Trest: Kapitola 2

Tak jo, první kapitola se setkala s docela fajn ohlasy (byly dva, dobře, ale nebuďme zbytečně nároční, že), takže je tu i druhá. Vzhledem k tomu, že pořád nemám čas napsat na blog normální článek, potěším vás aspoň tou. =D A doufám, že tentokrát je to s Tonyho sarkasmem aspoň o něco málo lepší. Minule se spíš tak nějak rozjížděl. Respektive já se rozjížděla. =D Slibuju, že se budu snažit lepšit... ;)

Když se na terase, přímo na tom místě, odkud jsem před chvílí odvedl jednoho boha, objevil další, vzdychl jsem. Tenhle byl ve své klasické plné zbroji, včetně mírně vlajícího červeného pláště a přehnaně velkého kladiva.
Loki sebou trhnul.
„C-co to...“
A jestli jsem potřeboval něco, co by mě přesvědčilo, že vážně netuší, o co tu jde, bylo to tohle.
„To nic. Klídek,“ řekl jsem tónem, který měl být uklidňující, i když nevím, jak moc se mi povedlo převést úmysl ve skutečnost. „Zůstaň tady. Za chvíli jsem zpátky.“
Lokiho oči byly obrovské, když se na mě upřely.
„Dobře,“ kývl.
Něco tu bylo vážně hodně špatně.

„Ale jestli to není můj oblíbený bůh hromu!“ zahalasil jsem, když jsem za sebou zavřel dveře. „Mezi náma, mám skvělou zprávu. Tvůj bratříček není po smrti. Sedí tamhle na gauči. I když podle toho starodávnýho grafitti na mojí terase hádám, že to už v tom vašem nebeskym království víte.“
„Jsem rád, že Loki v pořádku dorazil,“ oznámil mi Thor svým hlubokým hlasem, zatímco jsem sbíhal schody.
„Fajn. Beru to jako potvrzení toho, že se sem nedostal omylem,“ frkl jsem. „Tak co, vysvětlíš mi, proč mi v obýváku sedí cvok, při jehož oplakávání jsi mi vypil celej bar?“
„Je to poněkud složité, Muži ze železa,“ řekl Thor. „Možná bychom si o tom měli promluvit uvnitř.“
„Myslíš tam, kde, jak jsem už dvakrát zmínil, SEDÍ TVŮJ BRATR?“
Thor se zarazil a nervózně srazil obočí. Následně se ke mně otočil zády a odkašlal si.
„Loki svou smrt pouze předstíral.“
„Ano, věříš, že to už jsem nějak pochopil?“ ušklíbl jsem se.
„Vydával se za otce,“ pokračoval Thor. „Tou lstí se ujal vlády v Asgardu.“
„Ach. Chápu,“ kývl jsem. „Ovládnutí světa, příšernej zmatek, Lokiho klasika?“
„Ne,“ odpověděl Thor. „Pokud takové plány měl, nestihl je naplnit.“
„Ach. Výborně. Takže... Co tu teda dělá, když vlastně nic neprovedl?“
Thor viditelně zaváhal.
„Vydával se za Všeotce. Byl to odporný a podlý trik. Zatímco jsme si všichni mysleli, že můj bratr je mrtvý, on seděl na trůnu a smál se.“
„Hm, to zní, že je tady spíš za to, že ublížil tvejm citům, než za to, že...“
Ledový pohled jeho modrých očí mě okamžitě umlčel.
„Pravý Všeotec se v pořádku vrátil,“ sdělil mi bůh. „A rozhodl, že Lokimu se dostane trestu, který si zaslouží.“
„Že mi ho hodíte na balkon?“ pozvedl jsem obočí. „Vážně, nemohli jste ho zase zavřít do tý pohodlný cely, o který jsi mi minule vyprávěl? Jasně, tentokrát bys ho nesměl pustit ven, ale-“
„Rozhodování o Lokiho trestu nepřísluší mně, ale jen Všeotci,“ přerušil mě. „A ten rozhodl, že Loki bude, stejně jako kdysi já, zbaven svých sil a vykázán na Midgard. S tím rozdílem, že... bude připraven o paměť.“
„Pro... PROSÍM?“ vytřeštil jsem oči. „Takže to není následek toho pádu, že nic neví, ano? A k čemu... K čemu má tohle bejt, prosím pěkně? JAK ho to má potrestat?! Promiň, nechci kecat do vašeho úžasnýho právního systému, ale z trestu se má člověk POUČIT, ale když on ani netuší, že a za co byl trestanej, co si z toho má-“
„Loki byl odsouzen k tomu, že bude žít jako smrtelník. Všeotec usoudil, že to bude pro všechny lepší, včetně mého bratra samotného. Pakliže by si to během svého smrtelného života zasloužil, získá své schopnosti i paměť zpět a bude se moci vrátit domů.“
„Ach. Super. To zní VÁŽNĚ logicky,“ zvedl jsem oči v sloup. „A vůbec to není tak, že až se mu ta paměť vrátí, bude její ztrátu brát jako další křivdu, jistě... Bože, tohle mohl vymyslet jen šílenec. Hele, vážně nejsi adoptovanej ty? Tyhle věci se totiž obvykle dědí.“
Kamenný výraz na Thorově tváři poměrně jasně mluvil o tom, co si bůh myslí o mých názorech.
„Omlouvám se, jestli ti to, že skončil ve tvém domě, působí nějaké obtíže,“ řekl nahlas.
„Ale, bez starostí,“ mávl jsem rukou. „Hádám, že i pro to měl Odin skvělej důvod.“
„Za to vlastně... Můžu já,“ odkašlal si Thor. „Přesvědčil jsem Heimdalla, aby... ho přenesl sem.“
„Doprostřed města, co chtěl ovládnout? Ne, nejsi adoptovanej,“ ušklíbl jsem se. „Proč sem?“
„Doufal jsem, že když tě požádám... Necháš ho chvíli pod svou střechou. Dáš na něj pozor. Nechtěl jsem, aby se hned dostal do nějakých potíží, neměl kam jít, kde bydlet...“
„Chápu. Máš o bratříčka starost,“ kývl jsem. „Ale vážně, proč já? To jsi nemohl najít někoho LEPŠÍHO? Jako třeba někoho, koho tvůj bratr neprohodil oknem?“
„Pokud se ukáže, že Lokiho povaha zůstane i přes vymazání paměti stejná...“ Thor zaváhal. „Jsi nejspíš jediný, kdo se s ním snese.“
„Co prosím?“ naklonil jsem hlavu. „Poslal jsi mi ho proto, že jestli bude mít blbý kecy, jen já mu je dokážu vracet a nebrat si je osobně?“
„Taky máš nejspíš jako jediný vhodné... podmínky, abys ho mohl ubytovat.“
„Ach. Jasně. Moje velká věž,“ ošil jsem se. „Sakra... Hádám, že stejně nemůžu říct ne, protože když se pokusím, budeš tu stát celou noc a přemlouvat mě a koukat se na mě těma svejma psíma očima. Takže... Fajn. Fajn, nějakou chvíli ti ho tady ohlídám.“
Než jsem se vzpamatoval, octl jsem se v objetí, které nemělo daleko k tomu, aby mi rozdrtilo pár kostí.
„Děkuji ti,“ řekl Thor, když mě pustil. Na tváři mu zářil široký úsměv. „Přísahám ti, že pokud se díky tobě můj bratr vrátí do Asgardu-“
„Nebudeme předbíhat, ano?“ brzdil jsem ho. „Dostane ode mě vlastní pokoj a jídlo. Nebudu mu dělat psychologa, nebudu mu pomáhat víc, než bude nezbytný, nebudu se o něj starat. Jasno?“
Thor přikývl.
„Stejně ti děkuji,“ zamumlal. „Ale teď musím jít. Než se po mně začne otec shánět.“
„Přirozeně. Jen jdi. Nepotřebujeme tu DVA rebelující bohy se ztrátou paměti...“
Thorova obří ruka mi krátce stiskla rameno. Bůh ode mě ustoupil a zvedl hlavu. Ucouvl jsem.
„Heimdalle!“ křikl bůh.
Prakticky vzápětí zmizel ve sloupu jasného světla.
Vzdychl jsem a otočil se zpátky ke schodišti vedoucímu do bytu.

Když jsem vešel dovnitř, neměl jsem chuť komunikovat s vysokým bohem, který měl na tváři ještě pořád (nebo možná už zase) výraz ovce, jejíž blízká kamarádka se právě změnila ve vlka.
Ne, na tohle jsem neměl. Potřeboval jsem drink.
Zatraceně, co mě vlastně přimělo na to kývnout? Ať má nebo nemá moc, ať ví nebo neví, kdo je, pořád je to Loki. Šílený bůh chaosu, co se vyžívá v tom, když před ním lidstvo klečí. Naprosto nepředvídatelný a nekontrolovatelný. Jistě, když přišel o paměť, je tu jistá šance, že nebude jako dřív, že z něj bude hodný kluk a absolutní sluníčko, ale...
Můj tok myšlenek přerušil tichý hlas.
„Tak co, Starku? Co po tobě chtěl můj milovaný bratříček?“
Hádám, že kdybych v tu chvíli viděl svůj výraz, nejspíš se smíchy válím po podlaze. Vytřeštil jsem oči a zvedl pohled od lahve, kterou jsem právě otvíral.
Výraz ovce byl z Lokiho tváře pryč. Na jeho místě byl až příliš známý sebevědomý a lehce, lehoulince vyšinutý široký úsměv. Jeho před chvílí ještě zmatené oči se na mě upíraly.
Prudce jsem se kousl do rtu.
„Ale do hajzlu.“