleko. Vlastně bych to označil spíš za docela lehounkou kocovinu.
Fyzickou kocovinu.
Ovšem ta MENTÁLNÍ kocovina, ta, co dorazila v okamžiku, kdy jsem si uvědomil, o co jsem se to vlastně s Lokim pokusil...
S LOKIM...
Ani jsem se na něj nedokázal podívat, když jsem se s ním potkal v kuchyni. Jen jsem si rychle udělal kávu, připravil si pár sendvičů a informoval ho, že kdyby mě hledal, jsem v dílně, protože jsem v noci měl naprosto geniální nápad.
Klika, že Loki se v technických věcech zas tak nevyzná a na nic se neptal. Samozřejmě, že nic jako geniální nápad jsem neměl.
A jak jsem tak seděl u stolu v dílně, říkal jsem si, že ten ústup byl nápad značně negeniální.
„Jo, Starku, fakt bezvadná myšlenka,“ vzdychl jsem. „Předhoď bohu lží tu nejmizernější lež, co tě jen napadne, a jako bonus ji ještě předveď tak mizerně, jako jsi ji předvedl... Jaká je šance, že ti to sežral, no?“
Mizivá. Totálně mizivá. Zejména se vším tím koktáním.
A rudnutím.
Teda, předpokládám, že jsem rudnul. Obličej mi přímo hořel...
Pokusil jsem se ho políbit. Lokiho. Toho magora. A zeptal jsem se ho, jestli by se mnou v budoucnosti nechtěl třeba i spát. Na co jsem jen myslel?!
Ne, správná otázka by byla ČÍM jsem myslel. A v tom bych se radši nepitval.
„Vážně musím přestat pít. A míchat kofein s alkoholem,“ zamumlal jsem. Pak jsem se zarazil, když mi došlo, že mi Loki jen o pár hodin dřív řekl, že skoro přesně k tomuhle ráno dojdu. „Parchant jeden zatracenej. Bože. Ten by se potrhal smíchy, kdyby to zjistil...“
A jaká je šance, že to nezjistí?
Už jen z toho, že po něm nevyjedu, mu bude jasné, že jsem si to rozmyslel.
Zatraceně, zatraceně, zatraceně...
„Jarvisi, co dělá Loki?“ zeptal jsem se, když jsem dopíjel kávu.
„Leží na gauči v obývacím pokoji a zírá do stropu, pane.“
„Do stropu?“ zamračil jsem se. „Nečte si?“
„Ne, pane. A musím konstatovat, že ani nedojedl svou snídani.“
„Ne?“ kousl jsem se do rtu. „Zatraceně. Obvykle se po ránu slušně cpe, co?“
„Dá se říct, že snídá víc než vy, pane.“
„To není tak těžký,“ ušklíbl jsem se. „Sakra, a nebyl taky nějak víc bledej než obvykle?“
„O něco bledší, ano.“
Zvedl jsem se od stolu a okamžitě vyrazil k výtahu. Jestli s Lokim něco je...

„Tak co? Kocovina?“
Loki prudce otevřel oči a zadíval se na mě.
„Prosím, Starku?“ pozvedl obočí.
„Ptám se, jestli máš kocovinu,“ zopakoval jsem. „Mezi náma, vypadáš příšerně.“
A byla to pravda. Byl bledý jako stěna a pod očima měl tmavé kruhy. Vypadal hůř než ten večer, kdy mi spadl na terasu.
„Kocovinu...“ nadechl se zhluboka. „Možná. Možná ne. Nemohl jsem v noci vůbec spát. A trochu mě teď bolí hlava. Velice nepříjemný pocit.“
„Alkohol dělá s lidma hrozný věci, co?“ zeptal jsem se a posadil se na zem před pohovkou. Loki na mě pootočil hlavu.
„Ty o tom musíš něco vědět,“ řekl tiše. „Nemysli si, že bych snad zapomněl na tvou nabídku.“
„Nepředpokládal jsem, že budu mít tolik štěstí,“ ušklíbl jsem se. „Poslyš, jestli je ti nějak zle, řekni. Můžu ti na tu hlavu dát prášek, to není problém.“
„V pořádku, Starku. Myslím, že většina mé bolesti hlavy pochází z té probdělé noci.“
„Fajn. Jak chceš,“ pokrčil jsem rameny. „A copak našeho šílenýho boha trápilo, že nemohl spinkat, hm? Málo smrtelníků před ním klečelo?“
Asi to nebyl vhodný moment na legrácky, ale Loki se stejně tak nějak smutně pousmál.
„Ty víš, co mě trápilo, Starku. Dobře to víš.“
Samozřejmě, že jsem to věděl.
„Na to, co jsi mi včera řekl, klidně zapomenu, jestli chceš. Nebo to aspoň nebudu rozhlašovat každýmu, koho potkám. Rozhodně nevytvořím internetový stránky obsahující šokující zprávu o tom, že ten šílenec, co pustil na New York bandu mimozemšťanů, už pět let nenašel nikoho, kdo by si to s ním chtěl rozdat.“
„Děkuji. Cením si toho.“
„To bys teda měl, Sněhurko,“ konstatoval jsem. „Protože mi věř, že udělat to by byla mnohem větší zábava než to neudělat.“
„Samozřejmě.“
Byl jsem až překvapivě rád, že se mu do tváří vrací ta malá trocha barvy, co tam obvykle bývá. Malou chvíli jsem o něj měl vážně docela strach.
„Kdyby sis chtěl jít lehnout do postele, klidně jdi. Nebo kdybys chtěl, abych objednal čínu. Stále platí, že myslím JÍDLO.“
„Neboj, Starku. Já vím,“ zasmál se.
„Nebo víš co?“ kousl jsem se do rtu. „Zvedej se. Jedeme o pár pater níž.“
„Co tam?“ zamračil se Loki.
„Ukážu ti svoje soukromý kino!“ zakřenil jsem se. „Pustíme si nějakej hezkej film, dostaneš colu a popcorn... A to bych se divil, kdyby ti to nezlepšilo náladu a necejtil ses pak odpočatej a zrelaxovanej.“
„Starku, já nepotřebuji relaxovat. Budu v pořádku.“
„Já se tě neptal na názor. Řekl jsem, že jdeš se mnou. Tak buď hodnej ledovej obřík a pojď.“
„Starku.“
„Co?“
„Řekl jsem ne,“ zamumlal. „Nechci jít. Nechci se koukat na filmy.“
„Aha. Jasně,“ frkl jsem. „Takže tu hodláš radši ležet a užírat se tím, že jsi mi řekl o tom, že jsi pět let s nikým nespal?“
„Neužírám se, Starku,“ zavrčel.
„Ale ano. Užíráš,“ odsekl jsem. „Jako bych tě za to snad měl soudit, nebo co.“
„Toho se nebojím,“ zavrtěl hlavou.
„Tak čeho, no?“
Lokiho pohled jako by se mi provrtával hluboko do hlavy. Trvalo to několik dlouhých vteřin, než zavřel oči a hlavu zase otočil tak, že jeho obličej směřoval ke stropu.
„Toho, co děláš,“ zašeptal. „Že mě budeš litovat...“