čtvrtek 13. března 2014

Trest: Kapitola 15

Já vím, já vím, říkala jsem, že sem dám článek. Nebojte, já ho sem dám. Napíšu ho. Fakt. Hned zítra ho napíšu, protože jsem celej den doma, takže na to budu mít čas. No fakt. Věřte mi. Jsem... Arvari.
Každopádně, v mezičase tu máme ještě jednu kapitolu fanfiction. Snad se najde aspoň pár lidí, který to potěší. Nebo možná taky ne. A mimochodem, zase jednou navazuju na konec minulýho dílu, tak to vezměte na vědomí... =D


Trvalo mi to nějakou dobu, než jsem se zvedl a na poněkud nejistých nohou došel k chodbě vedoucí k pokojům. Trvalo mi dlouho i vzpamatovat se, sakra.
Nějak jsem nechápal, co se to zase stalo. Co jsem provedl tentokrát?
Ani jsem ho nenazval sněhulákem, Sněhurkou, sněhovou vločkou... Ehm, trochu moc sněhu.
Nenazval jsem ho dokonce ani rampouchem.
Nebo šmoulou.
Toho šmoulu by si asi nevzal moc osobně.
Ne, tentokrát jsem jeho ledovou výsost neurazil tím, že bych vyzdvihoval to, že je údajně monstrum.
Ten polibek? Teda, ten pokus o polibek?
Blbost.
Ksakru, vždyť chvíli předtím mi vykládal, že si to může rozdávat jako ženská, když se mu zachce. Jak by se mohl urazit kvůli polibku?
A přece jsem si to nevyložil špatně. Ten úsměv byl pozvání, ten úsměv byl...
„Pane,“ ozval se Jarvisův hlas, když jsem položil ruku na kliku Lokiho pokoje. „Obávám se, že pan Laufeyson si nepřeje být vyrušován.“
„A já si nepřeju, aby se pan Laufeyson jen tak zvedal uprostřed rozhovoru a utíkal do svého pokoje,“ frkl jsem. „Takže...“
„Pan Laufeyson řekl, cituji, 'řekni tomu plechovému idiotovi, že ho dokážu zabít neořezanou tužkou, pokud se pokusí těmi dveřmi projít'. Konec citace.“
„Skvěle. Krása.“ Stiskl jsem kliku... A dveře se ani nepohnuly. „JARVISI?!“
„Opatření pro vaši vlastní bezpečnost, pane,“ odvětil počítač. „Výpočty sice jednoznačně neprokazují, že by bylo možné někoho zabít neořezanou tužkou, ale vzhledem k tomu, že mluvíme o panu Laufeysonovi...“
„Jarvisi, otevři ty dveře,“ zavrčel jsem.
„Bezpečnostní protokoly mi zakazují umožnit vám slepě se vrhnout do ohrožujících situací, pane.“
„Výborně. V tom případě jsi mě měl zastavit, než jsem ho tu nechal bydlet,“ zašklebil jsem se. „OTEVŘÍT. Nebo z tebe udělám výdělečný pornoserver. A neodvažuj se říkat, že pornoserver je z tebe už tak.“
„Mlčím, pane.“
„Výborně. Odemkni. To je ROZKAZ.“
„Ano, pane.“
Uslyšel jsem tiché cvaknutí. Když jsem stiskl kliku, dveře se pohnuly. Sláva.
Opatrně jsem vešel dovnitř. Loki stál u okna a zíral dolů, na město. Nezdálo se, že by chtěl nějak vzít najevo moji přítomnost.
A tužku, ořezanou nebo neořezanou, jsem nikde poblíž neviděl.
„Fajn. Zeptám se jednoduše,“ odkašlal jsem si. „Co jsem, kurva, provedl tentokrát, sněhová vločko?“
Ticho. Moc dlouhé ticho.
Už už jsem se nadechoval, abych si nějakým milým a naprosto věcným argumentem vynutil odpověď, ale vtom Loki přece jen promluvil.
„Předpokládám, že ve svých očích nic.“
Neotočil se. Jen zíral z okna. Jeho tvář jsem viděl v odrazu na skle, unavenou, zamyšlenou, bledou...
„Takže je to další faux-pas způsobený našimi mírně odlišnými kulturami, ano?“ ušklíbl jsem se. „No, neměl bych se divit. Když si vezmu, kolik trapasů jsem schopnej udělat při jednání s lidma z Japonska, a to jsou aspoň ze stejný PLANETY...“
V odrazu na skle jsem viděl jeho mírný úsměv.
„Mohl bys to tak říct, ano,“ kývl mírně Loki. „Ale možná... to není kulturou. Je to mnou.“
Dílky puzzle začaly pomalu zapadat na místa.
„A sakra. Takže to fakt JE ten polibek,“ kousl jsem se do rtu. „Že ty patříš k těm, co se zásadně nelíbaj, když jde o jednorázovej sex?“
„Vážně, Starku, tohle tě napadne první?“ otočil Loki hlavu. „Ne třeba to, že v Asgardu není zvykem vůbec mít jednorázový sex? Že JÁ nejsem zastáncem něčeho takového?“
„Hm...“ zamyslel jsem se. „Ne. Hlasuju pro to líbání.“
Teď otočil celé tělo. Ruce založil na prsou.
„Možná chápu, proč o sobě tvrdíš, že jsi génius. Aspoň... tak trochu.“
„Loki, drahoušku, dávej bacha, moje nafouknutý ego není něco, s čím by ses chtěl potýkat,“ varoval jsem ho. „A když ho nafukuješ až takhle...“
„Starku, tvoje ego už nemůže být nabubřelejší, ať bych řekl COKOLIV,“ konstatoval Loki.
A já si musel přiznat, že nejspíš bude mít pravdu. Ale nahlas jsem zkrátka musel nesouhlasit, tak, jak to naše rozhovory vyžadovaly.
„Chceš to pokoušet?“ řekl jsem.
„Kdykoliv.“
Udělal jsem několik kroků směrem k němu. Loki se ani nepohnul.
„Jen aby se předešlo dalším nedorozuměním,“ odkašlal jsem si. „Předtím jsi byl ochotnej se mnou mít sex, ano?“
Jeden jeho nádech, přesně jeden, byl o něco hlasitější než ty předchozí. Jinak na sobě bůh nedal nic znát. Přísahám, kdyby měl dobré karty, v pokeru by ho nikdo neporazil.
„Uvažoval jsem o tom.“
„Uvažoval,“ kývl jsem a nedokázal jsem ani sám před sebou utajit jisté... potěšení, které mi ta informace způsobila. „Hádám, že tím, že jsem se tě pokusil políbit, jsem dokonale zabil atmosféru a teď už nic takovýho nechceš, co?“
„Obávám se, že je to přesně tak, Starku.“
Vzdychl jsem.
Ne, já bych v pokeru dobrý nebyl.
„A je nějaká šance, že ještě někdy... ta příznivá atmosféra zase nastane?“
„O tom pochybuji,“ zavrtěl hlavou. „Myslím, že až si zítra vzpomeneš na to, že ses mě na to zeptal, nejspíš se rozhodneš už nikdy v životě nepít. A když nebudeš pít...“
Jeho oči ho prozradily. Prozradily, že je mu to... líto.
„Hele, ledovče, jak dlouho jsi neměl sex?“ zeptal jsem se.
Nečekal jsem, že odpoví. Předpokládal jsem, že mě zase jednou pošle do hajzlu způsobem tak kreativním, jak to dokázal jen on. Rozhodně jsem nemyslel, že uslyším...
„Zhruba... pět let. Na mou obhajobu, od té doby, co jsem před necelými třemi lety spadl z Bifrostu, neměl jsem na tento druh aktivit příliš času ani pomyšlení. To víš, ten pád samotný, mučení, pokus o ovládnutí světa, vězení, Thorův šílený plán, skoro smrt, vláda nad Ásgardem...“
„Chápu. Nabitej program,“ zašklebil jsem se. „Ale ty dva roky předtím...“
„Nechci o tom mluvit, Starku.“
„Fajn. FAJN,“ zvedl jsem v obranném gestu ruce. „Tvoje věc. Nicméně... Kdyby něco, přijď. Slibuju, že se tě už nepokusím líbat. Víš, nelíbat umím stejně dobře jako líbat. Vážně. Jsem v tom přímo skvělej. Král nelíbání.“
Loki s úsměvem zavrtěl hlavou.
„Až vystřízlivíš, budeš mluvit jinak.“
„Možná,“ pokrčil jsem rameny. „A možná ne. No, asi chceš bejt sám. Je pozdě. Myslím, že půjdu taky spát. Díky, že jsi mě nezabil tou tužkou, mimochodem. Tak... dobrou noc, Loki.“
„Dobrou noc, Starku.“
Vycouval jsem z pokoje a zavřel za sebou dveře.
„Uf,“ zašeptal jsem skoro neslyšně. „Pět let. PĚT LET...“

2 komentáře:

  1. Ubohy Loki, co mu to delas? :D petilety pust? chudacek malej :D

    OdpovědětVymazat
  2. 5 let? PANE BOŽE! Teď nezbývá než doufat, že se nebudou přidávat další a další roky..

    OdpovědětVymazat