čtvrtek 26. prosince 2013

Trest: Kapitola 5

Tak, děcka, já vím, že je to už nějaká chvíle, co jsem vám sem házela poslední kapitolu. Fakt se omlouvám, ale jak jsem psala, nevěděla jsem poslední dny, kde mi hlava stojí. Naprosto nestíhám. No, znáte to. Myslela jsem, že sem tuhle hodím třiadvacátýho, ale prostě to nevyšlo, takže... Prostě je tady teď. Tak snad se vám bude zamlouvat... =)


„Spokojený, Starku?“
Prohlédl jsem si ho a mírně nervózně se ošil.
„Spokojenější,“ konstatoval jsem.
Koutky Lokiho rtů se zvedly do nepříjemného úsměvu.
„Spokojenější,“ zopakoval. „V čem je problém?“
Znovu jsem sjel pohledem jeho nové oblečení, sytě zelenou košili, černé kalhoty a černé boty (o jejich objednání jsem musel Jarvise dodatečně požádat, protože původně jsem na ně zapomněl), a musel jsem přiznat, že vlastně nevím, v čem PŘESNĚ je ta chyba. Vypadal normálně, naprosto normálně, možná až na...
„Ty vlasy,“ řekl jsem. „Jsou delší než minule, ale nějak...“
„Mých vlasů se nedotkneš, Starku,“ zavrčel. „Nemám v plánu tě zabít, ale jestli jen POMYSLÍŠ na nůžky, tak svoje plány změním, i když mě to bude stát vlastní život!“
„Chápu, žádný stříhání,“ přikývl jsem. Pak jsem se ale zarazil. „Počkej, fakt mě neplánuješ zabít? A... stát vlastní život?“
„Nemyslíš, že kdybych někoho připravil o život, nepřijdou na to, viď?“ pozvedl Loki obočí. „Nedivil bych se, kdyby mě Všeotec opatřil hned několika kouzly, co ho upozorní na každé moje větší rozčilení.“
„A pokus ovládnout svět?“ neodpustil jsem si. „I když, uznávám, jsi tu už skoro čtyřiadvacet hodin, a ještě jsi ani nevytáhnul paty z věže.“
„Předpokládám, že není možné, abych z ní odešel, nemám pravdu?“ naklonil hlavu. „V noci jsem nemohl vyjít ani z pokoje. Nepochybuji o tom, že ten tvůj počítač-“
„Neříkej mu tak. Zraňuješ jeho city. Je to Jarvis.“
„Má jasné instrukce o tom, že mě za žádných okolností nesmí pustit na ulici. Pravda?“
„Ehm...“ kousl jsem se do rtu.
„V pořádku. Jak říkám, nejsem překvapený. A vlastně se ti ani nedivím.“
Jeho tón byl překvapivě klidný a odevzdaný. Došel k oknu, tomu stejnému, ze kterého mě před mnoha měsíci vyhodil, a zadíval se ven.
„Loki?“ zamračil jsem se.
„Hm?“ otočil se na mě.
„Jsi... V pohodě?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě, že jsem... v pořádku, Starku,“ zašklebil se. „I kdybych nebyl, co je tobě po tom?“
„Dokud bydlíš pod mojí střechou... HODNĚ.“
„Už jsem jasně řekl, že tě nehodlám zabít.“
„To vím. Ale zmrzačit bys mě mohl.“
Loki zvedl oči v sloup a odstoupil od okna.
„Neublížím ti, Starku.“
„Proč jen mě neuklidňuje, když mi tohle říká bůh LŽÍ?“
Došel ke mně. Vzápětí mi došlo, že mě neznervózňovaly jen jeho vlasy, ale i jeho výška. Tyčil se nade mnou jako telegrafní sloup, pokud by se tedy telegrafní sloupy tvářily otráveně a nosily zatraceně padnoucí zelenou košili.
„Starku,“ oslovil mě tichým, ale o to děsivějším hlasem. „Přísahám. Neublížím ti. Nezabiju tě. Nevyhodím tě z okna. Pokud mě nijak neohrozíš a nebudu se muset bránit, ani se tě nedotknu. Rozumíme si?“
„Asi budu muset začít nosit podpatky,“ zamumlal jsem.
Loki se ušklíbl a otočil se k odchodu. Po pár metrech se ale zarazil.
„Mimochodem,“ řekl. „Jsem ti vděčný za to, že jsi mě tu nechal bydlet. A za to oblečení. Děkuji.“
„N-nemáš zač,“ odpověděl jsem.
Pokračoval v chůzi, než zmizel v chodbě vedoucí k pokojům.
Zavrtěl jsem hlavou a nervózně se zadíval směrem k baru.
„Kruci,“ kousl jsem se do rtu. „Co když má něco v plánu?“

Pokud MĚL něco v plánu, až do doby, než šel spát, to nedal najevo. To bylo v jedenáct hodin v noci.
Ještě v jednu jsem ležel v posteli a zíral do stropu, mírně osvětleného a zbarveného do modra kvůli obloukovému reaktoru v mém hrudníku. Vzdychl jsem, otočil se na břicho a zabořil obličej do polštáře. Vážně jsem přemýšlel o tom, že se zase zvednu a půjdu se opít. Jistě, to by mě uspalo zaručeně. Včera to taky skvěle fungovalo.
Na druhou stranu, nevím, jak by se tvářil nejmenovaný bůh, kdybych ho i další ráno nechal zamčeného v pokoji skoro do poledne. Na sušenky, co jsem mu nabídl pro případ, že by snad dostal hlad, než se vzbudím, se netvářil zrovna přívětivě. Vlastně říkal něco o patetických midgardských sladkostech a naší neustálé potřebě je konzumovat, abychom si dodali energii.
Snažil jsem se nebrat si to osobně, jelikož ty sušenky mám vážně rád.
Koneckonců, to, co říká Loki, si jeden NIKDY nemůže brát osobně. Za dnešní večer prohlásil za patetické nejen ty sušenky, ale i televizi, dálkový ovladač, žaluzie na oknech a horkou čokoládu.
Někdy je ten kluk vážně drahoušek, jen co je pravda.
V kolik že to Jarvis říkal, že se Loki dneska vzbudil? Někdy před devátou? Ne, myslím, že to fungovat nebude. Vážně bych měl popřemýšlet o tom, že Jarvisovi řeknu, aby ho ráno pouštěl ven. Koneckonců, co tu může udělat? Přinejhorším se budu zamykat sám.
Zamykat se ve vlastním domě. To jsou vyhlídky...
„Ach, zatraceně,“ zamumlal jsem do polštáře. „Tohle je tak nefér.“
Proč musel skončit zrovna v mojí věži? Proč ho Thor měl potřebu poslat zrovna MNĚ? Jistě, já vím, protože jsem jediný, kdo má dost velké obydlí, a zároveň skoro jediný, o kom se dalo předpokládat, že ho nezabije v momentě, kdy ho uvidí. Nechci ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby náš milý bůh přistál třeba před Legolasem.
Nejspíš by skončil jako elegantní jehelníček dřív, než by Thor vůbec stihl dorazit.
A ještě palčivější otázka... Proč JÁ ho hned nezabil? A proč jsem tak ochotně souhlasil s tím, aby tu zůstal, i když jsem moc dobře věděl, že z toho budu mít jen problémy? Jasně, Thorův psí pohled, ale to přece nebyl jediný důvod, ne?
Jistě, když jsem to odkýval, myslel jsem, že Loki nemá tušení, kdo je, ale...
Sakra, když jsem zjistil, že to ví, byla to skoro ÚLEVA. Ale proč? Možná proto, že teď jsem tak nějak věděl, na čem s ním jsem a co čekat. Tedy... Tak, jak jen můžete vědět, co čekat od nepředvídatelného šílence.
Otočil jsem se na pravý bok.
A stejně mi ho dnes, když říkal, že se nediví opatřením, která jsem učinil, bylo skoro... líto. Měl tak zvláštní výraz, když se koukal z toho okna, a v té košili a obyčejných kalhotech vypadal svým způsobem úplně jinak, zvláštně křehce...
Zmínil jsem se někdy, že je vlastně docela hubený?
„Kurva, Tony,“ zabručel jsem do polštáře. „Koukej toho nechat. Je to mizera. Mizera, mizera, mizera...“
Mizera s docela pěkným zadkem.
Zvedl jsem se z postele a vydal se do kuchyně.
„Jarvisi?“ řekl jsem. „Pokud se opiju a nebudu schopný ráno vstát, pusť kolem desáté našeho hosta z pokoje a řekni mu, kde najde snídani, ano? Další opatření zůstávají.“
„Samozřejmě, pane,“ odpověděl počítač. „Ale mohu podotknout, že-“
„Ne, Jarvisi,“ frkl jsem a odzátkoval lahev. „Nemůžeš podotknout nic.“

5 komentářů:

  1. To nesmíš. Ať tě to ani nenapadne.
    Já tě zabiju, Arvari, zabiju tě tím nejbolestivějším způsobem, jakej bude v tý chvíli možnej...
    Myslím, že z mých předchozích komentářů vyšlo jasně najevo, že to budu číst za jakýchkoliv okolností, takže můžeš být vlastně docela klidná... a bylo to zase skvělý, jako obvykle, ale...
    STEJNĚ tě zabiju.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To bys nebyla ty, kdybys je nedala dohromady, co? :D

      Vymazat
    2. Mmnt, ona byla nejaka sance ze by se ti dva nemeli dat dohromady? o.O :D me by ani nenapadlo ze by se tohle dalo psat bez moznosti nasledneho sparovani dvou silencu :D

      Vymazat
  2. Chudák Jarvis, už ani podotýkat nesmí :D ale opět výborné, čteš se sama ;)

    OdpovědětVymazat