neděle 15. prosince 2013

Trest: Kapitola 3

Ehehehe, tak jo. Vypadá to, že to nebude zase tak hrozná fanfiction. Nepochybuju o tom, že má jistý svoje drobný chybky (já se na toho Iron Mana znova kouknu, slibuju, ale teď fakt nemám kdy!), ale jsem ráda, že se vám stejně líbí. Je to teprve pár dní od poslední kapitoly, ale stejně myslím, že je čas na další, no ne? Ta minulá skončila poměrně ošklivým cliffhangerem, takže... Asi chcete vědět, co že se to vlastně děje, co?
Tak přeju příjemné počtení... =)


Otáčel jsem do sebe už třetí whiskey (a vážně jsem přemýšlel, proč se vlastně obtěžuju lít ji do skleničky, když pít přímo z lahve by bylo mnohem snazší), když ta zatracená primadona zase promluvila.
„Vážně, Starku,“ naklonil hlavu. „Jsem si skoro jistý tím, že takové množství alkoholu není pro smrtelníky bezpečné.“
„Mám pocit, že je pro mě alkohol momentálně mnohem MÍŇ nebezpečnej, než jeden zatracenej...“ Kopl jsem do sebe další whiskey a skleničkou třískl o kuchyňskou linku. „Do prdele, neměl jsi náhodou přijít o paměť?!“
„Měl,“ přikývl.
Kývl jsem a nalil si pátou whiskey.
„Super. SUPER.“
„No tak, Starku...“ ušklíbl se Loki. „Čekal bych, že budeš chtít vysvětlení.“
Pravačkou jsem zvedl sklenku a zdvižený ukazováček téže ruky jsem namířil jeho směrem. Tedy, aspoň doufám. V tu chvíli se svět už začínal mírně vlnit.
„Od tebe...“ zamumlal jsem. „Od tebe nic jako vysvětlení nechci. Chci... Abys zavolal toho vašeho strážnýho. Toho s tím VELKÝM mečem. Aspoň Thor tvrdil, že má velkej meč. A chci, aby ses nechal odnýst zpátky domů. OKAMŽITĚ.“
„Právě jsi Thorovi slíbil, že se o mě postaráš.“
„Jak TOHLE víš?!“
„Pokusil se tě samou radostí z toho, že se o mě nemusí bát, rozmačkat na kaši.“
„Jak ale víš, že-“
„Znám svého bratra, Starku. Krom toho, během vašeho rozhovoru se několikrát podíval mým směrem.“
„Ach. Výborně.“ Kolikátá sklenička byla tahle? „Na chvíli jsem se bál, že umíš číst myšlenky.“
„Buď bez obav,“ povzdychl si. „To jsem neuměl, ani když jsem ještě měl svou moc. Ne, že bych to potřeboval, zejména vy smrtelnící toho o sobě většinu prozradíte řečí těla, ale-“
„Moment, moment, moment,“ pozvedl jsem ruku. „Takže ta část o tom, že nemáš magii, je pravda, ano?“
„Bohužel,“ přikývl Loki.
„Ale ta o paměti ne.“
„Starku, nechceš položit tu lahev? Vážně. Nerad bych ti dnes něco řekl, jen abych to zítra musel opakovat, až paměť ztratíš TY. A už vůbec bych nechtěl hned po probuzení zjistit, že vězíš v tom svém elegantním červeném oblečku a ptáš se, co tu dělám, protože nebudeš ani vědět, že tu jsem.“
„Ehm...“ zamrkal jsem. „Fajn. To byla trochu moc složitá věta, na to, že jsem měl... Ehm...“
„Osm.“
„Zatraceně. To bude pěkná kocovina.“
„Jestli budeš pokračovat, tak rozhodně ano.“
„A co bych měl asi dělat?“ zavrčel jsem. „V mym obýváku sedí šílenej bůh, co si chtěl podrobit lidskou rasu a co měl bejt dávno mrtvej. Nemá vědět, kdo je, ale ví to, nemá mít moc, a TVRDÍ, že ji nemá...“
Zvedl jsem sklenku a prudce ji po něm hodil. Ta přesnost překvapila i mě samotného. Alkohol zjevně ještě nestačil začít účinkovat tak, jak jsem myslel.
Loki na poslední chvíli uhnul, sklenička prosvištěla jen malý kousek od jeho levého ucha a roztříštila se na podlaze kus za gaučem. Bůh se s ledově klidným výrazem ve tváři napřímil a ohlédl se. Když otočil hlavu zpátky ke mně, vážně jsem se pokoušel tvářit nenápadně a nasadit co možná nejmilejší úsměv.
„Nech mě hádat,“ odkašlal si. „Test, jestli ji ve vzduchu zastavím a otočím proti tobě?“
„Možná.“
Loki zavrtěl hlavou.
„Víš co, Starku? Dej mi taky sklenku. Civilnějším způsobem, prosím, a plnou alkoholu.“
„Prosím? Ty umíš PROSIT?“ zachechtal jsem se.
„Víš...“ zamračil se. „Možná přece jen nepotřebuješ vědět, co se stalo. Ukážeš mi můj pokoj?“
„Ty si nějak věříš,“ frkl jsem a vyšel zpoza baru, v rukou dvě sklenky s whiskey. Lahev jsem z bezpečnostních důvodů nebral. Jen jednu věc jsem potřeboval míň než mít v obýváku boha chaosu, a to mít v obýváku namol opilého boha chaosu.
„Postel nedostanu, dokud nebudeš vědět, jak je možné, že jsem nepřišel o paměť. Jistě,“ kývl.
„Tak a dost. Jestli umíš číst myšlenky, chci to OKAMŽITĚ-“
„Vy smrtelníci jste vážně TAK zábavní,“ zašklebil se. „Jak něco nezapadá do vašeho běžného vnímání světa, hned začnete vyšilovat.“
„Z toho, co jsem pochopil, dlouháne, jsi teď TAKY smrtelník,“ neodpustil jsem si.
Jeho úsměv se změnil ve skoro sladký a nevinný.
„Ale s přemýšlením boha.“
Podal jsem mu skleničku a posadil se na blízké křeslo.
„Tak co se stalo? Podle všeho jsi tatínka pekelně naštval, když usoudil, že zbavit tě vzpomínek na celej život bude adekvátní trest.“
„Není to můj otec,“ zavrčel.
„Jasně. Jak je libo. Čím jsi vašeho hlavního šéfa tak naštval? Teda, krom toho, že jsi mu nejspíš příšerně zkazil image tím, že jsi předstíral, že jsi on?“
„Byl jsem lepší král než on!“
„Tvrdíš ty,“ pokrčil jsem rameny. „Fakt jsi neprovedl nic jinýho?“
„Čekal bych, že Thor ti vysvětlí, že tohle je vlastně velezrada. Tedy... No, u Odina je velezrada skoro všechno, pravda,“ srazil obočí.
„Milý chlápek. Chtěl bych ho poznat. Jen doufám, že bych mu třeba nešlápnul na nohu, nebo tak něco. Vážně bych nechtěl skončit ve vězení za to, že jsem podrážkou poškrábal královskou botu. Ale... Fajn, zapomeneme na to, co jsi provedl. Ale pokud jde o ten trest...“
„Vykázán z Asgardu, připraven o schopnosti a o paměť, odsouzen žít jako smrtelník. Možnost návratu, kdyby se snad v mém novém životě ukázalo, že jsem hoden svého dřívějšího postavení prince.“
„Super,“ kývl jsem. „To jsem už slyšel. A mezi náma, je to nejstupidnější trest, co kdy kdo vymyslel, no fakt.“
„Ano, to jsem říkal taky,“ poznamenal. „Než mi dali velkorysou možnost vybrat si mezi tím a smrtí. A tohle bylo... přece jen o něco lákavější.“
„Ale přijít o vzpomínky je přece skoro totéž jako... umřít. Teda, tvoje bejvalý já tím... No, dobře, to by nebyla zase taková hrůza, kdyby umřelo.“
„Když dovolíš, s tím já právě teď MLUVÍŠ,“ frkl.
„Jsem si toho plně vědom,“ ušklíbl jsem se. „A pořád nechápu, jak je to možný.“
Loki pokrčil rameny.
„Choval jsem naději, že mě Odin bude chtít nejdřív zbavit paměti, a až poté schopností. Vyšlo to. Rozhodl jsem se pokusit svoji paměť magicky ochránit. Vyšlo to. A zároveň jsem se snažil vytvořit iluzi, že se mu ji podařilo vymazat. Vyšlo to. Pak jsem ho už... nechal, ať moji magii spoutá. Proti tomu se bránit nedalo. Ach, jistě, a když jsem přistál tady, stačilo se tvářit, že nevím, kdo jsem, dokud se neobjeví Thor. VĚDĚL jsem, že se mě pokusí dostat k někomu ze svých smrtelných přátel. Doufal jsem jen, že to nebude to zelené monstrum. Tohle tělo by několikanásobný náraz o podlahu asi nevydrželo.“
„Ne? To si musím zapamatovat. Pro případ potřeby.“
Oči mi bezděčně zabloudily k oknu.
„Jistě,“ zamumlal Loki. „Případ potřeby.“
Uslyšel jsem tiché cinknutí skleničky o stolek. Dopil jsem svou whiskey a vstal z křesla.
„No, veličenstvo, když mě budete následovat, ukážu vám vaše komnaty,“ uklonil jsem se. „Mimochodem... Nebudeš si to brát osobně, když Jarvise požádám, aby tě tam zamknul, viď, že ne?“

2 komentáře:

  1. Nemuzu si pomoct, ale prvni co me napadlo je, ze Odin je totalni blbec :D
    Jinak smrtelnik s myslenim boha je dost desiva kombinace, a kdyz k tomu pridame Lokiho vzhled a sarm... tak mame kolosalni problem :D
    Chudak Stark, nedivim se mu ze toho tolik vypil... Ja bych se sklenickama asi nezdrzovala :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ten trest je fakt zvrácenej, ale Odin je magor, to víme, oběsit se na stromě, aby objevil tajemství run... to prostě mluví za vše :D takže mi asi ani nevadí, že jsi z něj udělal blbce :D dobře mu tak!
    A jinak je to absolutně boží!

    OdpovědětVymazat