Trest: Kapitola 4

Abych se přiznala, tahle fanfiction mě docela baví. A je mi tak nějak i skoro jedno, jestli ji moc lidí nečte, píšu si to vlastně spíš sama pro sebe. Je to fajn, dostávat ten příběh z hlavy. Taková příjemná oddechovka.

Což teda neznamená, že nejsem vděčná těm, co to čtou. Vážně, díky moc, pokud mezi ně patříte. A ještě víc díky za vaše komentáře, ty vždycky potěší. =D Každopádně, čtvrtá kapitola je tady. Tak schválně, co bude ráno po Lokiho příchodu...

Ráno bylo skutečně krušné.
V hlavě mi zběsile bušilo, ústa jako by mi někdo vysušil fénem, můj žaludek nedělal kotrmelce, ale rovnou salta. Možná si na ně dokonce půjčil můj oblek.
Převalil jsem se na záda a zaskučel.
„Jarvisi...“ oslovil jsem počítač. „Kolik jsem toho včera vypil?“
„Když jste si šel lehnout, pane, důsledně jste trval na tom, abych vám tuto informaci nesděloval.“
„Ach. Super. Takže hodně,“ zabručel jsem a opatrně se posadil. „Ježiši. Bože. Zatraceně, tohle bolí. Kolik je hodin?“
„Půl dvanácté, pane.“
„Ach, k čertu. Proč jsem se opil?“
„Nevím jistě, pane, ale zřejmě to mělo souvislost s vaším hostem.“
„Hos... tem?“ zamrkal jsem. „Máme hosta?“
„Pan Laufeyson je vzhůru od osmi třiceti. Momentálně přechází pokojem. Netrpělivě, pokud mohu soudit.“
„Pan Lau...“ Vytřeštil jsem oči, když se mi vrátily události předchozího večera. „LOKI!“
Vyskočil jsem (i za cenu zesílení bolesti hlavy) a rychle se oblékl.
„Jarvisi?“ zavolal jsem. „Otevři našemu hostovi dveře, ano? A řekni mu, že jsem hned u něj.“
„Zajisté, pane.“
Vyběhl jsem ze dveří své ložnice, vydal se chodbou... A zarazil se.
„Jarvisi?“ odkašlal jsem si. „Do kterého pokoje jsme Lokiho uklidili?“

I když jsem věděl (a upřímně jsem se modlil, aby se v tomhle ohledu můj kocovinou stižený mozek nepletl), že Loki nemá svoji moc, stejně jsem tak nějak čekal, že ve chvíli, kdy otevřu dveře jeho pokoje, přiletí odněkud ohnivá koule a utrhne mi hlavu. Na malý okamžik, když už jsem v ruce svíral kliku, jsem zvažoval, že se otočím a dojdu si pro svůj oblek, ale nakonec jsem se rozhodl zariskovat.
Koneckonců, byla blbost, aby přišel o paměť a o schopnosti ne, že ano?
Zatraceně, proč jen jsem musel tak příšerně chlastat...
Aha. Jistě. Protože mám v domě okouzlujícího rošťáckého boha, který by byl nejspíš nejradši, kdybych si při komunikaci s ním klekal a říkal mu 'pane', proto.
Zhluboka jsem se nadechl,stiskl kliku a otevřel dveře.
„BOŽE!“ zaječel jsem.
Stál přímo přede mnou a působil ještě vyšším dojmem než obvykle. Navlečený v tom svém zatraceném koženém oblečku, s rukama založenýma za zády, a prohlížel si mě pohledem, co by sám o sobě mohl někoho zmrazit na rozkošnou kostičku ledu.
„Starku,“ zavrčel Loki. „Jsem moc rád, že mi projevuješ patřičnou úctu.“
„To... To nebylo na tebe,“ vypravil jsem ze sebe. „Zatraceně, o co se snažíš? Vyděsit mě k smrti?“
„A ty mě vyhladovět?“ pozvedl obočí.
„Nepřeháněj. Ještě není ani poledne,“ mávl jsem rukou.
„Smrtelníci mají skutečně zvláštní stravovací návyky,“ konstatoval Loki.
„Víš co? Bolí mě hlava. Na takovou debatu nemám nervy ani energii. Takže... Půjdeme ti najít něco k snídani?“
„Není čas spíš na oběd? Chci říct, nemám v pokoji hodiny, ale soudě podle postavení slunce-“
„Umíš určit hodiny podle slunce? Zatracený vikingský mimozemšťani,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale fajn, chceš oběd? Dostaneš oběd. Co třeba čína? Myslím jídlo, ne stát. U tebe si to člověk musí předem vyjasnit.“
„Čína?“ zamrkal Loki.
„É, jo. Ty bys asi radši něco z toho vašeho zlatýho království, co?“ kousl jsem se do rtu, zatímco jsem kráčel do kuchyně. „Promiň, ale pečený býky a obětovaný panny tady nevedeme, takže... Co přesně bys rád?“
„Maso?“ ozvalo se za mnou. „Rybu? Ale jestli myslíš, že bude vhodnější ta... čína...“
„Prosím?!“ otočil jsem se prudce. „Promiň, ale jsi Loki, viď? Loki z Asgardu?“
„Starku, prostě objednej něco k jídlu,“ frkl. „Něco, co tu bude rychle. Thor by zrovna neskákal radostí, kdyby se dozvěděl, že jeho milovaného bratra trápíš hlady.“
„Aha, takže takhle to povedeme?“ pozvedl jsem obočí. „Jak se ti něco nebude líbit, vytáhneš svýho namakanýho bráchu?“
„Možná.“
Sjel jsem ho pohledem od hlavy k patě a zase zpátky, jakkoliv jsem kvůli tomu musel svoji hlavu zaklonit.
„Poslyš...“ odkašlal jsem si. „Neshodili ti z toho tvýho nebeskýho království i nějaký náhradní oblečení? Tohle vypadá trochu složitě na oblíkání i údržbu. A taky mě kapku znervózňuje.“
„Znervózňuje?“
„Především v blízkosti oken.“
Loki mírně pozvedl levé obočí. Pak se na jeho tváři objevil široký úsměv.
„Jistě. Chápu,“ konstatoval. „Takhle jsem byl oblečený i při našem minulém setkání. Bohužel... Ne. Žádné náhradní oblečení. Vlastně můžu být rád, že mám tohle.“
„Co tím naznačuješ? Že ses tu mohl taky objevit nahej? Fajn vědět.“
„Nicméně, Starku, pokud máš problém s mým oblečením... Asi budeš muset přijít na to, jak ho vyřešit. Pokud jde o mě, jsem takhle poměrně spokojený.“
„Vyřešit? Vyřešit...“ zamumlal jsem. „Fajn. Co by se ti líbilo? Trička a džíny?“
A zase ten pohled, co by donutil zamrznout peklo.
„Starku...“
„Chápu. Něco jinýho,“ odkašlal jsem si. „Tak co bys tak... Jarvisi? Dokážeš odhadnout velikost oblečení našeho hosta?“
„Jistě, pane.“
„Super. Báječně,“ kývl jsem. „Prosím, objednej mu... Kalhoty. Černé, spíš slušnější. A... košile. A pak... Možná pár tenčích svetrů. Brzy bude zima. No, a... To bude všechno. Cena nerozhoduje. To, co má pan Laufeyson na sobě, můžeš použít jako vzorník jeho oblíbených barev. Tak. V pořádku, ctěná princezno?“
„Řekl bych, že ano,“ usmál se Loki.
„Aleluja,“ ušklíbl jsem se. „Zatraceně, že já tomu Thorovi kejvnul. Mohl jsem ho taky nechat, ať tě vezme třeba k Brucovi. To je taky nápad, hodit primadonu do luxusního prostředí. V tom se fakt, FAKT poučí. A samozřejmě, že tě tu nemůžu nechat lítat v těhle hadrech, protože-“
„Blábolíš, Starku,“ konstatoval Loki.
„Jo. To je možný,“ frkl jsem. „Mám kocovinu. Fakt potřebuju kafe. Jo, a ty jsi vlastně chtěl najíst...“