Trest: Kapitola 1

Ehm, jo. Ahoj. Jak jsem už zmiňovala ve včerejším článku, tak nějak jsem se teda jakože rozhodla, že začnu psát fanfiction na Thora, respektive Avengers, respektive prostě a jednoduše Lokiho a spol. To víte, poslední dobou po tom trochu šílím a, ehm... Jo. Prostě tak. Holt jsem měla potřebu psát i něco ne tak docela vážnýho, něco čistě jen tak odpočinkovýho... A něco, u čeho nemusím vymejšlet postavy, ale prostě můžu využít ty, co mám ráda. Nebo taky zneužít, ehm. (Kéž by, proboha, kéž by.)

Takže... Jo. Mám tu zkrátka jednu takovou menší kapitolovku. Zatím ještě není dokončená, a nevím, kdy bude. Nehodlám ji zveřejňovat pravidelně, spíš když budu mít chuť. Ale bez obav, pár kapitol už mám, takže větší záseky by se konat neměly. A pokud mi nenapíšete, že je to největší sračka, jakou jste kdy četli, a že mám okamžitě přestat, tak to i dokončím. Když se vám to bude líbit, určitě to nenechám jen tak rozpracovaný, nebojte.

Každopádně, doufám, že se vám první kapitola bude líbit. Prosím, berte při čtení na vědomí, že se na ty filmy koukám v angličtině, čtu fanfiction v angličtině, prostě... No, českou terminologii užitou ve filmech nemám zase tolik zmáknutou. Snažím se, ale, no... Něco možná tak docela sedět nebude. Snad to moc nevadí.

A taky... Prosím, milost. Je to fakt moje první fanfiction na tohle téma. Dělám, co můžu. Vážně...

Začalo to, když jsem byl přesně sedmačtyřicet vteřin od Stark tower. Zničehonic, přímo před mýma očima, se nad ní objevily mraky. Několikrát se zablýsklo.
„Zatraceně, co tentokrát?“ zavrčel jsem. „Jarvisi!“
„Detekuji prudký nárůst energie, pane,“ oznámil mi počítač. „Nemůžu určit, odkud pochází.“
„Skvěle. Prostě skvěle,“ vzdychl jsem. „Jsem doma za... půl minuty. Informuj mě, když se něco objeví.“
„Ano, pane.“
„A mimochodem, připomeň mi, ať přijdu na to, jak tenhle zatracenej oblek ještě víc zrychlit.“
„Samozřejmě, pane.“
Vzdychl jsem. V New Yorku jsou desítky mrakodrapů. Proč se tohle musí vždycky dít zrovna nad tím MÝM?
Když byl doletový čas k věži přesně dvanáct vteřin, objevilo se něco, co vypadalo jako sloup světla. Trvalo to jen chviličku. A pak byl pryč sloup i mraky. Jako by tam ani nikdy nebyly.
Zastavil jsem se ve vzduchu. Ačkoliv jsem vážně chtěl jen překonat ten kousek k věži a zjistit, co se tu, ksakru, děje, něco mi říkalo, že je na místě jistá opatrnost.
„Jarvisi?“ oslovil jsem počítač. „Změny?“
„Všechno je normální, pane,“ bylo mi oznámeno. „Ale zdá se, že na vaší terase se někdo objevil. Muž. Černé oblečení, tmavé vlasy. Zdá se, že je v bezvědomí.“
To rozhodlo. Bleskově jsem pokračoval v cestě k věži.
„Zatraceně, vážně. Proč ZASE já?“ zamumlal jsem.

Postavu ležící na terase, přímo uprostřed nějakého krajně podezřelého ornamentu pocházejícího nejspíš z dob, kdy křesťanství bylo ještě pořád značně nepopulárním konceptem, jsem viděl ještě dřív, než jsem přistál. Přesně, jak říkal Jarvis, můj nezvaný a neočekávaný návštěvník byl zjevně v bezvědomí, jelikož se ani nehnul.
Byl jsem už napůl venku z obleku, když mi došlo, že jeho oděv a jeho vlasy, i když delší než při minulém setkání, jsou mi až příliš důvěrně známé. A i když postrádal pár věcí, jako třeba efektní zlatou helmu, drsňácký plášť a tu kouzelnou svítící hůl, nebylo pochyb o tom, že je to on.
Zase.
Možná jsem se neměl obleku zbavovat TAK rychle. Ale co už. Aspoň vypadá neškodně. Zatím.
Pokud to tedy není nějaký trik. Ne, že bych se divil, kdyby byl.
Celou dobu, kdy jsem kráčel k němu, se moje hlava zaobírala myšlenkami na to, že bych udělal líp, kdybych okamžitě vycouval, nebo si aspoň vzal ty zatracené náramky, čistě jen pro případ, že by ten přerostlý zmetek zase chtěl zaměstnat nejbližší sklenářskou firmu. Ne, že by vypadal, že je ve stavu, kdy by toho byl schopný, ale...
Jenže nohy mě stejně nesly dál, tak dlouho, než jsem stál přímo nad ním. A kdybych snad předtím váhal, když jsem uviděl jeho obličej, nebylo o jeho identitě pochyb.
Na mojí terase ležel Loki.
Jeho tvář byla bledá, na levé tváři měl modřinu a koutek rtů měl roztržený. Ať se před jeho příchodem sem stalo cokoliv, příjemné to pro něj nejspíš nebylo. Skoro by mi ho bylo líto. Ale vážně jen skoro.
Ušklíbl jsem se a špičkou boty do něj šťouchl.
„Vstávej,“ řekl jsem.
Nezdálo se, že by ho tohle přivedlo k vědomí. Kousl jsem se do rtu a dřepl si vedle něj. Vzal jsem ho za rameno a zatřásl jím.
„Hej. Rudolfe, vstávej.“
Tohle už jistý efekt mělo. Konkrétně ten, že bůh mírně pootočil hlavou a vydal ze sebe tiché zaskučení.
„Výborně. Někam se dostáváme,“ pronesl jsem sarkasticky. „Zatraceně, kdybys nebyl tak těžkej, tak tě prostě odnesu dovnitř, ale jsi, takže se musíš probrat. LOKI!“
V tu chvíli se jeho oči naštěstí otevřely. Značně váhavě. A očividně s jistým problémem zaostřit.
„Kdo je Loki?“ zamumlal tiše.
Zamrkal jsem.
Super. Takže nejen, že se mi na terase válí vyšinutý bůh, ale ještě k tomu podle všeho ani NEVÍ, že je vyšinutý bůh.
Nemohl jsem si pomoct, znělo to skoro jako jisté zlepšení původně předpokládané situace.
„Očividně ses praštil do hlavy,“ konstatoval jsem. „Můžeš vstát?“
„Kde to jsem?“ rozhlížel se. „Co se stalo?“
„Vydrž, hned ti to vysvětlím. Možná,“ ušklíbl jsem se a za ruce ho vytáhl do sedu. „Tak pojď. Zvedni se.“
Když jsme se oba vyškrábali na nohy, na kratičký okamžik mě napadlo, že bych ho možná prostě mohl shodit dolů na ulici. Sice by bylo trochu ošemetné vysvětlovat, jak se stalo, že se na chodníku před mým domem objevila placka, která dřív zjevně bývala severským bohem, ale...
Ale nakonec jsem usoudil, že vzít ho dovnitř bude přece jen lepší řešení.
Jen jsem doufal, že mi někdo brzy vysvětlí, co se tu děje. Tupý pohled, který mi Loki věnoval, když jsem ho posadil na gauč, naznačoval, že on to zřejmě nebude.
„Máš hezký byt,“ řekl tiše. „A výhled. Hodně oken.“
Kdyby nebyl tak zjevně mimo, myslel bych, že provokuje. Ale takhle...
„Díky,“ kývl jsem. „Ehm...“
Mohla to být chvilka trapného ticha, kdyby se zrovna v tu chvíli neozval zatraceně hlasitý zvuk hromu.
A zase přímo nad mojí věží.