Tak zase cvičím

Když se potřebujete dostat z větší či menší deprese, as nejlepší, co můžete udělat, je dělat to, co máte rádi, co vás baví, co vás nějakým způsobem naplňuje. Díky tomu, že jsem si přesunula zkoušku, jsem začala mít poměrně dost času na psaní, ale to mi nestačilo. Potřebovala jsem něco dalšího, něco, co mi dá kontrolu nad životem, něco, kde se kapku... vybiju. A vzhledem k tomu, že za poslední dva měsíce mi tělo zase nehorázně povolilo, protože jsem se nedostávala ke cvičení, volba aktivity byla naprosto jasná.

Od pondělka jsem zase začala s Jillian.

(Varování. Maťa a její gifový deníček mě inspirují dělat něco podobného, takže... No, tohle bude článek obsahující hodně gifů. A když říkám hodně, myslím hodně. Nestěžujte si, že jsem vás na to neupozornila...)

Jak už jsem zmínila, začala jsem v pondělí. Jako první cvičení jsem si vybrala Body Revolution, workout 1, přirozeně. Po dvou měsících jsem si netroufala na nic těžšího. Ale těšila jsem se už od rána, ne, že ne...

Samozřejmě, vzhledem k tomu, že si živě pamatuju Jillianin přístup...

 

... zrovna dvakrát jsem si nevěřila. Upřímně, čekala jsem, že až docvičím, budu vypadat zhruba takhle:

Poměrně mě překvapilo, že výsledek nebyl ani zdaleka tak děsivý. Vlastně to docela šlo. Ani mě moc nebolely svaly, nebyla jsem dvakrát zadýchaná, nic. A co je nejdůležitější...

Zhruba tak do hodiny se projevily menší následky. Běžné činnosti (zejména ty vyžadující práci nohou) náhle nejen, že nešly provádět dvakrát elegantně, ale nešly provádět skoro vůbec. Nikdy bych si nepomyslela, že si budu tak vroucně přát moct normálně sejít po schodech.

Když jsem se v úterý vzbudila, nebylo to o moc lepší, spíš právě naopak. Svaly na těle poměrně razantně a hlasitě odmítaly poslušnost. Posadit se na židli, nedejbože se zase zvednout? Echm, echm...

Workoutu samotného (workoutu 2, přirozeně) jsem se tolik nebála, jelikož jsem věděla, že je dost podobný jedničce, a ta mi předchozí den větší problémy nedělala, jak už jsem zmínila. Jediné, co mě děsilo, byla představa, že k bolesti svalů na přední části těla se zákonitě brzy musí přidat bolest těch na zadní, protože na ty se workout 2 soustředí. Ale stejně jsem si věřila.

Výsledek? Když pomineme to, že kdo by mě na začátku poslouchal, asi by si podle mého sténání představoval velice zajímavé věci (ale já se vážně jen snažila zahřát a protáhnout bicepsy, jenže ty tak PŘÍŠERNĚ bolely...), bylo to vlastně docela...

Jen kdyby se Jillian tak nelíbilo jedno nejmenované slůvko, co ve mně vyvolává jistou asociaci.

Chůze po schodech se po druhém workoutu stala ještě namáhavější. Jen dojít nakrmit kočky byl úkol srovnatelný s cestou k Hoře osudu.

Reakce okolí na mé tiché stížnosti byly samozřejmě plné upřímného soucitu a lítosti.

A přišla středa, třetí den cvičení, a třetí den znamená v Body Revolution kardio. Pokud si ještě vzpomínáte, kardio nemám ráda. Kardio nemám ani trochu ráda. A i když si vzpomínám, že před těmi dvěma měsíci jsem ho zvládala podezřele dobře, moje pocity před cvičením byly jednoznačné.

Zcela upřímně jsem očekávala jediný možný výsledek. (A to, že v jednom z workoutů se Jillian zmiňuje, že když se naštve, stane se z ní Hulk, s tím nemělo vůbec nic společného, samozřejmě.)

Držela jsem se až překvapivě dobře. Až k poslednímu, osmému cviku circuitu jsem to vážně zvládala, i když poměrně zadýchaná. Pak to přišlo, to čeho jsem se bála, to, co mě straší ve snech. Suicides. Jejich princip je velice jednoduchý.

Ale pokořila jsem i je. Naprosto mě šokovalo, že i po těch dvou měsících jsem je byla ve všech třech circuitech schopná odběhat v tempu. A že jsem zvládla i většinu toho ostatního. A i když jsem v mezičase občas lapala po dechu, po závěrečném protažení jsem na tom nebyla ani z desetiny tak špatně, jak jsem očekávala.

A ty svaly taky už kapku přestávají bolet. Takže... Co s tím, no? No, měla bych jednu možnost. Jednu poměrně drastickou a mírně bláznivou možnost. No, mírně. Popravdě...

Tak jo, řeknu to. Asi skočím rovnou do druhého měsíce programu. Čili do workoutů 5 a 6 (později 7 a 8) a cardia 2. Protože když budu trénovat něco, co mi pořádně nedává zabrat, bude to k ničemu. A já potřebuju, aby mi to dalo zabrat, protože se potřebuju do konce zkouškového dostat do aspoň trochu slušné formy, abych se pak, až zase začne semestr, dokopala najít příležitosti, jak cvičit dál. Abych to chtěla a potřebovala. A myslím, že na tohle bude nejlepší to mírně drastické řešení, no ne?

Takže na to zítra jdu. Jo, už tak rychle. Samozřejmě, bude to bolet, ale na to můžu říct jediné...