Trest: Kapitola 9

Já vím, že jsem tu kapitolu slíbila už pár dní zpátky. A vážně se omlouvám, že jsem ji nehodila dřív. Prostě jsem se k tomu nějak nedostala. Ano, cítím se mírně neschopně. =D Prostě jsem toho teď měla kapku moc. Navíc se vůbec nemůžu srovnat s tím, že zase brzo vstávám, tudíž jsem příšerně utahaná. Ale tím vás nebudu zatěžovat. =D Prostě popřeju těm, co tuhle fanfiction čtou a líbí se jim, příjemný počtení. A ta další bude fakt dřív, slibuju... =D

Uplynulo čtyřiadvacet hodin, během kterých ani jeden z nás nezmínil slova 'práce', 'manažer' ani 'zatracenej manipulativní zmetek'. Což ale nic nemění na tom, že přesně ta slova mi zněla v hlavě. Pořád. Bez přestání.
Dokonce i když jsem seděl v dílně a vážně se snažil soustředit na práci. Obvykle to pomohlo. Kdykoliv jsem měl plnou hlavu myšlenek, dokázal jsem se jich spolehlivě zbavit, když jsem se ponořil do manuální činnosti, do spojování drátků, programování a vymýšlení nových řešení. Teď ne.
Pracoval jsem přesně osmadvacet minut, když se plánovaný nový prvek do obleku Iron Mana rozletěl přes celou místnost a roztříštil se o zeď. Ne z vlastní vůle, samozřejmě. Ale co. Stejně jsem pořádně netušil, co PŘESNĚ chci vytvořit...
Složil jsem hlavu do dlaní a vzdychl.
„Jarvisi?“ zamumlal jsem. „Co dělá náš drahoušek?“
„Stojí před zrcadlem ve své koupelně a různě si stahuje vlasy. Zřejmě je plánuje ostříhat,“ ozvalo se nade mnou.
„Ach, výborně. Image Ježíše už asi neletí,“ ušklíbl jsem se. „Prosím tě, kdyby chtěl přikročit k realizaci, zastav ho, ano? Jestli TAK touží po ostříhání, seženu mu někoho, kdo ví, co dělá.“
„Samozřejmě, pane.“
Protřel jsem si oči a opřel se ve své židli tak, že jsem skoro čekal, kdy se opěradlo zlomí. Zadíval jsem se do stropu a kousl se do rtu.
„Jarvisi? Potřebuju radu.“
„Samozřejmě, pane.“
„Samozřejmě, pane,“ zašklebil jsem se. „Ta tvoje zdvořilost mi někdy fakt leze na nervy. Bože...“
„Pane, myslím, že vaše rozladěnost nepramení z mojí zdvořilosti, ale právě z dotyčného boha,“ konstatoval Jarvis.
„Udělal jsem tě zbytečně inteligentního,“ zavrčel jsem. „Fajn. Tak když se ve mně tak vyznáš, nechtěl bys mi říct, proč... Ne, to je jedno, zapomeň na to.“
„Pane, jestli mohu vyjádřit svůj názor, bylo by lepší, kdybyste si o svém problému s panem Laufeysonem promluvil se mnou, než abyste se je opět pokoušel utopit v alkoholu.“
„Jarvisi, nemluvili jsme spolu někdy o tom, že nebudeš komentovat to, jak moc piju?“ frkl jsem. „A vážně, přestaň bejt tak PŘECHYTRALEJ.“
„Omlouvám se, pane.“
Zavřel jsem oči a zase vzdychl.
„Ne, to je v pořádku,“ zavrtěl jsem hlavou. „Víš co? Fajn. Zeptám se. Vysvětli mi, proč... Proč mi nějak NEVADÍ, že tu je?“
„Obávám se, že nerozumím otázce.“
„Jistě,“ olízl jsem si rty. „Tak jinak. Ten chlap se pokusil ovládnout svět. Zničil půlku New Yorku. Včetně části mojí věže. Naštval spoustu lidí. A prohodil mě oknem. Je to bůh zmatků a lží. Většina naší komunikace sestává z uštěpačnejch poznámek. Je na mě vlastně docela hnusnej, když se to vezme kolem a kolem. A já na něj taky, samozřejmě. Mělo by mě příšerně štvát, že se tu s ním musím otravovat. Mělo by mě přímo točit, že u mě bydlí, že ho denně vídám. Měl bych mít chuť Thora přerazit za to, že ho nechal poslat zrovna sem. Ale mně nic z toho nevadí. A vlastně mám tu jeho společnost skoro... Skoro RÁD. Tak čím to je?“
„Možná vám komunikace skládající se převážně z ironie a vzájemných urážek vyhovuje, pane?“ nadhodil Jarvis.
„No, to nepochybně,“ kývl jsem. „Ale ne, je v tom něco víc. Myslím, že je. Já nevím, kruci.“
„Možná jste si ho prostě oblíbil, pane?“
„Ale PROČ?“ zavrčel jsem. „Je to manipulativní zmetek. Co na tom, že se na něj tak pěkně dívá?“
„Prosím, pane?“
„Nic. Zapomeň na to,“ mávl jsem rukou. „A neříkej mi pořád pane, fakt mi to dneska leze na nervy. Potřebuju rande. Potřebuju si zasouložit...“
„Mám zobrazit váš adresář?“
Zasmál jsem se, ale pak jsem přikývl.
„Jo. Prosil bych výběr z tmavovlasých... vysokých... dívek.“
„Samozřejmě.“
„Ale nejdřív mi řekni, co dělá ten šílenec? Pořád řeší svoje vlasy?“
„Momentálně se sprchuje.“
„Hm...“ pokýval jsem. „Jarvisi, objednej mu nějaký oblek. Na ceně nezáleží. A pár nových košil. Zelené a bílé. A kravaty. Černé a zelené.“
„Zajisté, pane.“
„Co jsme si o tom teď řekli?“
„Omlouvám se.“
„Správně. Hodnej počítač,“ zabručel jsem a zvedl se ze židle. „A teď ten adresář.“

„Starku,“ ozvalo se nade mnou.
„Hrmpf,“ poznamenal jsem a neodvážil se otevřít oči. Bolest v hlavě a pachuť v ústech poměrně jasně naznačovala, co se zase stalo. Skvělé. Moje paměť totiž nejspíš někam zmizela.
„Starku, promiň, ale musím konstatovat, že zase spíš v obývacím pokoji,“ pokračoval dotěrný hlas, nepochybně patřící druhému obyvateli mojí věže.
„M...hm?“ pozvedl jsem obočí, jakkoliv se to zdálo neproveditelné bez otevření očí.
„Pokud tě to zajímá, domů jsi přišel o půl čtvrté v noci. Tedy, aspoň v té době mě vzbudil hluk, nejspíš pocházející od tamhleté rozbité lampy.“
„Hm,“ zabručel jsem.
„Taky jsi nadával počítači.“
„Jarvisovi,“ opravil jsem ho automaticky.
„Ano, ovšem.“
„Nevíš, proč jsem to dělal?“ pootevřel jsem oči.
„Nemám ani to nejmenší tušení,“ zavrtěl Loki hlavou. „Ale tvé blábolení obsahovalo slova 'děvka', 'umělá' a 'sebestředná'.“
„Aha. Chápu. Rande se asi moc nevyvedlo,“ vzdychl jsem. „Bože, moje hlava.“
„Očekáváš snad, že ti s tím pomůžu?“
Když se na jeho tváři objevil známý úšklebek, radši jsem oči zase zavřel.
„Nemohl bys mi aspoň donýst hrnek kafe?“ zaskučel jsem. „Nebo aspoň aspirin a sklenici vody.“
„Předpokládám, že když odmítnu, spustíš o tom, že žiju v tvojí věži a neplatím ti za to, že?“
„To mě nenapadlo. Mám kocovinu,“ frkl jsem. „Ale když o tom mluvíš...“
„Samozřejmě.“
Slyšel jsem ho vstávat, a pak tiché kroky, co se ode mě vzdalovaly. Náhle se ale zarazily.
Přiměl jsem se otevřít oči. Loki stál pár metrů ode mě, hlavu nakloněnou a ve tváři zamyšlený výraz.
„Ano?“ zeptal jsem se.
„Co je to vlastně to RANDE, Starku?“ zamračil se. „Chápu, že se nejspíš jedná o nějaký druh schůzky, patrně se ženou, ale...“
Se zafuněním, nejspíš nepříliš elegantním, jsem se přiměl posadit.
„Udělej mi to kafe hodně silný, ano?“ zamumlal jsem. „Myslím, že na tohle budu potřebovat dost energie...“