Trest: Kapitola 14

No jo, já vím, tentokrát to od poslední kapitoly pro změnu kapku trvalo. Pardon, prostě se to na mě nějak sesypalo ve škole a neměla jsem moc času blogovat ani tady, ani na psacím blogu. Mimochodem, jestli to stihnu, zítra tu můžete čekat konečně zase jeden článek deníčkového charakteru, namísto těch věčných kapitol fanfiction. Ale zatím... Loki a alkohol. Vážně musím říkat víc, abyste pochopili, že tohle bude docela fajn kapitola? =D

Před obědem ta sklenka byla vážně jen jedna. Další jsme si dali v restauraci. Ta už nebyla tak dobrá, abych řekl pravdu, a to jsem vybral jednu z těch dražších restaurací. Ale tak co už.
Když jsme se přesunuli zpátky do firmy, skoro se mi nechtělo Lokiho opouštět, respektive pouštět pryč. Ty dvě skleničky whiskey mu začínaly tak trochu rozvazovat ten jeho stříbrný jazyk, a značně zlepšovat náladu. Upřímně, když odcházel z mojí kanceláře, předsevzal jsem si, že až se vrátíme domů, vnutím mu ještě minimálně jednu sklenku.
Mimochodem, kdy jsem začal o svojí věž uvažovat jako o Lokiho domově?
A proč přesně jsem ho vlastně chtěl opít?
Tedy, krom toho, že na tom obědě se na mě docela hezky a podezřele upřímně usmíval, když jsem mu říkal, že jsem vážně nečekal, že bude hned první den v práci slavit úspěchy, a že si myslím, že je vážně zatraceně dobrý... No, možná za tím tak trochu bylo i to, že jsem zmínil, že jeho bratr by tohle nikdy nedokázal.
V tu chvíli totiž vypadal, že by mi byl schopný vrazit i pusu.
Což je docela změna od obvyklého dojmu, že mi vrazí facku, a následně se mnou vyrazí okno.
Abych se přiznal, vůbec jsem se nedokázal soustředit na jednání, co jsem měl. Hlavně když jsem si vzpomněl na to, jak moc padnoucí má Loki oblek. Ksakru, kdy se mi začal líbit tímhle způsobem?
Přísahám, ten den by mi někdo mohl prodat moje vlastní auto, a já bych za něj ochotně zaplatil, tak mimo jsem byl. Možná jsem přece jen neměl pít tu spoustu kafe a zapíjet to whiskey.
Bylo to jako vysvobození, když mi Jarvis oznámil, že Loki míří k mojí kanceláři.
A tu poslední schůzku, co jsem na ten den měl smluvenou, jsem poklidně přeložil na jindy.

Dveře výtahu se za námi tiše zavřely. Cestou do kuchyně jsem si rozepnul sako, svlékl ho a ležérně odhodil přímo na linku.
„Drink?“ zeptal jsem se s pohledem upřeným na Lokiho, který momentálně sestupoval po krátkých schodech.
„Neměl jsi dnes dost?“ pozvedl Loki obočí.
„Jsem Tony Stark. Nikdy nemám dost,“ ušklíbl jsem se.
„Ovšem,“ kývl. „Máš důvod pít?“
„Slavíme!“ řekl jsem a pozvedl skleničku. „Dneska jsi uzavřel hned dva obchody. Jsi šikovnej kluk. Musíme připít tvýmu stříbrnýmu jazýčku!“
„Připíjeli jsme už dost, Starku,“ zavrtěl hlavou.
„No tak. Jedna sklenička navíc tě nezabije. Máš smrtelný tělo, ale pořád jsi bůh! A já viděl, co snese Thor!“
„Jistě, ale můj bratr a jeho přátelé vidí vysedávání v krčmě a pití jako nejlepší možnou zábavu,“ pokrčil rameny. „Já vždycky radši seděl ve svých komnatách a četl si. Takže skutečně nejsem zvyklý na takové množství alkoholu.“
„Poslední skleničku jsi měl před... pěti hodinama. Z toho alkoholu už nic nezbylo.“
„Starku...“
„Jednu sklenku, Loki. Zítra nemusíme do práce. A slibuju ti, že pokud budeš mít kocovinu, osobně ti přinesu prášek na bolest hlavy, budu ti měnit chladivý obklady na čele a držet vlasy, když budeš zvracet.“
„Promiň, a tím mě chceš motivovat k tomu, abych s tebou pil?“ zamračil se.
Zvedl jsem dvě skleničky a vydal se za ním k pohovce.
„PROSÍM, Loki...“ zamumlal jsem a upřel na něj co nejlepší prosebný výraz.
Možná bych si přece jen neměl dávat, v hlavě jsem to měl už teď trochu zmatené. To ta spousta kávy odpoledne.
Bůh zvedl oči v sloup a ušklíbl se.
„A můžu se aspoň dojít převléct do něčeho pohodlnějšího?“ zeptal se.
„Ale jistě,“ kývl jsem. „Vlastně... myslím, že i mně by se něco takovýho hodilo. Jasně.“
Položil jsem skleničky na konferenční stolek a kolem Lokiho prošel k chodbě vedoucí k pokojům.
A cestou dotyčného boha tak trochu... poplácal po zadku.
Kupodivu mě to ani nestálo hlavu...

Nedali jsme si jednu skleničku.
Nedali jsme si ani dvě.
Když jsem ke konferenčnímu stolku nesl lahev, abych nám každému nalil čtvrtou, Loki začínal být vážně dost veselý.
A jeho úsměv a smích značně upřímný.
Ne, že bych věděl, čemu jsme se vlastně smáli. Pamatuju si jen značnou touhu, jak tam tak seděl vedle mě na gauči, přitočit se k němu a políbit ten štíhlý krk, který vykukoval nad límečkem přiléhavé bílé košile.
Ten den jsem měl moc whiskey a moc kávy. A moc málo jídla. Vážně mi to začínalo HODNĚ blbnout hlavu.
„Loki?“ oslovil jsem boha, když si bral onu čtvrtou skleničku. „Měl jsi někdy něco s chlapem?“
Už v momentě, kdy ta otázka opustila moje rty, jsem měl chuť ukousnout si jazyk. Ale Loki se na mě jen nevzrušeně otočil.
„Myslíš jako žena, jako muž, nebo jako muž, co v tu chvíli zastává úlohu ženy?“ ušklíbl se. „No, ono je to jedno. Ano. Ano. A ano.“
Předpokládám, že jsem v tu chvíli vypadal, jako by mi měly co nevidět vypadnout oči z důlků.
„Počkej. Jak jsi myslel to 'jako žena'?!“ vyjekl jsem.
„Jsem velice dobrý v magii. Tedy, za běžných okolností,“ olízl si rty. „Udělej si obrázek.“
Sjel jsem ho pohledem od hlavy k patě a zase zpátky.
„Takže ty se umíš proměnit v ženskou, ano?“
„Momentálně ne,“ odkašlal si. „Obvykle... ano.“
„Bože,“ zamumlal jsem a otočil do sebe veškerý alkohol ve skleničce. „A já si myslel, že vy mimozemský bohové jste trochu... já nevím... zdrženlivější.“
„Asi nejsi příliš dobře obeznámen se skandinávskou mytologií.“
„Bože... můj.“
Loki ze své sklenky jen mírně usrkl. Na rtech mu hrál úsměv.
„O té 'můj' části jsme ještě nemluvili, pokud vím.“
A to byl moment, kdy jsem měl dost.
Naklonil jsem se k němu. Položil dlaň na temeno jeho hlavy a své rty přiblížil k těm jeho.
Díkybohu jsem nezavřel oči, takže jsem si všiml kamenného výrazu, který se náhle objevil na jeho tváři.
„Co?“ zašeptal jsem.
„Nezkoušej to, Starku,“ zavrčel Loki. „Nikdy to nezkoušej.“
„Ale já...“ polkl jsem.
„Nikdy,“ zopakoval.
Pak položil nedopitou sklenku na konferenční stolek, vytrhl se mi a vstal.
Zíral jsem za ním ještě ve chvíli, kdy jsem uslyšel bouchnutí dveří jeho pokoje.