Spojení - Kapitola 34

*usilovně se tváří, že tu vůbec, ale vůbec není* No dobře, tak jsem zase jednou zapomněla. Nějak mi tahle kapitola absolutně vypadla z hlavy. I když jsem se zbavila stresů ve škole, prostě nějak nejsem schopná myslet na to, že bych sem měla něco házet. Bylo lepší, když jsem tohle ještě psala, no fakt. =D Každopádně, doufám, že se vám čekání na tuhle kapitolu aspoň trochu vyplatí a slibuju, že tu další se fakt pokusím hodit dřív. Ale obávám se, že až sem dostanu těch posledních pár kapitol, asi nějak nebudu mít, čím bych pokračovala. Moje Múza je totiž až zoufale mrtvá, jak se zdá... =/

Loki se podvědomě přikrčil pod nátlakem tří párů více či méně naštvaných očí a jedním párem očí značně překvapených.
„Není to má vina,“ řekl, i když si sám nebyl jistý, koho se tím vlastně snaží přesvědčit. „Ani jsem to netušil. Do dnešního dne.“
„Můžeš to nějak zrušit? Vrátit?“ zeptala se Natasha.
„Ne. Zatím bohužel ne. Budu se snažit, najdu způsob, nějak. Ale zatím musí Stark vydržet... poněkud nesmrtelný.“
„Poněkud,“ ušklíbl se Clint. „No, ale aspoň se tím vysvětluje, proč Steviemu přerazil nos. Já si říkal, jestli poslední dobou snad posiloval, nebo co...“
„Zlato, ať by posiloval jakkoliv, tohle by nedokázal. Bylo jasné, že je v tom něco víc. Ale tohle... Uznávám, že to mě nenapadlo,“ kousla se Natasha do rtu.
„Otec,“ ozval se Thor. „Nemohl by ve vaší záležitosti něco udělat otec? Nevím, nakolik tento druh magie studoval, ale možná... Když věděl, co tě čeká...“
„Thore, smiř se konečně s tím, že otci na mně nikdy nezáleželo. Neobtěžoval by se kvůli mně prokousávat tou hromadou knih. Matka, ta ano. Dokázal bych uvěřit, že matka znala kouzlo, které by nás toho zbavilo. Jenže je mrtvá, vzpomínáš?“
„Loki, buď tak hodný a nevybíjej si na Thorovi svou frustraci,“ vzdychl Steve. „A na nikom z nás, když už jsme u toho.“
„Nevybíjím si frustraci. Kdybych si ji vybíjel, celá tahle zatracená místnost je už v troskách!“ štěkl Loki. „Thore, řekni jim, že si nevybíjím frustraci.“
„Loki,“ vzdychl Thor.
Tmavovlasý bůh zaskučel a vsedě se předklonil a prsty si prudce sevřel vlasy.
„Omlouvám se. Omlouvám se,“ zamumlal. „Ale není to jen moje frustrace, ale i Starkova. A ta je mnohem silnější. Já... Myslím, že si půjdu lehnout. Stark bude s Brucem v dílně věčnost, ale o mně tam nestojí. A já jsem z toho všeho unavený a podrážděný a...“
„A nechtěl by ses místo užírání se v posteli radši podívat na nějakej film?“ nadhodil Clint. „Máme tu komedie, u kterejch je velká šance, že ti zvednou náladu. Aspoň trochu.“
„Pravda. A můžeme objednat pizzu,“ kývla Natasha.
„Já bych nepohrdl něčím sladkým,“ ozval se Thor.
„No, pokud to zase nebude komedie zaměřená pouze na sex...“ zamumlal Steve.
„Šílíš? Ty jsou nejlepší!“ zaculil se Clint.
I přes všechen vztek a zmatek a smutek se Loki pousmál.
„Předpokládám, že tím, že to s tím filmem zkusím, asi nic neztratím, že?“
„Tak se mi to líbí,“ kývla Natasha. „Jarvisi? Prosím, zaznamenej si objednávku...“

„Tony. Myslím to vážně. Uklidni se.“
„Jsem naprosto klidnej, Brucie,“ zamumlal Tony přes šroubovák, který svíral mezi zuby.
„Ne, nejsi. Zuříš.“
Vynálezce vyplivl šroubovák.
„No tak zuřím!“ odsekl. „A co? Mám PRÁVO zuřit!“
„Máš právo zuřit nahoře ve svém bytě. Ne v dílně. Když budeš pracovat v tomhle psychickém stavu, jen si něco uděláš.“
„A co? Tak se zase uzdravím. Docela rychle. V tom je ten vtip. PROTO zuřím!“
„Já vím, Tony,“ povzdychl si Bruce. „Ale pokus se na to podívat z té lepší stránky.“
„NENÍ lepší stránka!“ štěkl Tony. „Bez mýho vědomí ze mě udělali něco, co jsem nikdy bejt nechtěl. Nějaká praštěná blondýna mi otočila život naruby jen proto, že si s ní Loki nechtěl hrát na pískovišti! Už se mi to jednou stalo, že mi někdo VYLEPŠIL tělo, a trvalo věčnost, než jsem se toho reaktoru zbavil. Ale tohle je horší. A mně se to ani trochu nelíbí!“
„A myslíš, že mně se to líbilo, když...“ Bruce se kousl do rtu. „Když se ze mě najednou začala stávat zuřící zelená příšera?“
„Předpokládám, že... ne?“ odkašlal si Tony. „Dobře, Brucie, já vím, že ne, ale-“
„A myslíš, že Stevovi se líbilo, když v jednu chvíli byl ve čtyřicátých letech, a v další se probudil v jednadvacátém století?“
„No... Ne. Jasně, že ne.“
„Ne. Správně. Ale ty, na rozdíl od nás, máš aspoň malou šanci, že se toho, co se ti nelíbí, zbavíš. I když nechápu, co se ti nelíbí na tom, že tě bude mnohem těžší zranit, budeš mít větší sílu, mnohem delší život... A to všechno jen za tu cenu, že budeš Lokiho duševním dvojčetem. Koneckonců, vycházíte spolu víc než skvěle, no ne?“
„To jo, ale...“ Tony se zarazil a důkladně si prohlédl Brucovu tvář. „Tvůj výraz se mi nelíbí.“
„Jaký výraz?“
„'Já něco vím, a ty nevíš, že to vím' výraz.“
„Ach. Vážně. A co myslíš, že to je?“
„No, já... Já...“ Tony se opřel rukama o kovový pracovní stůl a naklonil se k druhému vynálezci blíž. „Brucie?“
„Je pár věcí, co bych mohl vědět,“ ušklíbl se Bruce. „Třeba to, že ti vůbec nevadí, že Loki je tvoje spřízněná duše.“
„Přísahám, že netuším, o čem mluvíš,“ odpověděl Tony, ale nepřišel přesvědčivý ani sám sobě.
„Ale no tak. To, že tu Loki dneska není, a to, jak se tvářil, když jsi mu řekl, ať sem ani nechodí... Natasha si toho nevšimla jen proto, že se zrovna dívala jinam. Zbytku to asi naštěstí nedošlo. Ale já s vámi strávil tři dny v jedné místnosti. A to vaše věčné doplňování se a pošťuchování...“
„Duševní dvojčata!“ vytřeštil Tony oči. „Kolikrát to máme opakovat?“
„Promiň, k té věci patří i to, že se naprosto bezděčně jeden druhého navzájem dotýkáte? Lokiho ruka na tvých zádech, tvoje kolem jeho pasu, to, jak o sebe občas zavadíte prsty...“
Tony polkl. A pak ještě jednou. Pak otevřel ústa. Pak je zase zavřel. A ještě jednou otevřel.
„Nic to není,“ zamumlal posléze. „Přísahám. Je to jen řešení toho, že nemůžu s nikým spát, aniž by to Loki věděl. A nemůžu ani masturbovat. A taky výsledek erotickýho snu o Lokim, co se mi zdál, když jsem byl opilej, a kterej Loki bohužel viděl taky. Každopádně je to jen sex, jasno? Nic víc. Jen sex. Nic, o čem by museli vědět ostatní. Především pak Natasha. A Clint.“
„Rozumím,“ kývl Bruce. „Bez obav. Budu mlčet.“
„Díky, Brucie,“ usmál se Tony. „Jsi zlatej. A teď... Sakra, Jayi, co dělá Loki?“
„Před chvílí odmítl návrh zbylých členů Avengers na to, že si spolu pustí druhý film, a šel si lehnout.“
„Super,“ vzdychl Tony a zavřel oči. „Kde je?“
„Ve vaší posteli, pane.“
„Bruci?“ kousl se Tony do rtu. „Vadilo by to, kdybysme to dneska... Zabalili? Měl jsi pravdu. Nemám na nic náladu. A Loki... Byl docela v pohodě, ale teď je příšerně, PŘÍŠERNĚ smutnej a já to nemůžu vydržet.“
„Aha. A jsi si jistý, že je mezi vámi jen sex?“ pozvedl Bruce obočí. „Dělám si legraci. Jdi. Já tu ještě projdu pár včerejších výsledků...“

Loki se pokoušel předstírat spánek, když slyšel, jak se dveře ložnice otvírají. Věděl, že není ani ta nejmenší šance, že mu to Tony uvěří, ale pokusit se musel.
Když se matrace před ním prohnula, bůh se vzdal a otevřel oči.
„Nemyslíš to vážně, že ne?“ zeptal se uléhajícího vynálezce. „Že polezeš do postele v těch špinavých hadrech z dílny?“
„Moje postel. Moje povlečení. Já ho platil.“
„Ale já tu musím spát vedle tebe,“ zamumlal Loki. Tony ovšem s potěšením shledal, že ho bůh pevně objímá a přitahuje si ho k sobě. „Co tvé dnešní experimenty?“
„K čertu s experimentama,“ usmál se Tony. „Já vím, kdy mě potřebuješ, vzpomínáš?“
Loki neodpověděl, jen Tonyho vášnivě políbil. Ale vynálezce si byl moc dobře vědom jeho vděčnosti.