Trest: Kapitola 12

Ehm, musím přiznat, že tahle fanfiction se tak trochu vymyká kontrole. Ani ne tak dějově, jako spíš délkově. Na téhle kapitole to ještě nepoznáte, ale jinak je to nějak... Ehm, jo, mám toho v počítači vcelku dost. A nějak si to nemůžu začít vyčítat. (A snad mi to na konci nebudete vyčítat ani vy.)

Každopádně, je tu pro vás, co to čtete, další díl, snad docela zajímavý. Začíná přesně tam, kde ten předchozí skončil, takže... No, prostě se do toho pusťte a uvidíte... =)

Udělal jsem několik kroků směrem k posteli a naklonil jsem se dopředu, abych si mohl jeho modrou kůži lépe prohlédnout.
„Absolutně hustý,“ zašeptal jsem. „Páni...“
Když jsem zvedl ruku, Loki prudce ucukl.
„Nedotýkej se mě,“ řekl varovným tónem.
„Promiň. Asi to není zrovna společensky vhodný...“ ušklíbl jsem se a zastavil ruku na půli cesty k jeho tváři. „Ale já bych si FAKT chtěl sáhnout. Takže nemohl by jsi na chvíli přestat bejt sešněrovanej severskej bůh-“
„Tohle nemá nic společného s tím, že jsem sešněrovaný severský bůh,“ ušklíbl se. „Jako spíš s tím, že pokud se mě dotkneš, můžeš se rozloučit s prsty.“
„Skvělej pokus, Loki. Ale nemáš svoji moc,“ olízl jsem si rty. Pak jsem se zarazil. „Moment. Nemáš moc. Jak jsi v tom případě TOHLE...“
„Nemám moc sesílat kouzla,“ pokrčil rameny. „Ale dokážu potlačit Odinovu magii, která maskuje to, co jsem.“
„A co... Co teda jsi?“ naklonil jsem hlavu a zvedl ruku o kousek výš.
„Co myslíš?“ pozvedl obočí. „Malá nápověda. S prsty se můžeš rozloučit ne kvůli tomu, že bych tě o ně úmyslně připravil, ale proto, že by tě čekaly silné omrzliny. No tak. Co si z toho vyvozuješ, génie?“
„No, já...“ Odkašlal jsem si. „Moment. Jotunheim. Ty jsi...“
„Ledový obr,“ přikývl. Vzápětí se jeho tvář, k jisté mé nelibosti, změnila zpátky do lidské podoby. „No tak, do toho, Starku. Začni křičet a uteč. Řekni, že jsem zrůda. Že chceš, abych vypadnul, a nechceš, abych se ještě někdy přiblížil k téhle věži. Čekám.“
Otočil hlavu k oknu a upřeně se zadíval na oblohu. Zmateně jsem srazil obočí.
„A proč bych to měl dělat?“ zeptal jsem se. „Jen proto, že se umíš proměnit na Avatara? Ale prosím tebe. Nechci ti brát iluze, ale viděl jsem v životě horší věci.“
„Asi ti uniká důležitá věc. Já JSEM zrůda,“ konstatoval Loki. „Odporný ledový obr. Tupé stvoření, co-“
„Hele, hele, hele, dupni na brzdu, ty ledová královno,“ frkl jsem. „I když se shodneme na spoustě tvejch negativních vlastností, rozhodně by mě nikdy nenapadlo říct, že jsi tupej. Právě naopak, někdy mi přijdeš až děsivě inteligentní.“
„Tupé brutální stvoření.“
„Jo, brutální jsi, o tom žádná.“
Zavřel oči, přitáhl si kolena k hrudníku a sklonil hlavu.
„Měl by ses mě bát.“
Na okamžik mě napadlo, že to jen hraje. Loki, opakoval jsem si, Loki. Bůh, jehož základním polem působnosti jsou lži a podvody. Ale vypadal tak upřímně, vypadal, že...
„Hele,“ ušklíbl jsem se. „Kdybys na sobě zas měl tu svoji elegantní zlatou helmu a obleček jako z gay baru, možná bys mi tak trochu nahnal strach. Minule jsi mi ho i nahnal. Kdyby ses začal vztekat a házet kudlama, nebo co to vy šílený bozi děláte, asi mi trochu zvedneš tepovou frekvenci. Ale rozhodně mě nevyděsí to, že když chceš, můžeš ZMODRAT.“
„Nechápeš to,“ zavrtěl hlavou. „Nejsi Ásgarďan.“
„A očividně je to jen dobře,“ frkl jsem. „No tak, modrásku, podívej se na mě...“
„Brzy odejdu, neboj,“ zamumlal. „Nebudu tě tu dál rušit.“
Nadechoval jsem se k odpovědi, ale vtom se nad námi ozval Jarvisův hlas.
„Pane, omlouvám se, že obtěžuji, ale přede dveřmi je poslíček s věcmi, které jste v noci na včerejšek nechal objednat.“
„Věc... Aha. Jasně,“ zaculil jsem se. Bezmyšlenkovitě jsem popadl Lokiho za paži a zatáhl „Tak pojď, ledová královno. Tohle se tě týká. Jdeme.“
„Ale já-“
„Říkám JDEME.“
„Ano, pane...“ frkl Loki a zvedl se z postele. Výjimečně jsem si odpustil jakékoliv poznámky.

Loki si opatrně prohlížel elegantní černý oblek.
„Ehm, Starku...“ odkašlal si. „Nechci vypadat jako hlupák, a nechci znít, že se mi to oblečení nelíbí, ale... Nějak nechápu jeho účel.“
„Účel, sněhuláčku,“ zakřenil jsem se, „je jasnej. Vzpomínáš si, jak jsme se bavili o tom, že ve firmě hledáme obchodního zástupce. Už jsem tu pozici obsadil.“
„To ti gratuluju,“ frkl Loki. „Ale nechápu, jak to souvisí s tímhle oblekem.“
„A MNĚ bude naznačovat, že nejsem geniální,“ zamumlal jsem.
„Prosím?“ pozvedl Loki obočí.
„Nic, nic,“ zavrtěl jsem hlavou. „Zamysli se trochu. No tak, ty chytrolíne. Mám obchodního zástupce. Ty máš novej oblek. A košile. A kravaty. A ještě jeden oblek, mimochodem. A stálo mě to nehorázný prachy, to taky mimochodem. A-“
„Starku, naznačuješ mi, že ses rozhodl tu práci dát mně? MNĚ?!“ zeptal se nevěřícně.
„Přesně tak,“ kývl jsem. „Vidíš, že jsi chytrej malej bůh.“
„Ale...“ Srazil obočí a mírně naklonil hlavu. „Ale já se nemusel nijak snažit, abys to udělal. Nemusel jsem tebou manipulovat, nic. Tedy, měl jsem to v plánu, jistě, ale zatím jsem k tomu nepřikročil, takže...“
„No, možná to pro tebe bude docela šok, ale nemusíš lidma jen manipulovat, aby ti dali to, co chceš,“ konstatoval jsem. „Někdy to udělají i z vlastní vůle.“
„Z vlastní vůle,“ přikývl Loki. „Tak co za to chceš, Starku? Co mě tahle tvoje 'vlastní vůle' bude stát?“
„Víš, říkám si, že to vaše nebeský království je vlastně docela pekelný.“
Loki zamyšleně přejel po látce saka.
„Chceš mi tím naznačit, že mi dáš práci, i když pro ni nemám ani tu nejmenší kvalifikaci, a nechceš za to nic na oplátku?“
„Jen to, aby ses to pokusil nezvorat,“ ušklíbl jsem se. „A koneckonců, kvalifikaci máš. Jsi skvělej manipulátor.“
„Nikdo mi nikdy nesložil takovou poklonu,“ usmál se.
„Hele, nebyla to tak docela POKLONA, ale... Nevadí,“ mávl jsem rukou. „Budeme to tak brát. Jasně. Koneckonců, v tom, co budeš dělat, je to fakt jedna z mála věcí, na kterejch záleží. Pak je tu reprezentativní zevnějšek-“
„Mých vlasů se NEDOTKNEŠ,“ zavrčel.
„To už jsem pochopil,“ frkl jsem. „Mluvil jsem o tom obleku.“
„Ach. Ovšem. Ten je skutečně...“
„Úžasnej? Luxusní? Kvalitní?“
„Přijatelný.“
„Loki, co bys řekl na to, že bysme se šli proletět? Skočím do obleku Iron Mana, vezmu tě do náruče... Vyletíme tak kilometr, pak tě pustím, co ty na to?“
„Dobře. Ten oblek je vážně moc hezký. Spokojený?“
„Teď ještě poděkuj.“
„Děkuji, Starku,“ pousmál se. „A děkuji... za tu příležitost.“
„Hele, kdybych ti tu práci nedal já, nedá ti ji nikdo,“ pokrčil jsem rameny. „Takhle mi aspoň pobyt tady splatíš. Teda, doufám, že splatíš.“
„Slibuji, že se budu snažit, Starku.“