Předně bych se vám vážně ráda omluvila za to, že mi trvalo tak dlouho dostat sem novou kapitolu. Myslela jsem, že se k tomu dostanu, i když budu pryč, ale nějak... Ne. Takže... Pardon. A slibuju, že teď jich dostanete pár v rychlejším sledu, jestli budete chtít. Jen doufám, že budu stíhat dopisovat. Ale zatímco jsem byla pryč, trochu se mi ten příběh rozležel v hlavě, takže by to psaní docela mohlo jít. Snad. =)
Tak jo, už mlčím. Užijte si tuhle kapitolu... ;)
P.S. Konečně jsem se podívala na všechny tři díly Iron Mana. A sice si budu muset vymyslet (kecám, už jsem vymyslela) menší dějovou kličku, ale... Neva. Při troše štěstí bych mohla začít Starka trochu zvládat, juchů... =D
„Starku?“
„M...hm...“ zamumlal jsem.
„Starku,“ ozvalo se nade mnou, tentokrát o něco důrazněji.
„Ta postel je nějaká divná,“ postěžoval jsem si. „Musím Jarvisovi říct... ať objedná měkčí matraci...“
„To není postel, Starku. Ale podlaha.“
Prudce jsem otevřel oči, a vzápětí toho žalostně zalitoval. Nejen kvůli bolesti, která okamžitě projela celým mým mozkem, ale taky kvůli tomu, že přímo nade mnou se skláněl Loki, na tváři svůj typický úšklebek.
Pravda, vzhledem k situaci byl úšklebek zřejmě na místě.
„C-cože?“ zabručel jsem a zase oči zavřel. „Do prdele, moje hlava...“
„Zase jsi pil?“ dotázal se Loki.
„To není tvoje věc,“ odsekl jsem a pokusil se posadit. „Bože...“
„Ano?“
Ani jsem se nemusel dívat, abych viděl výraz jeho tváře. Dokázal jsem si ho živě představit. Byl spokojený, sebestředný, arogantní...
„To nebylo na tebe. Pokud se nepletu... Nejsi bůh,“ frkl jsem. „Kurva...“
„Chápu, ani to nebylo na mě.“
„Chápeš rychle,“ hekl jsem. „Ježiši KRISTE.“
„Nechtěl bys, abych ti třeba pomohl vstát?“ zeptal se opatrně.
„Vypadám snad, že se o sebe nedokážu postarat?!“ štěkl jsem.
„No... Ano,“ řekl. „Ležíš na podlaze, nedokážeš se ani zvednout...“
„To víš, jsem slabej a křehkej smrtelník. Nejsme stavěný na noci strávený na zemi. Zejména takhle tvrdý,“ vyškrábal jsem se na kolena a přiměl se otevřít oči. Bolest hlavy byla skoro nesnesitelná. Svět se točil. „Promiň, jestli nějak urážím tvoje city, nebo tě jen víc a víc přesvědčuju o tom, že jsme o TOLIK pod tebou. Pod VÁMI, Veličenstvo.“
„Jen jsem ti nabízel pomoc, Starku.“
„Díky. Nemám zájem. Postarám se o sebe,“ odsekl jsem. „Možná jsem jen patetickej smrtelník, ale... Ale...“
Opřel jsem se rukama o podlahu před sebou a zhluboka dýchal.
Lokiho stín vedle mě se pohnul. Vzápětí bůh klečel vedle mě. Nezvedl jsem hlavu a neviděl mu do tváře, takže netuším, jaký měl výraz. Ale jeho hlas, když promluvil, zněl skoro ustaraně.
„Vážně nechceš, abych ti pomohl do postele?“
„Možná,“ připustil jsem.
Hrdost šla stranou. Takovouhle kocovinu jsem nezažil patrně už několik let.
Překvapeně jsem vyjekl, když se mi kolem pasu ovinul pár rukou a prudce mě postavil na nohy. Svět se zatočil ještě víc. Loki přehodil moji paži přes svoje ramena a pomalu vykročil k mojí ložnici.
Moment, jak ví, kde mám...
„Asi mi budeš muset poradit, za kterými dveřmi to je,“ řekl.
Takže to neví.
„Jarvisi...“ vzdychl jsem. „Otevři pro mě dveře ložnice, buď tak hodný.“
„Jistě, pane.“
Když jsem dopadl do postele, byla to úleva.
Nechtěl jsem se probrat minimálně dalších několik hodin...
Moje přání se splnilo, mimochodem. Když jsem se vzbudil podruhé, tentokrát na měkké matraci a přikrytý dekou, cítil jsem se o něco líp.
Asi o tolik líp, o kolik líp se cítíte, když cestou domů promoknete na kůži a při pokusu ohřát se ve sprše zjistíte, že neteče teplá voda. Tak nějak.
Ve spáncích mi pořád tepalo, hlava pořád bolela, byl jsem rozlámaný. Vlastně jediné vysledovatelné zlepšení situace spočívalo v tom, že jsem už neměl pocit, že se během pár vteřin pozvracím. A taky jsem dokázal otevřít oči bez toho, abych měl pocit, že se mi je někdo pokouší vypíchnout.
Se zabručením jsem se posadil.
„Jarvisi, čas?“ zamumlal jsem.
„Půl třetí odpoledne, pane.“
„Ach, kurva,“ zívl jsem. „Kde je Loki?“
„Pan Laufeyson sedí v obývacím pokoji a čte si.“
„Hm... Co přesně si čte?“
„Musím říct, že nevím, pane,“ odpověděl počítač. „Ale mohu to zjistit, pokud chcete.“
„Dobrý. Kašli na to,“ mávl jsem rukou a zvedl se. „Já si to pak zjistím sám...“
Ale až po sprše. Až po důkladné sprše...
„Umění války?“ zeptal jsem se.
Loki zvedl oči od knížky a jeho obočí vyjelo o značný kus nahoru.
„Prosím?“
„Nic,“ mávl jsem rukou. „Jen se ptám, jestli náhodou nečteš nějakou knížku, co se ti nikdy neměla dostat do pracek.“
„Obávám se, že ano,“ ušklíbl se. „Myslím, že vy Midgarďané tomu říkáte detektivní příběh. Alespoň tolik jsem vyrozuměl z obálky. Dovol mi poznamenat, že podle mého příliš detektivní není. Myslím, že vraha jsem odhalil po přibližně patnácti stranách.“
„Hm, no, to víš,“ pokrčil jsem rameny. „Psychopati asi vidí do mozků jinejch psychopatů.“
„Kdo je to psychopat?“
„No, jak bych ti to jen...“ zamyslel jsem se. „Ty.“
Naklonil hlavu a obočí srazil k sobě.
„Jsem si jistý, že nic takového nejsem,“ konstatoval.
„Ale jistě, že ne. A tohle,“ poklepal jsem na svůj obloukový reaktor, „to je jen cool baterka. Ale nikomu to neříkej, oni si totiž myslí, že jsem díky tomu něco EXTRA.“
Loki zavrtěl hlavou a zaklapl knížku.
„Mimochodem, je skvělé vidět tě zase svěžího,“ neodpustil si. „Věřím, že ses skvěle vyspal, nemám pravdu?“
„Varuju tě. Jestli mi hodláš dát přednášku o tom, že bych neměl pít, šetři dechem. Já mám svoje důvody. Jeden důvod.“
„Přirozeně,“ kývl. „K ničemu takovému jsem se ovšem nechystal.“
„Skvěle. Přímo SKVĚLE!“ zaculil jsem se. „Jsi asi první. Za to si zasloužíš odměnu. Už jsi jedl?“
„Počítač mě-“
„JARVIS,“ opravil jsem ho.
„Informoval mě o tom, kde najdu jídlo. Děkuji.“
„A nedáš si třeba pizzu?“ nadhodil jsem.
„Pizzu?“ zamračil se. „Co je pizza?“
Přísahám, pohled na boha lží, co se marně snaží otřít si z prstů zbytky rajčatové omáčky a sýra, jen aby mu na prstech ulpěly ještě útržky papírového ubrousku, byl prostě k nezaplacení.
Mé doporučení, aby si prsty prostě olízal, přešel mlčením, i když mírně vražedný pohled si neodpustil.
Přiznávám, když se zvedl a odešel si do kuchyně ruce umýt (a následně pocákal sebe i široké okolí příliš prudce puštěnou vodou), musel jsem se smát. A přiznávám i to, že když tam pak stál s velkým mokrým flekem na košili a snažil se tvářit co možná nejvíc nenápadně, připadal mi skoro roztomilý.
Bůh lží a zmatků, co zničil značnou část New Yorku, mi připadal ROZTOMILÝ.
Začínal jsem si říkat, že nejspíš vážně potřebuju rande.
„M...hm...“ zamumlal jsem.
„Starku,“ ozvalo se nade mnou, tentokrát o něco důrazněji.
„Ta postel je nějaká divná,“ postěžoval jsem si. „Musím Jarvisovi říct... ať objedná měkčí matraci...“
„To není postel, Starku. Ale podlaha.“
Prudce jsem otevřel oči, a vzápětí toho žalostně zalitoval. Nejen kvůli bolesti, která okamžitě projela celým mým mozkem, ale taky kvůli tomu, že přímo nade mnou se skláněl Loki, na tváři svůj typický úšklebek.
Pravda, vzhledem k situaci byl úšklebek zřejmě na místě.
„C-cože?“ zabručel jsem a zase oči zavřel. „Do prdele, moje hlava...“
„Zase jsi pil?“ dotázal se Loki.
„To není tvoje věc,“ odsekl jsem a pokusil se posadit. „Bože...“
„Ano?“
Ani jsem se nemusel dívat, abych viděl výraz jeho tváře. Dokázal jsem si ho živě představit. Byl spokojený, sebestředný, arogantní...
„To nebylo na tebe. Pokud se nepletu... Nejsi bůh,“ frkl jsem. „Kurva...“
„Chápu, ani to nebylo na mě.“
„Chápeš rychle,“ hekl jsem. „Ježiši KRISTE.“
„Nechtěl bys, abych ti třeba pomohl vstát?“ zeptal se opatrně.
„Vypadám snad, že se o sebe nedokážu postarat?!“ štěkl jsem.
„No... Ano,“ řekl. „Ležíš na podlaze, nedokážeš se ani zvednout...“
„To víš, jsem slabej a křehkej smrtelník. Nejsme stavěný na noci strávený na zemi. Zejména takhle tvrdý,“ vyškrábal jsem se na kolena a přiměl se otevřít oči. Bolest hlavy byla skoro nesnesitelná. Svět se točil. „Promiň, jestli nějak urážím tvoje city, nebo tě jen víc a víc přesvědčuju o tom, že jsme o TOLIK pod tebou. Pod VÁMI, Veličenstvo.“
„Jen jsem ti nabízel pomoc, Starku.“
„Díky. Nemám zájem. Postarám se o sebe,“ odsekl jsem. „Možná jsem jen patetickej smrtelník, ale... Ale...“
Opřel jsem se rukama o podlahu před sebou a zhluboka dýchal.
Lokiho stín vedle mě se pohnul. Vzápětí bůh klečel vedle mě. Nezvedl jsem hlavu a neviděl mu do tváře, takže netuším, jaký měl výraz. Ale jeho hlas, když promluvil, zněl skoro ustaraně.
„Vážně nechceš, abych ti pomohl do postele?“
„Možná,“ připustil jsem.
Hrdost šla stranou. Takovouhle kocovinu jsem nezažil patrně už několik let.
Překvapeně jsem vyjekl, když se mi kolem pasu ovinul pár rukou a prudce mě postavil na nohy. Svět se zatočil ještě víc. Loki přehodil moji paži přes svoje ramena a pomalu vykročil k mojí ložnici.
Moment, jak ví, kde mám...
„Asi mi budeš muset poradit, za kterými dveřmi to je,“ řekl.
Takže to neví.
„Jarvisi...“ vzdychl jsem. „Otevři pro mě dveře ložnice, buď tak hodný.“
„Jistě, pane.“
Když jsem dopadl do postele, byla to úleva.
Nechtěl jsem se probrat minimálně dalších několik hodin...
Moje přání se splnilo, mimochodem. Když jsem se vzbudil podruhé, tentokrát na měkké matraci a přikrytý dekou, cítil jsem se o něco líp.
Asi o tolik líp, o kolik líp se cítíte, když cestou domů promoknete na kůži a při pokusu ohřát se ve sprše zjistíte, že neteče teplá voda. Tak nějak.
Ve spáncích mi pořád tepalo, hlava pořád bolela, byl jsem rozlámaný. Vlastně jediné vysledovatelné zlepšení situace spočívalo v tom, že jsem už neměl pocit, že se během pár vteřin pozvracím. A taky jsem dokázal otevřít oči bez toho, abych měl pocit, že se mi je někdo pokouší vypíchnout.
Se zabručením jsem se posadil.
„Jarvisi, čas?“ zamumlal jsem.
„Půl třetí odpoledne, pane.“
„Ach, kurva,“ zívl jsem. „Kde je Loki?“
„Pan Laufeyson sedí v obývacím pokoji a čte si.“
„Hm... Co přesně si čte?“
„Musím říct, že nevím, pane,“ odpověděl počítač. „Ale mohu to zjistit, pokud chcete.“
„Dobrý. Kašli na to,“ mávl jsem rukou a zvedl se. „Já si to pak zjistím sám...“
Ale až po sprše. Až po důkladné sprše...
„Umění války?“ zeptal jsem se.
Loki zvedl oči od knížky a jeho obočí vyjelo o značný kus nahoru.
„Prosím?“
„Nic,“ mávl jsem rukou. „Jen se ptám, jestli náhodou nečteš nějakou knížku, co se ti nikdy neměla dostat do pracek.“
„Obávám se, že ano,“ ušklíbl se. „Myslím, že vy Midgarďané tomu říkáte detektivní příběh. Alespoň tolik jsem vyrozuměl z obálky. Dovol mi poznamenat, že podle mého příliš detektivní není. Myslím, že vraha jsem odhalil po přibližně patnácti stranách.“
„Hm, no, to víš,“ pokrčil jsem rameny. „Psychopati asi vidí do mozků jinejch psychopatů.“
„Kdo je to psychopat?“
„No, jak bych ti to jen...“ zamyslel jsem se. „Ty.“
Naklonil hlavu a obočí srazil k sobě.
„Jsem si jistý, že nic takového nejsem,“ konstatoval.
„Ale jistě, že ne. A tohle,“ poklepal jsem na svůj obloukový reaktor, „to je jen cool baterka. Ale nikomu to neříkej, oni si totiž myslí, že jsem díky tomu něco EXTRA.“
Loki zavrtěl hlavou a zaklapl knížku.
„Mimochodem, je skvělé vidět tě zase svěžího,“ neodpustil si. „Věřím, že ses skvěle vyspal, nemám pravdu?“
„Varuju tě. Jestli mi hodláš dát přednášku o tom, že bych neměl pít, šetři dechem. Já mám svoje důvody. Jeden důvod.“
„Přirozeně,“ kývl. „K ničemu takovému jsem se ovšem nechystal.“
„Skvěle. Přímo SKVĚLE!“ zaculil jsem se. „Jsi asi první. Za to si zasloužíš odměnu. Už jsi jedl?“
„Počítač mě-“
„JARVIS,“ opravil jsem ho.
„Informoval mě o tom, kde najdu jídlo. Děkuji.“
„A nedáš si třeba pizzu?“ nadhodil jsem.
„Pizzu?“ zamračil se. „Co je pizza?“
Přísahám, pohled na boha lží, co se marně snaží otřít si z prstů zbytky rajčatové omáčky a sýra, jen aby mu na prstech ulpěly ještě útržky papírového ubrousku, byl prostě k nezaplacení.
Mé doporučení, aby si prsty prostě olízal, přešel mlčením, i když mírně vražedný pohled si neodpustil.
Přiznávám, když se zvedl a odešel si do kuchyně ruce umýt (a následně pocákal sebe i široké okolí příliš prudce puštěnou vodou), musel jsem se smát. A přiznávám i to, že když tam pak stál s velkým mokrým flekem na košili a snažil se tvářit co možná nejvíc nenápadně, připadal mi skoro roztomilý.
Bůh lží a zmatků, co zničil značnou část New Yorku, mi připadal ROZTOMILÝ.
Začínal jsem si říkat, že nejspíš vážně potřebuju rande.
Žádné komentáře:
Okomentovat