Trest: Kapitola 11

Já říkala, že tentokrát sem tu kapitolu hodím rychlejc než tu předchozí, neříkala? Tak tady ji máte. Mimochodem, moc vám děkuju za komentáře, vážně mi dělají radost a povzbuzují mě, abych psala dál. =) Což je docela potřeba, vzhledem k tomu, že mi pomalu dochází předem napsaný kapitoly, ehm. Ale nebojte, však já na tom zapracuju, slibuju.

Upřímně doufám, že tahle kapitola se vám bude líbit. Tony je tu teda zase kapku natvrdlejší, ale snad to nějak přežijete. Stačí, že on by třeba přežít nemusel... =D

Když jsem ráno vešel do obývacího pokoje, Loki si právě cpal do úst opečený toust s marmeládou. Upřímně nemám tušení, kdo ho naučil zacházet s toustovačem, protože JÁ to nebyl, a pochybuju, že v tom jejich nebeském království nějakou takovouhle techniku mají. Ne, vikingové si nejspíš prostě nabodnou chleba na meč a podrží ho nad ohněm, nebo tak něco.
Že by se to naučil sám?
Nebo mu možná Jarvis napovídal.
Budu si muset s Jarvisem promluvit o tom, že nemá radit šíleným bohům, jak nejlíp podpálit moji kuchyň. Aspoň ne když já ještě spím.
„Ach. Starku,“ ušklíbl se Loki, když jsem vešel do jeho zorného pole. „Jedenáct hodin dopoledne. Co se stalo, že jsi vzhůru tak brzy?“
„Co se stalo, že ty jsi teprv dosnídal?“ odvětil jsem klidně. „Podle všeho jsi taky nevstával zrovna se svítáním.“
„Byl jsem na nohou už v osm hodin, děkuji za optání,“ konstatoval a vstal z gauče. „Nějakou chvíli jsem čekal, jestli přeci jen nevstaneš. Nechtěl jsem být nezdvořilý. A taky jsem nechtěl, aby ses cítil jako mizerný hostitel, že se o sebe tvůj HOST musí starat sám.“
„Bereš ohledy na moje city? Sladký,“ frkl jsem cestou do kuchyně.
„Přiznávám, že pak jsem měl jisté drobné potíže s výběrem a přípravou své snídaně.“
Zarazil jsem se, ruku na dveřích lednice.
„Jarvisi, nějaké požární poplachy dnes ráno?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ne, pane, všechno je v naprostém pořádku,“ ozvalo se nade mnou.
„Až TAKOVÉ problémy to nebyly,“ frkl Loki a poklidně kolem mě prošel s talířem plným drobečků v ruce. „Ale děkuji za tvoji důvěru, Starku. Je báječné vědět, že věříš, že bych byl schopen tvůj dům zničit pomocí... jak že se ten přístroj jmenuje?“
„Toustovač,“ zvedl jsem oči v sloup. „A když na to přijde, věřím, že bys byl schopnej to tu zničit pomocí nože na dopisy. Nebo špendlíku.“
„Značně mě přeceňuješ, Starku.“
Málem mi vypadl z ruky kelímek jogurtu, čili jediná poživatelná věc, kterou jsem v lednici našel.
„PROSÍM?“ vytřeštil jsem oči. „Řekl jsi, že... Sakra, já ještě spím, co? Tohle je sen. Jo, to to vysvětluje.“
„Ujišťuji tě, že to není sen,“ zavrtěl Loki hlavou. „Bylo by ostudné, kdybys v tuhle hodinu ještě spal. Vážně bys měl přestat po nocích pít.“
„Tak pozor. Neměl jsem ani skleničku!“ zamával jsem hrdě jogurtem, ale pak jsem se zarazil. „Bože. Já fakt neměl ani skleničku.“
„Jaká tragédie,“ zašklebil se Loki.
„Hm, to teda... No, to je jedno,“ mávl jsem volnou rukou, načež jsem vytáhl z šuplíku lžičku. „Každopádně jsem ale ponocoval.“
„Starku, jestli sis sám se sebou vynahrazoval nepodařené... rande, nechci o tom nic vědět.“
„Ne, broučku. Tak zoufalej ještě nejsem,“ frkl jsem. „Ne, jen jsem byl vzhůru a četl si. Na internetu.“
„Kde?“ zamračil se Loki.
„To nic,“ zavrtěl jsem hlavou. „Zkrátka jsem si četl, ano? V těch vašich vikingskejch pověstech. Moc zajímavý věci. Třeba ten... Jotunheim.“
Talíř, který Loki ještě neodložil na linku ani do dřezu, se teď roztříštil o dlažbu. Bohovy zelené oči se na mě zděšeně upíraly, a jeho obličej se o pěkných pár odstínů přiblížil mrtvolné bledosti.
Než jsem stihl nějak zareagovat, Loki překročil střepy, prošel, tedy, skoro proběhl kolem mě a zmizel na chodbě vedoucí k pokojům.
Zamračil jsem se a pohledem přejel celou jeho trasu, od ústí chodby až po zbytky talíře, co se válely na podlaze.
„Co jsem sakra udělal?!“

Dal jsem mu půl hodiny na to, aby se vrátil. Mezitím jsem se nasnídal a vypil si kávu, poprvé po dlouhé době v klidu a bez poslouchání jeho keců. Nebylo to zdaleka tak příjemné a uspokojivé, jak jsem myslel, že bude. Zatraceně.
Každopádně, přesně třicet minut po jeho odchodu jsem stál přede dveřmi jeho pokoje. Nadechl jsem se a zvedl ruku.
„Pane, pan Laufeyson mě velmi důrazně požádal, abych vám, pokud ho budete chtít vyrušovat, řekl, že to nemáte dělat,“ zaznělo nade mnou.
„Jarvisi, kdo tě sestavil?“ zeptal jsem se.
„Pan Laufeyson trval na tom, abyste ho nevyrušoval.“
„Díky. Beru to na vědomí.“
„Konkrétní slova, která použil, byla 'řekni mu, ať si jde užít trochu nezávazného sexu s lahví whiskey, protože tu jedinou miluje, pak skočí do toho svého červeného oblečku a vrazí do nejbližší skály'. Konec citace.“
„Chápu, Loki má vztek,“ kývl jsem. „A je mi to jedno. Takže ticho, Jarvisi, nebo tě věnuju nějaký účetní firmě a až do konce svejch dní budeš dělat jen nudný výpočty!“
„Samozřejmě, pane,“ řekl neutrálním tónem počítač.
„Tak se mi to líbí,“ frkl jsem a vzal za kliku.
A zase jsem jednou čekal, že se ukáže, že Loki o svojí moci celou dobu lže. Že se vzápětí rozprsknu na malé kousíčky, co se elegantně přilepí na zeď chodby.
Nic takového se nestalo. I když podle pohledu, který mi Loki věnoval, když jsem za sebou zavřel dveře, by se PŘESNĚ to stalo, kdyby tu moc měl. Ale ten vztek mu na tváři vydržel jen na malý okamžik. Pak s odevzdaným výrazem zase sklonil hlavu. Seděl v tureckém sedu na posteli a zíral na povlečení.
„Co chceš, Starku?“ zeptal se.
„Ehm, promiň?“ odkašlal jsem si. „Co chceš ty? Já nejsem ten, kdo se před nějakou chvílí vyřítil z kuchyně jako puberťák, kterýmu maminka řekla, že nepůjde na mejdan. A neptej se, co je mejdan, buď tak hodnej.“
„Neptám, bez obav.“
Naklonil jsem hlavu a zamračil se.
„Poslouchej, dlouháne, vím, že mám bejt génius, ale obávám se, že se naprosto nechytám,“ odkašlal jsem si. „Dopustil jsem se nějakýho mimozemskýho trapasu? Porušil nějaký vaše zvyklosti? Nějak tě pohoršil? Je Jotunheim ve zlatym království sprostý slovo? Chci říct, podle toho, co jsem se dočetl, se s nima asi zrovna nekamarádíte, ale jestli jsem to pochopil blbě a Jotunheim je něco, co vás přiměje takhle zdrhnout a schovávat se v ložnici-“
„Starku, zmlkni,“ zavrčel. „Na tohle tvoje blábolení nemám náladu. Bolí mě hlava.“
„Ehm, jo. Ale já nějak nechápu, co jsem provedl, a já NERAD věci nechápu.“
„Chápu. Neslučuje se to s tvou představou, že jsi génius.“
„Mimochodem, ten talíř, co jsi rozflákal, jsem měl rád,“ ušklíbl jsem se.
„Máš minimálně ještě osm úplně totožných.“
„A to znamená, že tenhle nemám rád?“ pozvedl jsem obočí. „Tak vážně. PROČ jsi při slově Jotunheim tak vyletěl?“
Zvedl hlavu. Na tváři se mu objevil ten zlověstný úšklebek, ten, co by kdekoho přiměl začít ječet a vzít nohy na ramena.
„Chceš to vědět, Starku?“ zeptal se tiše.
Nestihl jsem ani odpovědět, když jeho kůže zmodrala a objevily se na ní vystouplé linky tvořící složité vzory. Náhle rudé oči se na mě upíraly.
Čelist mi poklesla. Zíral jsem na něj a netušil, co říct.
„Kurva,“ vypravil jsem ze sebe nakonec. „Tak tohle je... HUSTÝ.“