Trest: Kapitola 13

Jsem hodná autorka a mám tu pro vás novou kapitolu už tři dny po té minulé. Jsem dokonale smířená s tím, že to moc lidí nečte, ale těm, co ano, jsem vážně moc vděčná. =) A upřímně dofám, že se to líbí i těm nekomentujícím. =D V dnešním díle se podíváme na Lokiho první pracovní den. Tony má docela jasno v tom, jak se bude vyvíjet. Tak schválně, jestli Loki dostojí očekáváním... =)

Zabořil jsem se tak hluboko do skoro zbytečně velkého kancelářského křesla, jak jen to šlo. Nějakou chvíli jsem bojoval s pokušením položit si nohy na stůl, načež jsem zmíněnému pokušení podlehl.
Moje kancelář. Moje pravidla. Ať si lidi kolem myslí, co chtějí.
Ne, že by kolem někdo byl.
„Jarvisi...“ zamumlal jsem.
„Deset hodin a jedenáct minut, pane, přesně o tři minuty víc, než když jste se ptal posledně.“
„A já bych přísahal, že to bylo tak před hodinou,“ olízl jsem si rty. „Kolik káv jsem už od devíti měl?“
„Tři, pane. Další konzumace kofeinu by zřejmě ohrozila vaši srdeční činnost.“
„Blá blá blá,“ mávl jsem rukou. „Tak si dám whiskey.“
„Pane, dovoluji si poznamenat, že míchat alkohol s kofeinem je krajně nevhodné.“
„Jarvisi...“ zavrčel jsem a zvedl se z křesla. „Zatraceně, nesnáším tyhle věci kolem firmy. Proč se o to nemůže postarat někdo za mě?“
„Protože slečna Pottsová řekla, že vás nechce už nikdy v životě vidět,“ odvětil klidně Jarvis.
„Ach, díky, že mi to připomínáš,“ frkl jsem a otevřel minibar. „Proč jsem ještě nenašel někoho novýho?“
„Tuším, že jste se vyjádřil v tom smyslu, že nikomu už nebudete tolik věřit.“
„Výborně. Ne, že bych sobě nějak zvlášť věřil.“ Nalil jsem si do sklenky ne zrovna malé množství zlatavého alkoholu. „Do prdele. A koho to vůbec napadlo, zaměstnat Lokiho?!“
„Vás, pane.“
Zavřel jsem oči.
„Jo. Jo, mě,“ vzdychl jsem. „To byl ale mizernej nápad.“
„Ano, pane.“
Zašklebil jsem se a se sklenkou v ruce se vrátil do svého křesla.
„Super. Fakt... SUPER,“ konstatoval jsem. „Tak, Jarvisi, co dalšího můžu dneska ještě absolutně zkurvit?“
„Do oběda nic, pak-“
„Proč tu jsem už teď, když do oběda nic?“ zamračil jsem se.
„Vezl jste sem pana Laufeysona.“
„Ach. Jistě,“ zasmál jsem se. „Chudák. Zdálo se mi to, nebo byl kapku vyděšenej, když vystupoval?“
„To nevím, pane, nebyl jsem u toho.“
„Jo, byl vyděšenej. Naprosto. Totálně. A jak ječel, jestli jsem se náhodou nezbláznil, když jezdím tak rychle. Člověk by řekl, že přivítá trochu vzrušení ve svým teď TAK nudnym životě, ale nic. Hrůza, nevděk vládne světem...“
„Zajisté.“
Znovu jsem si položil nohy na stůl a zadíval se do stropu.
„Jarvisi, promítni mi schůzky na odpoledne, ano? A hodiny. VELKÉ hodiny,“ požádal jsem.
„Ovšem.“
Vzápětí se přede mnou zobrazilo vše požadované.
„Ach, Jarvisi, já tě miluju. Jsem tak rád, že jsem tě do týhle kanceláře nainstaloval,“ usmál jsem se. „Mimochodem, jak je na tom Loki? Vzpamatoval se vůbec před tou schůzkou?“
„Pane, rád bych vám připomněl, že sféra mé působnosti je omezena pouze na tuto kancelář.“
„Ach. Jistě. Co přístup k bezpečnostním kamerám?“
„Většina z nich bohužel nezaznamenává zvuk. Ale pan Laufeyson vypadal mírně rozčileně, když šel do jednací místnosti.“
„Chudáček malej. Ale, ono je to stejně jedno. Po tý dvoudenní přípravě stejně není šance, aby to zvládnul. Nemohl si zapamatovat VŠECHNO, co bude potřebovat, a ten jeho stříbrnej jazyk ho z toho nevytáhne. Jasně, asi jsem mu měl dát víc času, na druhou stranu, naučí se líp plavat, když se nejdřív bude trochu topit. Možná to pro něj bude cenná lekce. Teda, ne, že by jich v životě už pár nedostal, ale-“
„Pane, pan Laufeyson právě míří k vaší kanceláři,“ oznámil mi Jarvis.
„Vidíš? Ani ne hodinová schůzka. Říkal jsem, že to zkazí,“ ušklíbl jsem se. „Co myslíš, bude chtít kafe, nebo spíš skleničku?“

Se zavřenýma očima jsem se snažil zhluboka dýchat.
„Zopakuj to,“ zamumlal jsem.
„Ten obchod jsem uzavřel,“ ozvalo se kousek ode mě. „A nebylo to ani tak těžké. Vážně, s vámi Midgarďany je to TAK snadné. Jeden ani nepotřebuje armádu.“
„Bože můj,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tohle není normální.“
„Nevěřil jsi mi, že?“ zasmál se. „Ach, Starku. Podceňuješ mě.“
„Jo, to už taky vidím.“
„Snad na mě proto nemáš vztek?“ zeptal se medovým hláskem. „To bych moc nerad. Chápu, nejspíš bys byl rád, kdybych si natloukl-“
„Proč myslíš?“ otevřel jsem oči a zadíval se na něj.
„Protože bys mě rád zase viděl poraženého a na kolenou. Promiň, že to nevyšlo...“
„Loki, proto jsem ti tu práci nedal, jasno?“ kousl jsem se do rtu. „Jen... No, nečekal jsem, že hned napoprvý budeš mít úspěch. Jasně, jde jen o pár milionů, to mě nevytrhne, jsem Tony Stark...“
„Ach, počkej, na to jsem zapomněl. Ten klient s tebou hodlá navázat dlouhodobou spolupráci.“
„Tak jo. Přiznej se, Sněhurko. Kde je ta tvoje kouzelná hůl, co ovládá lidi?“ frkl jsem.
„Předpokládám, že někde u milého agenta Furyho,“ odvětil Loki.
„Ehm... Jo. Tak co jinýho na ovládání lidí máš?“
„Svou výřečnost, Starku. Řekl jsi to sám. Jsem manipulátor.“
„No, tak... Asi gratuluju. Jsi prostě dobrej,“ pokrčil jsem rameny. „Skleničku?“
„Nemám potřebu napájet se tím vaším patetickým-“
„Co jsme si o tomhle povídali?“ pozvedl jsem prst.
„Ne, Starku, děkuji, nedám si skleničku,“ ušklíbl se.
„Fajn. Jak je libo. Co oběd? Nechtěl bys tak... Jarvisi, kdy mám odpoledne první schůzku?“
„V jednu hodinu, pane,“ odvětil Jarvis.
„Výborně,“ kývl jsem. „Tak co, Loki, nechceš kolem půl dvanácté vyrazit někam na oběd?“
„Necháš se se mnou vidět v restauraci? Jen tak?“ kousl se Loki do rtu.
„Jasně. Proč ne? Bude to fajn.“
„Fajn? Starku, kolik kávy a whiskey jsi dnes už vypil?“ změřil si mě podezřívavým pohledem.
„Jsi otravný. Tak příšerně otravný,“ zavrčel jsem. „Pokračuj, a budeš úplně jako Jarvis.“
„A pak kdo zraňuje city toho ubohého počítače.“
„Víš co? Na oběd se nejde.“
„Teď ses urazil, Starku?“ naklonil hlavu. „To je mi tak líto. Co můžu udělat, abych se ti omluvil?“
„No, mohl bys uzavřít ještě pár obchodů,“ zaculil jsem se.
„Možná odpoledne. Mám ještě jedno jednání,“ pokýval. „Ale mimochodem, na ten oběd bych šel poměrně rád.“
„Fajn. Půjdeme. Tak...“ Zvedl jsem se od stolu a zamířil k minibaru. „Vážně si nedáš drink? Na oslavu toho tvého prvního úspěchu?“
Rezignovaně se posadil na gauč u blízké stěny a dramaticky se nadechl.
„JEDNU sklenku, Starku.“