Otupělá nálada

Nebudu vám vypisovat, co se stalo. Pár lidí to ví, zbytek to asi vědět nepotřebuje. Hádám, že ne. Každopádně se mi to nechce psát. Prostě nechce. Jo, něco se stalo, jo, není to ani za mák fajn, jo, jsem kvůli tomu svým způsobem smutná (svým tupým a značně ignorujícím způsobem). To vám stačí.

Nemám moc náladu na nic. V pondělí jsem měla dělat zkoušku, ale přehlásila jsem si ji. Dělám ji až za dva týdny. Na poslední chvíli, což je asi docela hloupej nápad. Nevadí.

Nemám náladu psát, ale stejně píšu, protože psaní je pro mě, jako vždycky, takovej milej útěk od každodenních starostí. Píšu, protože si u toho odpočnu a vypnu. Ze stejnýho důvodu taky čučím na Doctora. Protože je to prostě tak bezvadnej způsob, jak zapomenout naprosto na všechno.

A protože Matt je tak neskutečně sladkej, že by ho člověk nejradši umačkal. Ehm...

Ne, to jsem asi neměla psát. Nevadí.

Mimochodem, pokud jste to ještě nechytili na psacím blogu, v úterý se mi podařilo udělat aspoň zkoušku z český literatury devatenáctýho století, což bych považovala za úspěch. A udělala jsem to za jedna, což bych považovala za extrémní úspěch. Z naší skupinky sedmi lidí jsme to na jedničku udělali jen dva. Ehehehe, jsem prostě dobrá.

Ne, já vím. Kdybych byla dobrá, dokážu se naučit na tu druhou zkoušku bez ohledu na to, co se děje kolem mě. Ale asi holt dobrá nejsem. Ani dobrá, ani silná... Nic.

A je mi to tak nějak jedno, věříte?

Mimochodem, to víte, že na Metalfestu bude Alice Cooper? To nejspíš znamená, že ho prošvihnu podruhý za jeden jedinej rok. Brilliant.

No nic. Tak já zase půjdu. Za hodinku jedeme přát dědovi k svátku...